V.I.P. 2 ✔

4. kapitola

Bára si spokojeně spala a Kristýnka si vedle ní hrála s jejím mobilem.
„Týnko, co tu děláš? Jak to, že maminka spinká? Má být na natáčení?“ potichu šeptal Michal. Byl zrovna ve studiu, když mu volal režisér, že nemůže sehnat Báru. Zkoušel jí volat sám a také nic. Docela se o ni bál. Věděl, že je s Týnkou sama, tak letěl vše zkontrolovat.
„Maminka usnula, tak jsem vypnula budík a zvuky, aby jí nikdo nebudil,“ řekla Kristýnka a seskočila z postele.
„To je sice hezký, ale maminka musela jít pracovat,“ vzal dcerku na ruce a společně šli probrat maminku.
„Zlato, vstávej,“ jemně ji pohladil. Protáhla ztuhlé tělo a otevřela oči, které následně vykulila.
„Ježiš, já jsem usnula,“ podívala se na hodiny. Zjistila, že má hodinu zpoždění. „Už před hodinou jsem měla být na place,” vyletěla z postele a začala si dělat culík.
„Týna ti vypla budík a zvuky. Volal mi rejža a...,“
„Týno, už zase jsi měla v ruce můj mobil!“ nenechala Michala doříct větu a zvýšila na dcerku hlas. Ta slezla z tatínka a chtěla to vysvětlit, ale Bára se příšerně rozčílila. „Kolikrát jsem ti říkala, že mi na něj nemáš sahat. Krucinál, máš tableta a počítač!“ křikla. Týnka se schovala za Michala. Její očička se zalily slzami a z pusinky se udělala kotvička.
„Co na ni řveš? Jsi normální?“ zastal se Týnky. „Chtěla tě jen nechat vyspat. A kdyby jsi mě nechala domluvit, tak bys zjistila, že režisér říkal, že to nechá na zítra,“ jeho hlas byl najednou dost hrubý. Jako by pohled na smutnou, skoro plakající Kristýnku v něm vyvolal ochranitele.
„Jsi zlá,“ plačtivě vykřikla. Kristýnka a utekla z pokoje.
„Ty nejsi normální!“ vyčetl Báře a šel za dcerou. Uvědomila si, jak ošklivě se k Týnce zachovala. Bylo jí to líto. Věděla, že tohle musí skončit.

Michal vzal Kristýnku na zmrzlinu, aby se trošku uklidnila. Posadili se na lavičku v parku a ulízl ze své zmrzliny. Schválně si o ni otřel nos a podíval se na Kristýnu, která byla stále smutná.
„Princezno,“ zavolal. Natočila k němu hlavu a on zašilhal. Z jejich úst vyprskl upřímný dětský smích tak, že ho to rozesmálo taky. Objal ji a políbil do vlasů.
„Tati, proč byla máma tak ošklivá?“ ulízla zmrzlinu, která se roztékala po celém kornoutu.
„Maminka to tak nemyslela. Jen je toho na ni asi trochu moc a je pravda, že můj a maminky mobil ti nepatří do ruky. Máme tam dost důležité věci,“ snažil se vysvětlit proč mamka tak vybouchla.
„Hm, tak já už to neudělám. A tati, víš, že jdu spát k babičce?“ pozvedla obočí.
„Ano, vím. Hodím tě tam už teď, nebo chceš ještě domů?“ Týnka chvilku váhala a pak řekla, že chce k babičce.

„Zlato už jedu domů. Odvezl jsem Kristýnku k tvojí mámě,“ řekl do sluchátka a otevřel dveře od auta. Ještě než nastoupil zamával Týně, která mu mávala za oknem.
„Dobře. Mám pro tebe překvapení,“ schválně ho napnula. Michal totiž, stejně jako Bára, nesnášel překvapení.
„Jó? Tak to mě zajímá. Jaký?“ zkusil z ní dostat alespoň něco málo.
„Když ti to řeknu, nebude to překvapení,“ zaslechla jeho zavrčení, čemu se musela zasmát.
„Věděl jsem, že to řekneš. Dobrá, za chvilku jsem doma. Zatím.“

