V.I.P. 2 ✔

3. kapitola

Svědomí umí člověka pěkně potrápit. To zjistil i Michal. Byl odhodlaný o svém činu nikomu neříct. Oproti Báře, která se mu přiznala, i když vlastně nic neudělala. Ona nemohla žít se lží. Michal se ale natolik obával jejího hněvu, že musel. Nemohl dopustit rozpad rodiny. Jeho dcera a žena pro něj znamenaly více než-li čest. Radši bude každou chvilku čelit svému svědomí, než by o ně kvůli jedné chybě přišel.

Zrovna se nacházeli v tělocvičně, kde nacvičovali na živé vystoupení.
„Tak, co naše malá princezna?“ vyptávala se Lucie. Týnku si moc zamilovala.
„Má se skvěle. Bude mít recitál a chce vás tam mít všechny, tak se připravte na parádní fandění,“ Bára protahovala ztuhlé tělo.
„To si piš, budu skandovat. Koupím si sexy obleček roztleskávačky a nacvičím oslavný taneček,“ kroutila boky a vystrkovala zadek.
„Tak to tam máš vstup zakázán. Nebudeš mou dcerku ztrapňovat,“ přidal se k nim Michal. Objal zezadu Báru kolem pasu a položil si na její rameno bradu. Ona chytila jeho ruce a políbila ho. Nemohl si nevšimnout Lenčina pohledu. Několik vteřin na sebe koukali, jako by si chtěli něco říct. Něco o čem nesměl nikdo vědět.
„Co to bylo?“ zajímalo Báru, když si všimla divného zírání mezi nimi. Byl to víc než jen obyčejný pohled.
„Co jako?“ dělal hloupého.
„Ten pohled nebyl moc hezký. Vy jste si s Lenkou něco udělali?“
„Ne nic jsme si neudělali,“ odsekl.
„No, nepřijde mi,“ pokrčila rameny a dál se tím nechtěla zabývat.
„Prosím tě, co zase máš? Zase vidíš něco, co není pravda!“ vyletěl nepříčetně. Měl strach, že začíná něco tušit. Odpoutal se od ní a odstoupil o pár kroků dál.
„Co to do tebe vjelo?“ vůbec nechápala, co to s ním bylo. Proč tak vyletěl? Co řekla špatného?
„Nic! Vůbec nic!“ zařval na celý sál. Všichni se na něho podívali. Všiml si toho. Koukal kolem sebe, až se zastavil pohled u Báry. Její nevinné oči pro něho byly utrpením. Nemohl tam být. Nemohl dělat jako by se nic nestalo. Tohle si Bára nezaslouží. Zbaběle utekl a nechal ji tam. Bára zůstala dál nechápavě stát s rukama zkříženými na prsou.
„Co tohle mělo být?“ zeptala se Lucie. Stejně jako ona a stejně jako ostatní nerozuměla Michalovo chování. Bára věděla, že v tom bude mít prsty Lenka. Přinejmenším aspoň bude vědět co s ním bylo. Vydala se naštvaně za ní. Lenka před jejím krokem ustupovala. Zastavilo ji jedno ze zrcadel.
„Co se mezi vámi stalo?“ chtěla znát pravdu za každou cenu. Něco bylo jinak a ona musela vědět co. Cenila na Lenku zuby.
„Nic. Přísahám,“ chránila si rukami obličej.
„Nevěřím ti ani slovo. Zeptám se tě znova. Co jsi mu udělala?“ tentokrát zařvala stejně jako Michal. Stiskla pěst. Byla připravená upravit její prolhaný obličej. Nikdy se neměly rády. Lenka se, podle Báry, až moc točila kolem jejího může.
„Báro nech ji. Nestojí ti za to,“ ještěže se Lucka objevila včas. Nemuselo to dobře skončit a jen Bůh ví, co by nakonec z Lenky vymlátila.
„Ještě jsem neskončila. Já zjistím, co se stalo,“ byla plná vzteku, vlastně ani netušila proč. Stačil jeden pohled na Lenku a měla chuť zabíjet. Ještě se nesetkala s někým, kdo by jí pil krev stejně jako ona.

