V.I.P. 2 ✔

11. kapitola

První den ve škole byl pro Báru jako vysvobození z pekla. Konečně začala myslet na něco jiného než na Michala a posledních dnech i Ondru, který se jí taky dost dostal do hlavy. Byl to arogantní idiot, ale měl něco do sebe. Ta jeho drzost a povýšenost byly něčím zajímavé. Teď se ale nacházela na školním hřišti a užívala si míčové hry s mrňaty. Při čemž jí pozorovala parta deváťáků s rozbouřenými hormony.
„Hej, vy úchyláci, co je s váma? To jste nikdy neviděli ženskou?“ napomenul je Ondra. Mluvil s nimi, jako by to nebyli jeho žáci ale kamarádi. Možná proto ho měli jeho žáci rádi.
„Ne takovou,“ odpověděl jeden z hochů. Šel k nim. Cestou si pohrával s míčem. Podíval se na Báru, která zrovna házela míč jedné holčičce. Nedivil se klukům, že po ní tak slintají. Vážně vypadala skvělé v těch pistáciových šatech. Měl chuť si hrát a ona si bude hrát s ním.
„Hele, vy debilové už máte holky na páteční ples?“ hodil míčem do vzduchu a zas ho chytil. Protočil ho na prstu, na kterém se několik vteřin samovolně točil.
„Víte, kdyby jste nám pořád nenadával do debilů, tak by nám narostlo sebevědomí a měli bychom je už dávno,“ zamračil se jeden z nich. Ondra se mu vysmál.
„Ukážu vám, jak se to dělá,“ pískl směrem k Báře. Ta se jako pejsek poslušně otočila k němu.
„Buchto, můžeš sem na chvilku.“ Bára na něho ukázala prostředníček a otočila se zas zpátky. Kluci se začali smát.
„To jste nám to teda ukázal. Fakt dobrý,“ byl jim pro smích. Ondra po tom dotyčným hodil míč a on ho chytil.
„Zavři hakcnu, srmrade,“ zavrčel. „Baruško, mohla bys na chvilku, prosím ke mně?“ pokusil se být aspoň na vteřinu milý. Zabralo to. Bára přišla, on se podíval na kluky a usmál se povýšeným úsměvem, pak se vrátil k Báře.
„Co chceš?“ zeptala se a dala ruce v bok.
„Potřebuju tady těm nemehlům ukázat jak se zvou holky na ples,“ ukázal hlavou ke klukům. Bára si je prohlédla a s úsměvem zamával. Byl to já jeden buberťák vedle druhého, ale všichni to byly fešáci. „Pomůžeš mi?“ chvilku váhala. Kvůli mladíkům souhlasila.
„Dobrá, ale fakt nechápu proč poslouchají zrovna tebe?“
„Protože i přes to, že je náš pan učitel namyšlenej blbec, dostane vždycky každou holku,“ odpověděl za něj jeden z mladíků. Bára mu věnovala úsměv a pak skoukla k Ondrovi, který pokrčil rameny, roztáhl ruce a dal hlavu trochu na stranu.
„Má pravdu, ten chlapec,“ řekl. Bára se divila, jak je možné, že mu Ondra nic neřekl za tu jeho poznámku na Ondrovu osobu.
„Jak to, že s tebou tak mluví? Jsi jejich učitel?“ naklonil k němu své tělo a šeptla.
„To ano, ale to neznamená, že mi musí lízat gatě.“ Bylo to dost divné vysvětlení, ale víc už Bára slyšet nechtěla. Radši.
„Dobrá, tak se ukaž, jak se podle tebe zvou holky na ples?“ sama byla zvědavá na to, co dokáže. Tohle si hodlal pořádně užít. Obešel Báru a prohlédl si každou její křivku. Ta ho se staženým obočím sledovala. Zastavil se před jejím obličejem. Zadíval se jí do očí. Viděl, jak je z něho nervózní.
„Tak kluci. Musíte vědět, že ať už je ta dotyčná krásná jako panenka,“ ukázal na Báru. „Nebo hnusná jako noc,“ ukázal na Bařinu kolegyni, které už měla nejlepší léta za sebou. Kluci se začali smát. Bára jen protáčela očima. „Každá se dá sbalit. Samozřejmě ta ošklivá líp, protože ji nikdo nechce. Musíte jen vědět tři věci. Důležitý je pohled do očí. Teď jsem to udělal a viděl jsem, jak je nervózní, takže to zabralo,“ otočil se s úsměvem k Báře. Ta si odfrkla nad jeho poznámkou. „Za druhé, musíte vědět jak začít. To je jednoduchý. Musíte ji oslovit. Takhle,“ stoupnul si před ni a začal: „Ahoj, Barčo,“ podíval se jí do očí, tak jak říkal, že to má být. Ten jeho pohled byl vážně čarovný.
„Ahoj, Ondro,“ hrála jeho hru.
„Víš, že ti to dneska moc sluší. Ty šaty jsou dost sexy,“ dotkl se prsten její pokožky na ruce a jel s nim níž, až zastavil na jejích bocích. Všiml si husiny, která se vytvořila po jeho doteku. „Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale jsem strašně nervózní. Už jen to, že tu vedle tebe stojím, je pro mě úspěch,“ šlo mu to dost dobře, protože Bára pomalu zapomínala, že je to jen hra. To vše kvůli tomu jeho pohledu.
„A na co ses mně chtěl zeptat?“ konečně ze sebe něco dostala.
„Nešla bys se mnou na ples?“ pohladil ji při vyslovení otázky na tváři a přiblížil se k jejímu obličeji. Zavřela oči a položila hlavu do jeho dlaně. „Mám to brát jako souhlas?“ Kývla. Na nic jiného se v tomhle stavu nezmohla.
„Tak kluci, já už svou společnost mám,“ chytil ji kolem pasu a tím zrušil celé kouzlo okamžiku. Probrala se z transu a uvědomila si, jak byla hloupá a padla mu do pasti. Kluci mu začali tleskat. Okamžitě se domlouvali, na kterou holku tohle zkusí. To, že se nechala zlákat, Báru příšerně štvalo.
„Dobrá, vyzvednu tě v šest. Ať si připravená.“ Zkřížila si ruce na prsou a pokrčila jednu nohu.
„Nikam s tebou nejdu. Byla to jen ukázka. Nic víc,“ odešla do tělocvičny. Musela se trochu vzpamatovat z toho šoku.

