V.I.P. 2 ✔

6. kapitola

Michal ani domů nedorazil. Zastavil se ve svém rodišti v coutry clubu. Byl poloprázdný. Jen pár starců sedělo u baru. Sedl si na barovku a čekal, až přijde barman.
„Ty vole, čau Michale. Co ty tu děláš?“ řekl překvapeně barman. Zvednu k němu zrak, aby zjistil, kdo to je. Jeho obličej mu byl povědomí, ale to bylo všechno. „Já jsem Jakub Holík. Chodili jsme spolu na základní školu,“ ukázal na sebe prstem a usmíval se.
„Jó, už si vzpomínám. Promiň, nepoznal jsem tě,“ chlapácky ho objal přes bar.
„Co si dáš? A co tady děláš?“ položil otázky, zatímco my sklo.
„Hoď mi sem něco, co mi pomůže ztlumit bolest v srdci a pivo, ať to mám čím zapít,“ projel si dlaní obličej. Jakub pokrčil rameny a přinesl mu Absint a velké pivo.
„Co se stalo? Barmani jsou dobrý vrby, tak se svěř,“ opřel lokty a bar a naklonil se k němu.
„To nestojí za řeč. Chci se jen pořádně opít. Dáš si se mnou?“ pozvedl panáka ze zelenou tekutinou. Kopnul ho do sebe jako by pil vodu. Ucítil nepříjemné pálení na hrudi. Měl pocit, že kdyby otevřel pusu, chrlil by oheň jako drak. Radši to zapil pivem.
„To víš, že si dám se starým kamarádem. A co tvoje rodina?“ dal vyzvídal. Michal si při slově rodina musel dát dalšího panáka.
„To taky nestojí za řeč,“ znovu to do sebe kopl a znovu cítil oheň v těle. Ušklíbl se a otřel si rty do ruky.
„Takže se to posralo? Proto jsi tu a chlastáš, místo toho abys bojoval,“ vyčetl mu kamarád. Michal se na něho dost hnusně podíval. Natáhl se k baru. Chytil ho za triko. Přitáhl blíž. Jakub zvedl ruce, jako by se vzdával.
„Co ty o tom víš? Já se snažil. Jenže jsem udělal něco, co mi nikdy neodpustí. Neser se do něčeho o čem nic nevíš,“ tichým a děsivým hlasem zavrčel jako vlk.
„Stačí mi se na tebe podívat a vidím. Víš kolik takových, jako jsi ty mi sem přijde týdně? Vidět tu kamaráda je za trest,“ chytil ho taky za tričko. Vypadalo to, jako by se měla každou chvilkou strhnout bitka, ale to nehrozilo.
„Promiň, Kubo. Je toho na mě trochu moc,“ nalil si další zelený oheň a Kubovi také. Ťukli si a vypili to.