Vrátila se domů a hledala Michala. Nehodlala to nechat jen tak. Prolezla každý kout domu ale on nikde. Vzteky si dupla. Musela přijít na to, co se stalo. Poslední dobou byl pěkně divný. Duchem nepřítomen. Snažil se vyhýbat společným chvílím, nebo naopak jí věnoval strašně moc pozornosti. Stále dokola říkal, jak je přenádherná a jak moc ji miluje.
„Něco tu nehraje,“ řekla si pro sebe, když v tom uslyšela klíče v zámku. Jako první uviděla Kristýnku a hned za ní Michala. Kristýnka jí skočila do náruče a začala jí vyprávět, co celý den dělala.
„Zlato, to je super. Běž si teď na chvilku do pokojíku, já si musím promluvit s tatínkem,“ právě mu vypálil kulku mezi oči pouhým pohledem.
„Tatínku máš průšvih. Haha,“ ukázala na tatínka prstem a cupila po schodech.
„Mám velký průšvih?“ snažil se být v klidu.
„Co to mělo znamenat?“ hodila ruce do prostoru a odešla do kuchyně. Michal šel poslušně za ni.
„Omlouvám se,“ čekal na její reakci.
„Strč si tu omluvu do prdele!“ křikla tiše, aby jejich dcerka nic neslyšela, ale i tak to bylo dost děsivé. Možná ještě víc, než kdyby to zařval z plných plic. „Něco se s tebou děje a já chci vědět co?“ opřela se zadkem o linku.
„Nic. Mám prostě jen nervy. Nechtěl jsem na tebe křičet. Mrzí mě to,“ mluvil dost přesvědčivě, ale Bára ho znala. Věděla, že lže.
„Bože můj, kdy jsme dospěli do fáze lhaní? Proč mi neřekneš, co jste si s Lenkou udělali?“ zvýšila trochu hlas.
„Protože se nic nestalo!“ křikl. Přesvědčoval hlavně sebe. Chtěl tomu věřit, jenže obrázek jich dvou měl před očima neustále. Když šel spát, když mrkl, když se kouknu na své dítě nebo ženu. Jako zrovna teď.
„Neřvi!“ napomenula ho a ukázala do patra, kde měla Týnka pokojík. „Nemusí vědět, že se hádáme,“ vykulila oči. Michal stáhl rty do úzké linky a pokrčil rameny.
„Zapomněl jsem, že je doma. Já jen, že máš moc bujnou fantazii. Lenka je jen tanečnice, nic víc,“ chtěl tomu věřit. Musel přesvědčit jak ji tak sebe.
„Chci, abys ji vyhodil,“ dala si ruce v bok a podupávala nohou.
„Co? To nejde. Nemůžu ji vyhodit pro nic za nic,“ vysmál se jí.
„Nenávidím ji,“ zavrčela.
„Ani proto to nemůžu udělat. Nejsou s ní problémy. Jako tanečnice je dobrá. Báro, chováš se jako spratek,“ v hlavě mu proběhlo, jak Lenku vyhazuje a ona vše vykváká Báře. To nemohl dopustit.
„Chovám se jako spratek?“ ukázala na sebe. „Tak dobrá, jdu já. Nebudu někde, kde je ona. Končím. A víš co? Když je to tak dobrá tanečnice, může klidně zaujmout mé místo,“ teď už zvýšila hlas i ona. Prošla kolem něho a neodpustila si do něj drcnou.
„Do prdele!“ zaklel a bouchl do linky. „Tohle jsi posral!“ mluvil sám k sobě.

Tu noc marně čekal na Báru, až mu zahřeje postel. Zkoušel usnout, aby nemusel zase vidět ty zklamané oči. Nešlo to. Vyšel z ložnice a sešel schody. Našel ji sedět v kuchyni. Něco si pročítala, ale vypadalo to, že ani ona sama neví o čem čte. Zajela si prsty do vlasů a opřela hlavu dlaně.
„Půjdeš už do postele?“ promluvil do ticha, tím ji tak vylekal, že sebou trhla a shodila sklenku s pitím na zem.
„Ty vole, já se lekla,“ začala uklízet střepy. „Au,“ zakňučela, když se o jeden pořezala. Koukla na prst, ze kterého tekla krev. Michal si k ní klekl a chytil ji za ruku. Dal krvácející prst do pusy.
„Fuj, ty prase,“ ušklíbla se, což Michala rozesmálo. Společně si stoupli. Koukal do těch smutných očí, zatímco se Bára těm jeho vyhýbala. Pohladil ji po tváři, přitom jim projelo nespočet woltů. Tolik se nenáviděl za to, co udělal. Proč to udělala? Vždyť Bára pro něj byla vším. Musel na to přestat myslet, nebo se zblázní. Vyndal z linky lékárničku a hledal náplast, když ji našel zalepil Báře řez. Bára se koukala, jak o ni pečuje. Sledovala, jak schoval dlaň do těch svých a jak políbil zalepený prst. Už se nebránila jeho pohledu. Poznal, že už je líp, jednou rukou ji chytil kolem pasu a něžně políbil. Čelem se opřel o její. Dotýkali se nosy, přičemž se pohupovali jako by tančili.
„Pojď do postele a už se na mě nezlob, prosím.“ Omotala mu ruce kolem krku.
„Nezlobím, ale ten odchod jsem myslela váž...,“ přerušil ji polibkem.
„Moc mluvíš,“ usmál, vzal ji do náruče a odnesl do postele. Teď se mu bude krásně usínat.