V.I.P. 2 ✔

12. kapitola

Procházela svoje plesové šaty. Měla jich tolik, že si nemohla žádné vybrat. Po nekonečném rozhodování, jestli koktejlky nebo dlouhé. Tmavé, či světle konečně zvolila světle zelené s jedním ramínkem pošitým stříbrnými kamínky.
Vyndala je ze šatníku a položila na postel. Pak se pustila do hledání vhodných bot. To bude asi ten největší problém ze všech. Už se na ten bojový úkol chystala, když zaslechla ze zdola zvuky. Čapla první boty, které měla po ruce a utíkala dolů. Jen co uviděla Kristýnku, zavolala její jméno a obě se na sebe vrhly.
„Zlato, moje, tolik jsi mi chyběla,“ pusinkovala ji po celém obličeji. Bojovala sama se sebou, aby neplakala. Držet její drobné tělíčko v náručí, byl ten nejkrásnější pocit na světě. Nikdy si nemyslela, že by byly odloučené a teď… kvůli Michalovi jsou a za to ho nenáviděla ještě víc.
„Ty mě taky. Už tu zůstaneš?“ radostně vyhrkla. Bára právě pohledem zabila svého zatím ještě manžela, který stejně jako Týnka očekával její odpověď.
„Zlato, ještě ne. Bohužel. Víš, začala jsem pracovat ve škole a moc se mi tam líbí. Dneska máme ples, tak jsem si musela přijít pro šaty a taky jsem chtěla vidět svůj poklad,“ chtěla dceru pohladil, ale ta se urazila.
„Proč nezůstaneš se mnou a s tátou? Jsi hnusná, hnusná hnusná,“ dupala nohou a utekla do svého pokojíku. To Báru ranilo. Ona za to přeci nemohla. Milovala ji víc než sebe. Teď je ona ta špatná a Michal, strůjce tohohle pekla, je ten hodný. Ten skvělý tatínek, co s ní zůstal, co ji neopustil, co vůbec nic neudělal!
„Teď jsem kvůli tobě já ta špatná. Děkuju ti,“ prskla na něho a otočila se k němu zády.
„Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona je tvrdohlavá. Pořád si mele to svoje. Vím, že za tuhle situaci mužů já, ale taky si myslím, že by ses už mohla sakra rozmyslet!“ zavrčel skrz zuby poslední větu.
„Tak ses asi snažil málo!“
„A jak ji to mám asi vysvětlit,“ vymrštil ruku k pokojíčku a zvýšil hlas. Také ho tahle situace unavovala a ke všemu se spolu jen hádají místo toho, aby se usmířili a na vše zapomněli.
„To je mi jedno! Klidně ji řekni, že ho strčil někam kam nepatří, ale moje dcera na mě nebude naštvaná, ne když jsem nic neudělala!“
„Kdybys ses už taky trochu pohnula z místa, ty chytrolínko, bylo by to mnohem lepší!“
„Co po mně chceš? Nejsem na baterky!“ vykřikla
„Prosím tě, tobě tenhle život vyhovuje,“ začal pomalu ztrácet trpělivost. Ta samota ho zabíjela. Už byl v koncích z toho, jak moc mu chyběla.
„Michale, ty ses zbláznil. Oficiálně jsi přišel o rozum!“ hodila rukou do prostoru.
„Ano, zbláznil jsem se bez tebe. Miluju tě a chci tě mít doma,“ přistoupil k ní a chytil ji za krkem. Opřel si čelo o její a pohupoval se. Zase cítil její teplo. Její andělskou vůni, sametovou pokožku. „Už mě prosím netrap. Nechci být bez tebe!“ zklidnit se a tím co dělal uklidnil i ji. Zavřela oči. Také by si přála být s ním. Také jí chyběla jeho přítomnost a doteky.
„Tolik bych chtěla, ale pořád tě vidím s ní. Dokud mi ten obrázek nezmizí z hlavy, tak ti nebudu moc odpustit. Dej mi ještě čas.“ Kývl a potom ji políbil. Nechala se. Musela, trápila se bez něj možná víc než on. Nenáviděla se za to, že nemůže zůstat v tomhle okamžiku napořád. Jenže ten obrázek se zase objevil a všechno pokazil. Všechno ty teplé vlny, které přicházely z jeho těla do jejího, jako by jí je skrze polibky předával, zas hodily zpátečku. Cítila se hrozně. Jako když seberete animované postavičce barvy. Odtáhla se. Chytil ji za bradu a zdvihl tak, aby viděla do jeho očí.
„Zase?“ Kývla a utřela si slzy.
„Nevím, jak ti mám pomoci. Řekni a já udělá cokoliv.“
„Počkej na mě,“ vzlykla.
„Klidně do konce života, ale doufám, že to tak dlouho nepotrvá,“ usmál se a ona taky. „Takhle si tě chci pamatovat, alespoň do té doby, než se zas uvidíme. Pojď půjdem za Týnkou,“ chytil ji za ruku a tahal po schodech. Celé odpoledne strávili spolu. Smáli se a odváděli, jako když neměli žádné problémy.

