V.I.P. 2 ✔

20. kapitola

„Miláčku, jsi si jistá, že nechceš jít se mnou?“ upravoval si límec od polokošile, přitom se už poněkolikáté zeptal své ženy, jestli nejde s ním do hotelového baru.
„Ne, jsem strhaná jako pes. Budu s Kristýnkou, ale ty klidně jdi,“ položila mu dlaně na ramena.
„Dobrá,“ otočil se čelem k ní a chytli ji kolem pasu. „Nebudu dlouho. Jen pokecám s klukama,“ rozloučil se polibkem.
„Ták, a co budeme dělat my?“ otočila se na Kristýnku. Týnka udělala zamýšlený výraz a dala si prstíček k bradě.
„Hm, to já nevím, babičko, nenapadá tě něco?“ dala prostor Anežce.
„Já mám docela hlad. Takže bych objednala tunu jídla, pustila si film nebo hezkou pohádku a válela se.“ Bára s Týnkou se na sebe podívaly a obě s jedním a tím samým výrazem v obličeji a u toho kývaly hlavou.
„To je přesně to, co uděláme,“ rozhodla holčička a skočila radostí k babičce do postele.

Michal seděl se svými kolegy v baru u velkého kulatého stolu. Každý se skvěle bavil. Popíjeli drahé pití a chlubili se, kolik vydělal na poslední desce, co koupili a za kolik. Jediný Michal se držel stranou. Nikdy ho peníze nezajímaly. Ano, bylo fajn je mít, ale jsou důležitější věci než ony. Všiml si známé osoby sedící u baru.
„Chlapi, za chvilku jsem zpátky,“ oznámil s pohledem na onu osobu. Přisedl k baru a lehce natočil hlavu na svůj levobok, kde seděl Ondra. Ten udělal to samé, ale hned na to se věnoval sklenice před sebou.
„Můžu s tebou mluvit?“ promluvil do ticha.
„Myslím, že všechno, cos mi chtěl, už bylo řečeno v autě,“ hypnotizoval obsah sklenky a pak ho do sebe celý kopl. „Právě o tom s tebou chci mluvit. Přehnal jsem to. Je to tvůj život a je jen na tobě, jak s ním naložíš. Chtěl jsem ti vlastně říct, žes mi vrátil ženu, takže to máš u mě. Ať už to je jak chce. Důležité je, že ji mám zpátky,“ natáhl k němu ruku na znamení míru. Ondra se na ni podíval opovrhujícím pohledem.
„Já ti řeknu, jak to bylo,“ zavrčel. Jeho hlas byl jako by míšený s vlkem a v očích měl vztek. „Úplně po mně toužila. Její tělo se na tom mým kroutilo a její sténání bylo slyšet po celé vesnici. Vzdychala moje jméno, ne tvoje.“ Rudá, jen tuhle barvu viděl Michal. Ať se snažil sebevíc dodržet darovaný slib, dál už to nešlo. Tohle byla suverénní provokace a bohužel i hra. Hra na to, kdo vydrží déle v klidu. Ani jeden neměl daleko k tomu rozbít tomu druhému hubu, ale Michal byl bohužel k ataku blíž. Dal ruku, kterou k němu natahoval v pěst. Vší silou, co v sobě měl, přistála Ondrovi na obličeji. Ten se protočil a padl na zem. Utřel si hřbetem dlaně krev, která se mu spustila po dobře trefené ráně a začal se smát. „Líp to neumíš, ty trapáku,“ stoupnul si na nohy a začal se smát ještě víc. Michal nechápal, o co mu šlo, ale to, jak mluvil o Báře, se mu příčilo. Musel si s nim srovnat účty - jednou pro vždy. Rozeběhl se na něho a společně dopadli na stůl. Ten pod nimi praskl. Ondra měl tu smůlu, že byl ve spod. Prohnul se v zádech bolestí, ale nic jiného nestihl. Michal ho vyzvedl na nohy a odhodil od sebe. Oba chlapci měli dost upito a oba byli plný vzteku, který se musel dostat ven.
„Namachrovaná hysterko,“ řekl Ondra a dal Michalovi pěsti. Ten se trochu opilecky zamotal, ale ustál to.
„Drzej smrade,“ zavěsil se na něho a začal ho mlátit. Pěst na solar, žebra a obličej.
„Běžte od sebe! Hned!“ tahali je od sebe muži v uniformě. Jeden držel Michala a nasazoval mu pouta. To samé dělal druhý Ondrovi, kterým se oproti Michalovi vzpouzel.
„Pusť mě, ty kryso,“ házel sebou jak pominutý.
„Máte právo nevypovídat, cokoliv řekněte, může být použito proti vám. Máte právo na právníka, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen soudem. Rozuměli jste vaším právům?“ řekl jejich práva policista a už je tahali do auta. Posadili je na zadní sedadlo. I přes to, že měli ruce spoutané za zády, do sebe stále ryli.
„Klid tam vzadu,“ napomenul je policista. Samozřejmě Michala v poutech si nenechali přihlížející lidé ujít. Skoro všichni drželi v ruce svůj mobil a fotili nebo natáčeli.

