V.I.P. 2 ✔

9. kapitola

„Kdo jste a kde je Bára?“ zeptal se Michal, když mu hovor, který měl být určen Báře, zvedl drzý chlap.
„Ty vole, jaká Bára? Spletl jsi číslo, blbečku,“ štěkl Ondra.
„Kdo je u tebe blbeček, idiote! Okamžitě mi řekni, kde je Bára nebo...“
„Nebo co?“ přerušil Ondra Michalovy výhrůžky. „Vyhrožovat po telefonu umí každej, ale postavit se už málo kdo. Máš na to? Jestli jo, tak přijď. Najdeš mě dneska v Country Ráji,“ ani na vteřinu se nezalekl. Samozřejmě že věděl o jakou Baru šlo. Michala také poznal.
„Budu tam, ty zmrde,“ zavěsil vztekle mobil a šel ke svojí dcerce do pokojíku.
„Zlato, nechceš dneska spát u babičky?“ Kristýnka začala skákat a řvát, že ano.
„Tak to bychom měli.“

Na Báru už čekala Simona. Jen co jí uviděla, začala hulákat a mávat rukou, ať jde k nim. Procházela clubem, nebylo jediné oko, které by se na ni nepodívalo. Moc jí to slušelo. Měla na sobě volně bílé šaty bez ramínek sahající nad kolena. Vlasy vyžehlené a krásně se leskly. K tomu bílé kotníkové boty.
„Ahoj, ženy,“ sedla si k nim.
„Co si dáš?“ zeptal se číšník.
„Malý pivo, děkuji, Jakube,“ usmála se. Hned Báru poznal, ale neřekl, že je Michalův kamarád. Po chvilce donesl požadovaný nápoj a ona se do něho pustila.
„Bára je jedna z nás. Všechny nás naši manželé podvedli, takže se ptej, na co budeš chtít,“ řekla Simona. Bára si prohlédla jednu po druhé. Zrzku, tmavovlásku, blondýnky, další tmavovlásku a nakonec Simonu.
„Vy všechny jste si prošly tím samým, čím si procházím já?“ udělala podél nich kolečko svou rukou. Ženy kývly, že ano. „A všechny jste jim odpustily?“ ženy zase kývly, že ano. „Proč?“ pokrčila rameny. Nechápala to. Jak to dokázaly?
„Láska,“ řekla první.
„Děti,“ řekla druhá a další se přidaly.
„Jak jste to dokázaly. Já, když jsem ho naposledy políbila, objevil se mi obrázek jeho a té děvky. Když mu odpustím, zmizí to, nebo to budu stále vídat?“ znovu se podívala na všechny a pak jedna z nich odpověděla.
„Měla jsem to taky, ale toho mého, to natolik mrzelo, že jen, co jsem si řekla, že mu odpustím a nebudu řešit minulost, to zmizelo. Musíš si první urovnat myšlenky jak v hlavě, tak v srdci. Získat si tvojí důvěru zpět bude těžké, ale dá se to, pokud toho chlap opravdu lituje.“ Ostatní kývaly hlavou na znamení souhlasu.
„Michal toho lituje. Miluje mě a já jeho, ale to zrada je obrovská. Bojuju sama ze sebou,“ mluvit o tomhle tématu s někým, kdo prošel tím samým jako ona, bylo poučné. Hlavně to pomáhalo.

