Ochránce [Probíhá oprava]

They are not true friends.

Aaron ještě chvíli topil Glena ve vodě: ,,Šáhneš na ni ještě jednou a zabiju tě, jasný?!"
,,Nech ho..." řekla jsem poněkud v klidu a spolu s Leem se dala do kroku. Byla mi zima. Slunce zalezlo pod mrak a na mě se lepilo mokré oblečení.
Aaron vylezl z vody. Nevím, kde vzal mikinu, ale okamžitě ke mně přiběhl a dal mi ji.

,,Děkuji," zamumlala jsem a sledovala zem pode mnou. Lee mlčel. ,,Děje se něco?" zeptal se poměrně skalmaně Aaron. Vydechla jsem: ,,Štve mě, že mi furt stojíš za zády. Jsem ráda, že jsi mi pomohl, ale... Rose i mě to už štve. Řekla, že se mnou nebude chodit ven, dokud nezmizíš, alespoň minimálně z mého života."

Aaron protočil očima: ,,Už jsem ti vysvětloval, že nemůžu..."

,,Jo... aby jsi byl člověkem. Přestaň myslet sám na sebe a uvědom si, že mi  ničíš život!" začala jsem po něm řvát. ,,Kdybych myslel sám na sebe, nejsem s tebou! Víš kolik je lidí, co jsou na tom hůř, a já bych už třeba mohl být opět člověk? Můžeš být naštvaná, mě je to fuk, ale já tě opustit nesmím. Mým úkolem je, abych tě chránil a tak to taky udělám! Glen tě nenechá jen tak být. A myslím, že tě čeká něco, na co ani nechci pomyslet. Něco, před čím tě mám zachránit! Tak se laskavě smiř s tím, že jsem součástí tvého života. Byl bych schopný pro tebe i sto krát zemřít, jen aby jsi byla v bezpečí. Takže... pořád si myslíš, že mi záleží jen na sobě?"

Mlčela jsem. Musíte uznat, že na tohle jde říct jen promiň. A promiň  je v celku blbé říct. Křivdíte člověku, který to vlastně s vámi myslí dobře.

,,Uhm..." zamumlala jsem, přičemž jsem ani nezdvihla pohled. Aaron mlčel. Lee taky. Celou cestu domů jsme šli v tichosti. Ani doma se nic nezměnilo.
Já ležela v posteli zachumlaná v posteli, protože mi byla zima ze studeného mokrého oblečení, které jsem před chvílí sundala. Aaron byl chvíli se mnou v pokoji, ale pak zmizel. Teda... spíš se zneviditelnil. Jen jsem zaslechla, jak si lehá na sedačku.
A tak to trvalo i celý víkend. On byl neviditelný a já se snažila o totéž. Bohužel... já mohla být neviditelná jen psychicky.

Nastalo pondělí. Jako každý týden mi ráno zazvonil budík. Šla jsem pozdravit mámu a začala ranní rutina. Snídaně a tak dále. Když už jsem byla nachystaná a šla jsem si do pokoje pro batoh, rozhlédla jsem se: ,,Aarone?"
Odpovědí mi bylo nepříjemné ticho mého pokoje.
,,Tak fajn. Jak myslíš. Klidně se mnou nemluv!" řekla jsem naštvaně, jako by do vzduchu a s klidným pocitem vyšla do školy.

U skříněk už čekala Rose. Myslela jsem, že čeká na mě, ale mýlila jsem se. Přišel za ní Andy a oba hned mířili do třídy. Takže jsem otráveně otevřela svou skříňku a dala si dovnitř batoh. Vzala jsem si chemii. Zamířila jsem do třídy chemikářky.

Andy neseděl s Leem, ale s Rose. Docela mě to štvalo. Když si mě Lee všimnul, jedním pohybem hlavy mi naznačil, že mám jít za ním. Na jeho pohledu šlo poznat, že z Andyho a Rose není moc nadšený.
Položila jsem si na lavici učebnici a posadila se vedle mého blonďatovlasého kamaráda.
,,Co to má bejt?" zeptala jsem se ho nechápavě.
,,Osobně nevím. Po té události s Aaronem mě oba ignorují." řekl sklamaně a upřel na ně pohled.
,,Promiň." sklopila jsem pohled k zemi.
Pohled namířil zpět ke mně: ,,Neomlouvej se. Ty ani Aaron za nic nemůžete. To ti dva zmagořeli. Nevím, co se jim dostalo do mozku, ale tohle jim jen tak neodpustím. Tohle nejsou praví přátelé. Vystačíme si sami, Abi."