Kristýnka už spala jako andílek a Bára se svou matkou koukala na televizi. Zrovna běžely zprávy, a to by v tom byl čert, aby se nevysílalo Michalovo a Ondry zatčení. Bára se v důsledku šoku posadila na zadek. Byla znechucena, když viděla, jak se ty dva perou.
„To je zase ostuda. Já je zabiju!“ vrčela skrze zuby.
„Prosím tě, ale cos čekala? Znáš Michala. Ten nebude sedět se založenýma rukama. Jak jsi ho mohla podvést?“ vytýkala Anežka. Celá tahle situace jí přišla totálně na hlavu.
„Mami, nic o tom nevíš,“ odsekla Bára a odešla si do šatny pro boty a oblékla si je.
„Kam jdeš?“
„Asi za nima, ne!“ shlédla svou matku dost ošklivým pohledem. Dalo by se říct, že až nenávistným.
„Nekoukej na mě tak, jsem tvá matka a jako taková mám právo ti říct svůj názor.“ Všimla si jakým pohled Bára použila a vůbec se jí to nelíbilo.
„Mami, ale je to celé složitější. Miluju Michala, toho se bát nemísíš. On je můj manžel a tak to zůstane, a to, co bylo mezi mnou a Ondrou, za to si může Michal sám,“ jen dokončila větu, vešel do pokoje. Zastavil se mezi dveřmi a podíval se na Báru a pak na Anežku.
„Anežko, necháte nás prosím o samotě?“ natočil hlavu ke své tchyni. Ta si všimla jeho špinavého oblečení a roztrhlého obočí. Pak jen kývla a odešla. Bára v duchu klela jedno sprosté slovo za druhým.
„Michale, co to...,“
„Mlč! Teď budu mluvit já!“ křikl. „Chci, abys ho poslala domů. Nebudu dělat jako by se nic nestalo. Chtěl jsem, opravdu chtěl, ale on toho nenechá. Dělá vše, aby nás rozeštval,“ hlasem se pomalu dostával do klidné úrovně, ale důraznější než kdyby křičel.
„Michale, co se stalo? Proč jste skončili v policejní cele?“ vyhnula se jeho tématu velikým obloukem.
„To je mezi mnou a jim. Nechci se s tebou o tom bavit, protože bych si pak vzpomněl na to, co mi řekl a bylo by to hodně špatný. Prostě ho pošli domů,“ prosebně se na ni podíval. Bylo těžké se neptat. V tomhle případě to, ale asi bylo rozumnější než to dál řešit. Poznala, jak je vytočený a nechtěla ho dál provokovat. Prostě jen odešla vyplnit jeho přání.

Zaklepala na dveře jeho pokoje. Jednou, dvakrát, třikrát. Stále neotevíral. Vzdala to a šla se podívat do hotelového baru. Ani tam nebyl. Řekla si, že možná odjel, nebo je někde jinde. Každopádně ho nehodlala hledat. Stiskla čudlík od výtahu a čekala. Ozvalo se cinknutí a dveře se roztáhly. Zvedla svůj starostlivý obličej ze země a podívala se dovnitř. Tam ho našla. Držel v ruce lahev alkoholu. Toho si všimla jako první.
„Všude jsem tě hledala. Kdes byl?“ vletěla do výtahu. Ondra jen otočil hlavou. Vydechl zapáchající aroma z úst přímo Báře do obličeje. „Fakt super. Cos řekl Michalovi?“ stiskla mu bradu a natočila si jeho obličej k sobě. On jí od sebe odhodil, až na druhou stranu výtahu, kde ji zastavila zeď.
„Co? Popsal jsem mu, jak jsi ze mě byla hotová, když jsem tě měl,“ zavrčel. Šel k ní blíž cestou se napil z lahve. Trochu se zašklebil při polknutí a pak se usmál.
„Proč? Proč ho provokuješ? Copak nejsi rád, že jsem šťastná?“ šeptla. Do očí se jí nahrnuly slzy. Začínala chápat proč se Michal tak rozzuřil.
„Protože tě chci mít jen pro sebe,“ řekl chtivě a vrhl se na ni. Začal ji líbat a osahávat. Bára ho od sebe odstrčila vší silou, kterou v sobě našla. Otřela si hřbetem dlaně oslintaná ústa.
„Chceš mě, protože mě nemůžeš mít,“ její tělo začalo vzteky vibrovat. Zklamal ji. Nerozuměla mu. Jednou chtěl být jen kamarád s výhodami a teď tohle.
„To je možná pravda,“ znovu se na ni vrhl. Tentokrát s mnohem větší silou. Nakonec se jí povedlo ho od sebe odtrhnout. Dala mu facku a tím ho uklidnila.
„Dost!“ v tem samý moment se dveře výtahu otevřely a v nich stál Michal. Viděl, jak ho od sebe Bára odhodila, jak mu dala facku. Vykulil vztekle oči a vrhl se na něho.
„Michale, ne! Vykašli se na to!“ ani nevěděla, kde se v ní vzalo tolik síly, aby ho od Ondry odtáhla. Vytáhla Michala z výtahu, který se za nimi zavřel.
„Co to bylo? On po tobě vyjel?“ rozčiloval se.
„Nech to být, je opilej,“ mávla nad tím rukou. Sice byla z téhle celé situace dost v šoku, ale nechtěla to dát na sobě zdát.
„Jak nech to být? Co kdyby ti něco udělal?“ Bára se na něho podívala a zakroutila hlavou. Nechtěla se k tomu vyjadřovat. Rychlým krokem pokračovala dál k cestě ke svému pokoji.