Bylo po flašce a Michal se zásoboval pivem. V Baru už nikdo nebyl, jen oni dva.
„Jsem na suchu,“ oznámil a ukazoval prázdnou sklenku.
„Tak si načepuj sám,“ odsekl Jakub, který ležel na baru a koukal do stropu. No, jak chtěl sedl na bar, otočil se na zadku a skočil dolů.
„Jak bych vypadal jako barman?“ upravil si koženou bundu. Jakub se k němu otočil a řekl: „Každá ženská by ti padla k nohám,“ ukázal palec nahoru, ale nevypadalo to, že by ho to dvakrát zajímalo. Únava si začínala nacházet svou cestu. Zavřel oči a odpočíval. Michal si natočil pivo a smutné se na něho podíval. „Už mě žádná nezajímá. Mám v hlavě jen dvě ženy. Svou dceru a svou ženu,“ položil pivo na bar a natáhl se pro kytaru, která byla zavěšená na zdi. Sedl si k vedle Jakuba a začal brnkat. Byla pěkně rozladěná. Naladil ji a pak začal hrát jednu ze svých starých písniček. Vzpomínal na svou rodinu. Na Kristýnku jak plakala, když odjížděl a Báru jak utrápeně se dívala. Na to, jak byli ještě před několika měsíci šťastný. Strašně mu chyběly. Bylo to pár hodin, co je neměl u sebe a měl pocit, jako by mu srdce vážilo tunu.
„To bylo skvělý. Vždycky jsem věděl, že to dotáhneš daleko. Teď mi řekni, která ti zlomila srdce,“ otevřel oči a posadil se. Michal odložil kytaru. Rychle zamrkal, aby zahnal slzy, ale i tak byly jeho oči nasáklé slanou vodou.
„Žádná. Já zlomil srdce jí. Moje žena byla mým přítelem, andělem, prostě vším, co si může chlap přát. Dala mi krásnou a zdravou dceru a já...,“ odmlčel se.
„Tys ji podvedl,“ dokončil za něho větu.
„Nechala kvůli mně kariéru. Vzdala se všeho. Musel jsem jí to říct. Odstěhovala se i s dcerou sem na chatu. Prý mě musí přestat milovat,“ kápl božskou, uvědomil si, že se to vážně stalo. Vážně přišel o své dvě ženy. Teď, když to vyslovil nahlas, došlo mu vše. Bolest byla tisíckrát větší a v srdci zbyla jen černá díra. Nenasytná propast, co si vychutnávat každý kousek jeho bolesti. Kuba se zamračil, slezl z baru a podíval se na svého starého kamaráda.
„Kolikrát jsi to udělal?“ vyndal další lahev, protože ta první Michalovi moc nepomohla. Nalil sobě i jemu.
„Díky,“ převzal od něj sklenku. „Jen jednou. Byla to mega chyba, která mě přišla draho. Mám chuť si mlátit tak dlouho hlavou o zeď, dokud bych nechcípl,“ vypil alkohol na ex. Hned po tom ji nastavil k dalšímu dolití.
„No, to by ti tak pomohlo. Já jsem taky rozvedený, ale u nás to bylo naopak. Ona podváděla mě. Několikrát a můžu ti říct, že mě, jako chlapa, to dostalo do kolen. Ona je ženská, ta to cítí jinak. Budeš mít hodně těžký, abys získal její důvěru zpět, ale pamatuj. Ženy jdou za láskou, ukaž jí, že ji miluješ a donuť ji, aby si vzpomněla, jak vám bylo hezky,“ měl pravdu. Ženy netouží po bohatství, luxusu, honosných vilách. Ženy chtějí hlavně lásku. To je pro ně nejdůležitější. Mít někoho, koho můžou milovat a někoho, kdo jim to bude oplácet. Ano, existují výjimky, ale většina žen jde za láskou.
„A jak jsi to zvládal?“ Jakub se napil a pohlédl do prázdné sklenky.
„Špatně. My jsme sice neměli děti, ale i tak to byla bolestivá zrada. Ona se mi kurvila, kde mohla. Nebyla ani taková frajerka, aby se mi přiznala. Už je to rok a dostal jsem se z toho. Když jí ale vidím, tak to ve mně hrkne. Takže ti říkám, že bojovat má cenu,“ pozvedli na sebe sklenky. Kuba ji vypil, ale Michal ne. Teď zná i druhý pohled a nehodlal to nechat být. Naopak, dostal ještě větší chuť k boji. Jeho žena si prostě musí uvědomit, že ho nechce přestat milovat.

Ráno se Michal vzbudil na stole přikrytý ubrusem. Nechápal, jak se tam dostal a proč je nahý. Rozhlédl se po baru, hledal Jakuba.
„Kubo, kde jsi?“ odpovědí mu bylo zamručení. Přicházelo to od baru. Zvedl se, ucítil bolest v zádech. Seskočil ze stolu a šel tam, kde slyšel zvuk. Našel Jakuba ležet na podlaze. Byl také polonahý a také přikrytý ubrusem. Kopl do něho a Jakub otevřel oči.
„Co je, vole?“ zavrčel se zavřenými oči.
„Co se tu večer dělo?“ masíroval si spánky. Takové bolestivé tlaky ještě z alkoholu neměl.
„Nevím, ale mám
hlad,“ snažil se postavit, jen kdyby to bylo tak jednoduché. Když už konečně stál na nohou, málem zase spadnul k zemi. Bar byl doslova vzhůru nohama. „Tak za tohle mě šéf zabije,“ schoval obličej do dlaní. Michal ho plácl po rameni a řekl: „Skočím pro jídlo a pomůžu ti.“
„To si teda piš, že mi pomůžeš.“