„Bože, jak jsi blbá,“ nadávala svému já v zrcadle. Pustila vodu a opláchla obličej. Utrhla kousek papírového ubrousku a otřela se. Chtěla odejít, ale mezi dveřmi narazila na Ondru. Malém zase oba skončili na zemi.
„Debile, já se tě lekla,“ chytla se za srdce.
„Ukaž jak?“ dotkl se prsu. Vzal celý jeho objem do své dlaně a stiskl.
„Ty vole, ale to už přeháníš,“ odhodila ho.
„Promiň, chtěl jsem jen zjistit jestli nemáš infarkt, ale malém jsem ho teď dostal já. Fakt dobrá práce, ty tvoje ňadra,“ zkusil štěstí ještě jednou. Natáhl ruku, ale dřív než stihnu cokoliv stisknout, dostal přes ni.
„Nech toho. Co furt chceš?“ Stáhl ruku a přistoupil ní. Chtěla před ním ustoupit, ale zeď ji zastavila dřív, než dokončila krok. Toho využil. Natiskl se na ni a zkoumal její obličej plný obav.
„Nech toho!“ zavřela oči a vyslovila tak tiše, že to skoro nešlo slyšet.
„Nic nedělám,“ usmál se.
„Děláš a ty to víš,“ přimhouřila oči.
„Dobrá, tak dělám, ale moc se mi líbí, jak jsi z toho vyklepaná.“
„Nejsem,“ popřela.
„Ne? Tak koukej,“ naklonil se k ní, že ji políbí. Ona zatajila dech a celá se roztřásla. Zastavil se těsně před jejími rty. „Sama víš, že dělá, tak se nebraň a poslechni svou touhu. Toužíš po mně,“ zašeptal do jejího ucha.
„Nikdy! Tady aspoň vidíš důvod, proč s tebou nemůžu jít,“ odhodila ho od sebe. Ježiši, proč měl na ni takový vliv, to ho prostě nemůže poslat do prdele a odejít?
„Ty se mnou, ale chceš jít. Prosím, jen ten ples a pak už tě budu ignorovat,“ zkoušel hrát na city. Báře se zalíbila ta druhá část věty. Bude mít od něho klid. Za to ten ples stojí. To zvládne. Musí. Vydrží to a pak už bude vše v pohodě.
„Sakra, musím domů pro šaty,“ zamračila se.
„A co?“ nechápal.
„Nechci vidět Michala. Po tom co mi řekl, ale aspoň uvidím Týnku,“ usmála se. Dcerka už jí moc chyběla. Každý den bez jejího úsměvu byl utrpení. Čas bez její přítomnosti strašně pomalu utíkal. Bylo až děsivé, jak vám jedna osoba změní celý život. Nebýt dcerky, nejspíš by nad ničím nepřemýšlela a od Michala odešla na dobro. Zamyslela se nad tím. Ne, tak to nebylo. Milovala ho natolik, že i kdyby dceruška nebyla, váhala by stejně.