Ochránce [Probíhá oprava]

Wait! What?!

,,Počkat! Co?!" koukala jsem na něj nechápavě. Vždyť je to nelogické, aby to byl anděl či co.

,,Mám ti to říct jiným jazykem?" zasmál se.
Hodila jsem na něj naštvaný výraz a rukama jsem se chytila v bocích: ,,Nedělej si z toho srandu a vypadni!"

Aaron, pokud mi teda s jménem nelhal, se usmál a dodal: ,,Vzhledem k tomu, že tě nemohu opustit, neodejdu."
,,A... ale... to nejde! Až přijde máma, vyžene tě!"
,,Tím bych si nebyl tak jistý, Abi." ušklíbl se.

Pootevřela jsem nechápavě pusu.
,,Jsi roztomilá, když tak koukáš." řekl se smíchem a vstal ze židle. Chystal se mě nejspíše pohladit po vlasech. Já ale uhnula.

,,Potřebuju, aby co nejdříve přijela máma! Nebo víš co, Aarone? Zavolám policii." navrhla jsem naštvaně.
Aaron se dál usmíval: ,,Klidně. Mě neuvidí a tebe budou považovat za blázna."
,,Jak to myslíš?"
,,Víš, Abi... aby jsme mohli my, ochránci dobře chránit, musíme umět něco, co vy, lidi, neumíte."

Jako fakt? Bavím se tu s nějakým psychopatem. Rovnou jsem mohla udělat kafe.
Haha! Moc vtipný Abi. Hlavně se ho nějak zbav!

,,Co tím jako myslíš?" vydala jsem nevěřícně.
Aaron se začal procházet po pokoji. Pak se otočil ke mě a s širokým, zlomyslným úsměvem dodal: ,,Tak se dívej."
Přímo před mýma očima zmizel.
Prosím, ať jsem měla jen halucinace! Prosím!

Začala jsem se rozhlížet a doufat, že ten Aaron byl jen přelud. K mé smůle jsem si jen lhala. Aaron se znovu objevil.

,,Tak už chápeš?" pyšnil se.
Zatřepala jsem hlavou do stran: ,,Tohle není možný. Beztak jsem na posteli usnula a ty se mi jen zdáš! Nebo jsem třeba omdlela. Ale je to jen SEN!"

Aaron se zlehka usmál: ,,No... jak myslíš. Ale... ani v tom tvým údajným snu se mě nezbavíš, milá Abi."

Naštvaně jsem Aarona sledovala. Přemýšlela jsem, jestli nemám běžet do kuchyně pro nůž, ale ON by mě určitě zastavil.
Chystala jsem se cosi říct, ale zarazil mě zvuk zámku ze vstupních dveřích v hale.
Splašeně jsem šeptem Aaronovi přikázala: ,,Máma! Musíš zmizet. HNED!"
Aaron se usmíval: ,,Už se stalo."
,,Co? Teda... to je fuk. Hlavně ať tě máma nevidí!" zmateně jsem vydala ze sebe.

,,Abi? Pojď za mnou dolů!" volala máma.
Seběhla jsem rychle schody.
Máma stála v hale s nákupem.
,,Vezmi ty tašky a uvař mi kafe. Ten nákup pak vyskládám." přikázala mi a mířila na terasu. Mlčky jsem přikývla, chytila první tašku a snažila se ji přes obývací pokoj dotáhnout do kuchyně. Byla jsem ohnutá. Tahala jsem. Bohužel to bylo nějak moc těžký. Co to máma kupovala... kamion?

Náhle jsem leknutím zapištěla. Někdo mě lechtal, což já nemám ráda. Otočila jsem se. Nikdo za mnou nestál. Teda... nikdo za mnou nešel vidět.
,,Aarone! To není vtipný! Říkala jsem, že-"
,,Že mě tvá máma nesmí vidět. Jenže ona tu není a ty potřebuješ pomoct." objevil se přede mnou. Protočila jsem očima: ,,Já to zvládnu sama!"
Aaron pozvedl obočí a odfrknul si: ,,To bych chtěl vidět."

Sedl si na sedačku do obývacího pokoje a sledoval mě. Znechuceně jsem tu tašku popadla a znovu ji táhla. Šlo to ztěžka, ale posouvalo se to.
Když jsem byla uprostřed obýváku, podklouzly mi nohy a já spadla na zadek.
,,Au!" vykřikla jsem a lehla si na záda. Začala jsem se smát. Pohled na mě musel být fakt vtipný, když jsem uklouzla a teď tu ležím a směji se jako cvok.
Aaron ke mě přiběhl a starostlivě se nad mou hlavu nahnul: ,,Jsi v pořádku ,Abi?"
Přikývla jsem, že jo a dál jsem se tlemila. Aaron mě vzal do náruče a položil mě na sedačku.

,,Co to děláš?" zeptala jsem se.
,,Lež. Ty tašky odnesu a to kafe uvařím." řekl s úsměvem a tašku odnesl do kuchyně. Pak šel pro další a tu taky odnesl. Já vstala a hned mířila do kuchyně.
Aaron se na mě naštvaně podíval.
,,Co je?" řekla jsem s úsměvem.
,,Máš ležet ne?" dodal a vytahoval skleničku na kafe.
,,Nech mě to udělat. Stejně nevíš, jak to kafe máma pije." vzala jsem mu sklinku a zmáčkla tlačítko na konvici, aby se začala vařit voda.

,,S tebou není sranda... teda pokud nejsi naštvaná, nebo neležíš na zemi po nějakým pádu." řekl s úšklebkem Aaron. Ironicky jsem se uchechtla: ,,Hahahá... jsi vtipnej Aarone." a zalila jsem mámě kafe.
,,Ale fakt."
,,Hele... proč mě nenecháš být?"
,,Hm.." dělal, že přemýšlí: ,,Protože... nemůžu."

,,S kým to tam mluvíš?" zavolala na mě máma.
,,S nikým, a už máš to kafe!" odpověděla jsem.
Aaron se pohledem na mě tlemil. Hodila jsem na něj znuděný výraz a šla jsem odnést to kafe.

No... jestli se ho nezbavím, tak to bude ještě "sranda". Ach jo...