Byly tak zažrané do rozhovoru, že si nevšímaly nikoho kolem. Ani dost hlučných kluků kousek od nich. Dva z nich se pošťuchovaly a jeden z nich padal k Báře. Spadl jí do klína a vylil na ni své pivo. Leknutím se narovnala a zdvihla ruce. Ten dotyčný na ni koukal s vysmátým obličejem. Klečel jí u nohou a hlavu měl v jejím mokrém klíně.
„Ty...jeden...kreténe. Už mě začínáš dneska pěkně srát. Děláš mi to snad naschvál?“ přivřela na Ondru oči a cenila zuby. Kdyby tohle udělala na Michala, ten by věděl, že má radši mlčet. Jenže Ondra byl huba nevymáchaná.
„To víš, že jo. Nemám na práci nic jiného, než lovit takový prcinky, jako jsi ty.“ Tohle neměl říkat. Stiskla pěst, napřáhla a dala mu ránu na bradu. Spadl na zem a držel si ji. Báru zase pěkně bolela ruka. Házela s ní sem a tam. Potom vstala, překročila ho a šla na záchod se trochu osušit. Přihlížející se začali smát. To Ondra nemohl nechat jen tak. Utíkal za ní k záchodům.
„Hej, stůj!“ houkl na ni.
„Hej, si říkej někomu jinýmu, ne mně,“ pokračovala dál v chůzi. Dohnal ji a chytil pevně za zapěstí. Prudce s ní trh k sobě a natlačil se na její tělo. Prišpendlil se s ní o zeď. Chytil ji i druhou ruku, aby se nemohla bránit.
„Co to děláš? Okamžitě mě pusť,“ škubala sebou. Jenže jeho tělo ji těsnilo na tolik, že ho nemohla ani kopnou.
„Neboj se. Nechci ti ublížit,“
řekl a usmál se. Jeho úsměv ji učaroval. Poslechla a uklidnila se.
„Tak mě pusť. Prosím,“ šeptla slovo prosím.
„Jenom něco vyzkouším.“ Bára se zamračila. Nechtěla, aby něco zkoušel, chtěla aby vypadl.
„Co chceš vyzkoušet?“ znovu se usmál a pak udělal něco nečekaného. Políbil ji. Jeho rty byly měkké a sladké. Bára v prvotním šoku nestihla nic udělat. Vypadalo to, jako by spolupracovala, ale tak to nebylo. Byla jen v šoku. Naštěstí je od sebe odpoutal někdo, kdo strhl Ondru k zemi. Byl to Michal. Sedl si na něho a zásoboval ho ranami do celého těla. Bára celá zkameněla. Dala si ruce před pusu a koukala, jak se ty dva perou. Jak Ondra od sebe odkopl Michala a zas dával pěsti on jemu. Netrvalo dlouho a Ondra se postavil na nohy, které mu Michal podkopl a tím ho zase srazil k zemi. Zas si na něho sedl a zas to pokračovalo.
„Ty zmrde, po telefonu jsi dělal machra, že ji neznáš. A teď ji líbáš,“ dal mu další ránu.
„Ty seš ta hysterka,“ vysmál se mu a narazil hlavou o tu jeho.
„Dost! Sakra, přestaňte!“ stoupla si mezi ně Bára tak, že koukala Ondrovi do zakrváceného obličeje.
„Vypadni, než to bude horší.“ Ondra se vysmál i jí.
„Tenhle blbeček je tvůj manžel? Horšího sis vybrat nemohla.“ Michal zase vyletěl jako střela. Bára se otočila k němu a tlačila ho zase zpátky.
„Řekni to ještě jednou, ty chcípáku,“ tlačil se přes Báru. Naštěstí přišel pomoct Jakub. Sama by ho neudržela. Tahali společně Michala ven.
„Pusť mě, sakra. Už jsem v klidu,“ vymrštil se Jakubovi se sevření a šel rychlými kroky k Báře. „Co to bylo? Jak to, že jste se olizovali?“ chytil ji silně za paži a kymácel s ní.
„Michale, přestaň to bolí,“ upozornila ho, že jí působí bolest, ale on nic.
„Chceš mi to snad vrátit? Tak prosím, jdi a vyspí se s prvním, kterýho potkáš. Jestli jsi to už teda neudělal, když mi zvedl telefon?“ křičel. Žárlivost mu zatemnila mozek. Neslyšel, co říkal, nebo to nechtěl slyšet.
„Je to celé jinak. Nech si to vysvětlit,“ i když spolu teď nebyli, snažila se mu to vysvětlit. Záleželo jí na tom.
„Co je na tom k nepochopení? Prostě jsi mi to vrátila, zachovala jsi se jako děvka,“ jen to řekl přistála mu na tváři facka. Bára se zamračila a z očí se jí rozutekly první slzy. Michal ji pustil a ona beze slova utekla. Jeho staré já bylo zpět. Zas nepřemýšlel než nebo řekl. Teď si vše posral ještě víc, než to bylo. A vše kvůli tomu blbečkovi