Byl dost zvědavý na to, co pro něho jeho žena měla. Odemkl dveře a pomalu vstoupil do tmavé místnosti, které ozařovalo jen světlo svíček. Všude to krásné vonělo dobrým jídlem. U stolu stála Bára v černých šatech nad kolena. Byla krásná a elegantní. Miloval tyhle a jim podobné chvíle. Chvíle, kdy ho ohromila překvapila, vyrazila dech. Přesně jako teď.
„Tý jo?“ vydechl úžasem.
„Chci se ti omluvit. Prosím, nepřerušuj mě. Já bych pak na něco určitě zapomněla,“ nervózně utřela zpocené dlaně do sukně od šatů. „V první řadě jsem se poslední dobou chovala jako kráva. Ten dnešek už byla poslední kapka. Neměla jsem na Týnku tak vyletět. A v druhý řadě jsem dala všude výpověď. Volala jsem rejžovi a domluvila se s ním. V seriálu mě nechá umřít a film už mě nepotřebuje. Vracím se ke svému starému životu. Jediný, co už nejde zrušit je ta talentová soutěž, ale tam budeme spolu, takže to mi nevadí,“ ukončila svou řeč a udělala pár kroků k němu. Omotala mu ruce kolem krku a políbila ho. On si uvědomil, čeho se vzdala. Jakou oběť učinila. To vše kvůli němu a Týně. Cítil se jako největší zmetek pod sluncem. Lhal a klamal. Chytil její ruce a odmotal je ze svého krku.
„Báro já... já si strašně vážím toho, cos udělala. Jsi moje všechno. Ty a naše dcera. Obě vás neskutečně miluju. Tys ke mně vždy byla spravedlivá a já musím být taky. Věř mi, že to, co ti teď řeknu, mě moc mrzí,“ dostal ze sebe na jeden nádech. Každé slovo ho bolelo. Každý pohled ho řezal na srdci. Nechtěl to udělat, ale už nemohl dát mlžit. Byl toho plný. Bára odstoupil, jako by věděla, co chce říct. V očích se jí leskly slzy a kroutila hlavou.
„Neříkej to, prosím. Ať to není to, co myslím,“ z očí se rozutekly první slzy a hlas se jí klepal. Michal už měl taky na krajíčku. Přistoupil k ní a chtěl se jí dotknout. Cukla sebou, jako by se jeho doteku bála. Už delší dobu měla podivný pocit, že se něco stalo, uvažovala i nad touto možností, ale doufala, že to tak nebude. I nyní doufala v jiná jeho slova.
„Já musím. Je mi to líto, ale spal jsem s jinou ženou,“ jen to dořekl, přistála mu na tváří facka, která mlaskla po celém bytě. Michal otočil hlavu, ale nic neříkal. Bára se chytla za ústa, ze kterých vyšel vzlyk. Druhou rukou sbírala své břicho, protože měla pocit, že se jí muchlá žaludek. Ta bolest byla neskutečně silná. Vše v ní umřelo. Všechny naděje, všechno štěstí, všechna láska.
„Proč jsi to udělal? Proč jsi mi to udělal?“ zařvala, tak moc, že to šlo slyšet určitě i u sousedů.
„Protože jsem kretén!“ překřičel ji. Pak se uklidnil a tiše řekl: „Neopouštěj mě. Prosím, jen to ne. Přísahám, bylo to jen jednou a moc toho lituji,“ znovu k ní přistoupil, ač si byl jistý, že tohle byl konec. Zas ustoupila. Měla pocit, jako by se jí zhroutil celý svět. Ta bolest, která tížila její srdce byla ohromná. Nikdy necítila větší. Neuměla ji zvládnout. Neuměla zastavit tok svých slz, který sílil. Chtěla křičet, ale nemohla. Chtěla ho nakopnout, způsobit mu stejnou bolest, jako on způsobil jí, ale ani to nešlo.
„S kým? Která děvka mi zničila život a dovolila si rozbít mi rodinu?“ musela znát jméno. Věděl, že nemá cenu tajit. Sklopil zrak a prozradil jméno té, podle něho ženy.
„Lenka, ale bylo to jen jednou.“ Báře to celé došlo a nechala se ovládat vztekem. „Ty parchante jeden. To ses mi musel zkurvit zrovna s ní?“ uhodila ho poprvé, ale ne naposled. Chvilku se nechal, ale pak jí chytil ruce, podíval se jí do oči, aby věděla, jak moc to, co teď řekne myslí vážně.
„Kdybych mohl vrátit čas, hned bych to udělal. Radši bych umřel, než tě vidět takhle.“ Bára nemohla dělat nic jiného než utéct. Rozeběhla se ke dveřím a nasedla do auta. Už nechtěla nic slyšet. Michal běžel za ní. Zamkla dveře auta, aby se k ní nedostal. Snažila se nastartovat, ale chcíplo to. Michal vzal za kliku a rval za dveře.
„Otevři ty dveře. V tomhle stavu nemůžeš řídit,“ snažil se jí domluvit. Bára ho přes svůj pláč nevnímala. Odjela rychle pryč od té bolesti. Běžel do garáže pro své auto, ale to už po ni zbyl jen prach vznášející vzduchem.

Hledal Báru všude po městě, ale nebyla k nalezení. Byl zoufalý. Bál se, aby se něco nestalo. Mobil mu nebrala a na zprávy neodpovídala. Pak ho napadlo jen jediné místo kam mohla jet.

Bára ani nevěděla jak a ocitla se před chatou svého muže. Muže, kterého ze srdce nenáviděla. Poznala, jak tenká hranice je mezi láskou a nenávisti. Tolik ji zklamal a ranil. Stále nedokázal uvěřit tomu, že to udělal. Nikdy mu to neodpustí. Nikdy!