Ochránce [Probíhá oprava]

I think I know you. Are you Aaron McCaister?

,,Ty jsi mu zlomil nos." řekla jsem Aaronovi, když jsme byli na cestě domů.
,,Taky jsem slyšel to křupnutí." ozval se Lee.
Aaron mlčel.
Byl na mě zřejmě naštvaný. Ani se mu nedivím. Byla jsem na něj hnusna.
,,Aarone..." vydechla jsem, ,,Chci se ti omluvit."
Lee mi zaťukal na rameno.
,,No... já už asi půjdu. Zítra ve škole, Abi." rozloučil se se mnou rychle Lee a odešel domů. Na rozloučenou jsem mu ještě zamávala, než se ztratil v zatáčce.

Aaron stále mlčel a díval se před sebe.
,,Prosím, řekni něco." řekla jsem sklamaně.
,,Hm..." vydal ze sebe.
Hm? Jako fakt?
,,Aarone. Nevím, jak se ti mám omluvit, ale chci, abys věděl, že mě to mrzí. Naštvalo mě to s Rose a zlost jsem si vylila na tobě. Moc se omlouvám."

,,Omluva přijata." řekl suše, ale stále mi nevěnoval svůj pohled.
,,Nevěřím." zastavila jsem se a zkřížila ruce na prsou.
Aaron se okamžitě také zastavil a natočil se na mě. Nechápavě zvedl obě obočí. Pochopila jsem, že chce jinou omluvu.
,,Já... prostě jsem si na tebe nemohla ze začátku zvyknout. Byl jsi něco nového v mém životě a já neměla ráda, když mi někdo pořád stojí za zadkem. Prostě mi nešlo tě příjmout. A teď, jak se se mnou Rose přestala bavit...hned jsem ti to vyčítala, ale tys vlastně za nic nemohl. Chceš mě chránit a ona mě opustila dobrovolně. Myslím, že na ni má jakýsi vliv Andy."

Aaron ke mě přišel: ,,Těší mě, že jsi to pochopila a i já se omlouvám za všechno."
Cítila jsem, že se asi trochu červenám. Konečně jsem si uvědomila, že ho teď potřebuju.
,,Možná by sis mohla odnést tašku domů a zašli bychom si do čajovny, tedy, jestli chceš."
S radostí jsem přikývla.

Zašli jsme si oba do čajovny, kterou jsem měla hodně ráda. Posadili jsme se co nejdál od pár lidí, co tu teď bylo. Všechno tu bylo v Londýnském stylu. Černobílé obrazy i zdi a pár ozdob bylo červených.

,,Tak co to bude?" přišla k nám vysoká servírka, asi okolo čtyřiceti let. Nedívala se na nás, jen si něco zapisovala do sešitku.
,,Dala bych si Jahodový zelený čaj." usmála jsem se.
Aaron se zadíval do nápojového lístku a koktavě řekl: ,,Em... já si dám... asi... asi to stejné."
Jakmile to řekl, servírka zbystřila.
Upřela na něj překvapený pohled: ,,Nejste vy... em... Aaron McCaister?"
Aaron zvedl překvapeně jedno obočí: ,,Cože? McCaister? To asi né..."
Servírka vydechla: ,,Ah... připomínal jste mi syna mé sestry. Jmenoval se Aaron McCaister. Byl to takový boháč a dost si zahrával se životem."
,,Počkat!" zarazila jsem se, ,,Byl? On už není? O Aaronovi jsem slyšela, ale ani nevím, že už není."
Servírka měla přebarvené blond vlasy. Šly jí vidět černé odrosty. Na tvářích se ji jevily jemné vrásky pokaždé, když něco řekla. Zelenýma očima zamrkala, jako by zadržovala slzy a pomalu si sedla k nám: ,,No... Aaron byl mladý kluk. Z bohaté rodiny. Nevážil si života. Neměla bych to říkat, je to přece můj synovec, ale byl hodně rozmazlený."
Aaron se na mě podíval. Já stále věnovala zamyšlený pohled servírce.
,,Jste oba jak kopie. Až na to, že on měl tmavě hnědé oči bez radosti. Ty vaše jsou takové radostnější, člověk z nich může rovnou číst." usmála se.
,,Co se mu stalo?" podepřela jsem si hlavu o pravou ruku.
Slečna vydechla: ,,Jako každý týden šel se svými přáteli do jednoho baru. Hrál automaty, platil si striptérky a užíval si s nimi. Ten den, kdy tam byl naposledy, se hodně opil. Začal se tam hádat s jedním chlapíkem a přešlo to v rvačku. Chlápek vytáhl nůž a..."
Zasekla se. Z levého oka jí stekla slza, rychle si ji utřela.
,,Byl to hodný kluk někde uvnitř sebe, ale už nevěděl, jak si oživit život. Jak se vlastně jmenujete?"
,,Já jsem Abi. A tohle je... Aaron." vypravila jsem ze sebe.
,,Jaká náhoda." ušklíbla se, ,,Já jsem Jane. Klidně mi tykejte."
Přikývli jsme.
,,No... asi už budu muset jít pracovat. Budu ráda, když se tu zase zastavíte." usmála se na nás oba a odešla. Asi zapoměla, že jsme si objednali čaje a myslela si, že už jsme na odchodu.
,,Myslím, že teď už na čaj chuť nemám." podívala jsem se na Aarona a oba jsme si vyměnili překvapené úsměvy.