Byl krásný sluneční den. Sluníčko svítilo víc, než by mělo a Michalovi se z toho dělalo špatně. Šel náměstím k Rebece pro snídani, když v tom uslyšel známý hlas. Otočil se a uviděl Kristýnku, jak za ním utíká.
„Tatínku, tati.“ Hned se cítil líp. Klekl si, aby mu mohla skočit kolem krku.
„Čau, zlatíčko. Co tu děláš? A kde máš maminku?“ koukal po náměstí. Hledal Báru, srdce si v tu chvíli dělalo, co chtělo. Najednou, jako by jich měl víc. Chytil se za něj, protože strašně zabolelo. Zahlédl ji, jak vychází z obchodu. Její zářivé vlasy se lesklý, že ho to oslepilo i na tu vzdálenost. Byla, až příliš krásná, aby na ji přestal zírat jako panic na nahou dívku.
„Nakupuje. Viděla jsem tě přes výlohu, tak jsem jí utekla,“ přiznala. To ho vrátilo do reality.
„Týno, to se nedělá. Maminka bude mít strach,“ zamračil se.
„Kristýnko, já tě zabiju. Kdes celou dobu byla!“ hulákala kousek od nich Bára.
„Byla celou dobu tady, neboj,“ zaujatě si prohlížel tu dokonalost před sebou, ačkoliv mu nevěnovala jediný pohled.
„Tohle mi už nikdy nedělej!“ kárala dceru. Soustředila svou pozornost jen na ni. Už jen být vedle Michala strašně bolelo, co potom až uvidí jeho schvácený, alkoholem nasáklý obličej.
„Viděla mě a rozeběhla se za mnou,“ vysvětloval. Chtěl navázat oční kontakt, ale ona se na něj nechtěla koukat. Ještě prostě nemohla.
„Co tady děláš? Víš, jak dlouho jsem jí včera utěšovala?“ řekla tiše, ale dost důrazně a bez jediného pohledu. Radši dělala, že upravuje Týně tričko.
„Neudělal jsem to schválně. Šel jsem se ožrat a náhodou byl barman můj kamarád. Usnul jsem v baru a teď jdu pro snídani k Rebece.“
„My jdeme taky k Rebece. Můžeš jít s náma,“ prohlásila oslavně Týnka. Michal se podíval na Báru. Viděl její zrychlený dech. Nervozita u ní byla znát každým coulem.
„To by bylo super. Dáme si u tety palačinky. Jo?“ souhlasil i přes Báry evidentní odpor.
„Já nejdu. Běžte si sami a pak mi ji dones,“ otočila se a chtěla odejít, ale Michal ji chytil za ruku a otočil k sobě.
„Pojď se s náma nasnídat,“ pohladil ji po vlasech. Už nedokázala odolávat. Musela se na něj podívat. Udělal to schválně, právě kvůli tomu pohledu, aby připomenul, jak se jí to vždycky líbilo. Fungovalo to. Viděl její tlukot srdce i přes oblečení. Cítil její zrychlený dech na své pokožce. Přiblížil se blíž k jejím rtům. Tentokrát zalapala po dechu.
„Miluji tě a moc mi chybíš. Vrať se prosím domů,“ ruku, kterou svíral její zápěstí, přesunul výš. Lehce se dotýkal její pokožky, přičemž sebou nepohnula ani o milimetr. Zajel rukou za krk a opřel si čelo o její. „Prosím,“ šeptl a vyplnil mezeru mezi rty. Stiskla víčka  že kterých uteklo několik horkých slz a dotáhla se. Chvilku na něj koukala v očích povodeň a v srdci stejná černá díra, jako měl Michal. Nemohla. Prostě to nešlo. Otočila se a utekla jako srab. Jenže tohle nebyl takový útěk, jako když uteče od rvačky a necháte tam kamaráda. Tohle byl útěk, který Báře zachránil život. Ještě jeden pohled nebo dotek a její srdce by prasklo na milion malých kousků.
„Báro počkej. Nechtěl jsem,“ volal. Tak tohle nevyšlo. Otočil se k Týnce, nastavil k ní ruku a usmál se. Aspoň, že ona ho má stále ráda.