Bylo přesně šest a Bára už byla připravená na dnešní ples. Z venku se ozvalo troubení. Byl to Ondra. Vyšla ven a zamkla za sebou dveře. Vystoupil z auta a stoupl si pod čtyři schody. Nastavil k ní ruku. Vložila do jeho dlaně tu svou. Druhou rukou si zdvihla spodek šatů, aby si na ně nešlapala.
„Moc ti to sluší,“ sjel ji pohledem.
„Tobě taky,“ prohlédla si ho. V obleku ho viděla prvně. Na pohled to byl úplně jiný člověk, než kterého znala.
„To možná jo, ale cítím se jako kretén převlečenej za tučňáka,“ Starej Ondra byl zpět. Bára se usmála a nechala se vést do auta.

Ples se odehrával v tělocvičně. Dívky byly oblečené do krásných šatů a chlapci do obleků. Kluci, kterým dával Ondra lekci svádění, měli všichni do jednoho svůj doprovod. Mrkl na ně.
„Vidíš, moje rady mají vždy úspěch,“ cuknul hlavou směrem k hochům.
„Máš je rád, viď?“ natočila se k němu Bára.
„Asi jo,“ pokrčil rameny. „Dáš si něco k pití?“ utekl zbaběle od tématu.
„Limonádu.“ Protočil oči.
„Limonádu cs.“ Bára do něho s úsměvem drcla. Došel jim pro pití, ale byl až podezřelé rychle zpět.
„Co je s tebou?“ nešlo přehlednou, jak se stále otáčí, jako by někoho hledal.
„Je tu jedna kolegyně. Učí češtinu a já jsem s ní, tak trochu něco měl. No, a ona mi od tý doby nedá pokoj. Teď mě tu viděla a už mě tahala na parket. Pomoz mi, prosím už jde,“ schoval se za Báru, když zahlédl postarší blondýnu, jak se k nim blíží. Bára by ho tam nejradši nechala, ale bylo jí ho líto. Chytla ho za ruku a tahala na parket. Cestou odložila sklenky na stůl u omladiny. Zrovna hráli jednu moc hezkou písničku.
„Umíš to?“
„Neumím ani ploužák.“
„Dobrá, to nevadí,“ začala nevině pohybovat tělem a Ondra se přidal. Jeho tanec připomínal kačera, který potřeboval kadit. Bára se začala smát na celé kolo. Chápala, že ne každý umí tančit, ale toto bylo moc.
„Promiň, ale tohle není ani zdaleka tanec.“ Ondrovi to bylo fuk. Zrovna se rozjel a nehodlal toho nechat.

Po celý ples se skvěle bavila. Hlavně na jeho účet. Naštěstí to nebyl žádný citlivec a bral to sportovně. Jenže pak se mu někam ztratila. Našel ji na školním hřišti. Seděla na lavičce a plakala. Hodně plakala. Nevěděl, jestli má jít za ní, nebo radši odejít. Rozhodl se pro první možnost. Nerad viděl holky plakat. Posadil se a dotkl se jejího kolene.
„Všude jsem tě hledal. Stalo se něco?“ Podala mu mobil. Uviděl několik fotek. Byl na nich zaznamenán Michalův úlet. Projížděl fotkami a kroutil hlavou.
„Pojď, odvezu tě domů,“ natáhl k ní ruku. Věnovala mu jeden pohled zlomené ženy. Trochu ho z toho zabolelo u srdce, když viděl ty uplakané, velké oči.

Zastavil před chatou a vypnul motor. Chvilku tiše seděli, až se nakonec Ondra zeptal.
„Víš, kdo ti to poslal?“ Kývala hlavou.
„My... myslím, že Len... Lenka,“ vyvzlykala ze sebe.
„Kde to vzala?“ položil další otázku.
„V šat... nách jsou ka... mery,“ znovu se na něho podívala. „Zůstaneš se mnou ještě chvilku?“ Ondra s úsměvem kývl.
„Ale přestaneš brečet,“ ukázal na ni prstem.
„J... jo,“ naposledy vzlykla.

„Dáš si něco?“ zeptala se ho. Snažila se být co nejvíce v klidu, ale moc to nešlo. Hlas se stále klepal a oči leskly. Teď, když už chtěla Michalovi odpustit, musí přijít tohle. Vidět to na vlastní oči, bylo ještě horší, než obrázek v její hlavě, kterého se už nikdy nezbaví.
„Báro, nejsem tu kvůli tomu, abys kolem mě skákala, ale chci ti pomoct. Pomůžu ti zapomenout a nebo odpustit. Jestli chceš.“ Sedla si k němu na sedačku a podívala se mu do očí.
„Já se chci pomstít. Dát mu ochutnat jeho medicínu. V tom mi můžeš pomoc,“ vrhla se na něho. Povalila ho na záda a začala vášnivě líbat. On spolupracoval. Jeho prsty jí cuchaly vlasy, byly příjemné na dotek přesně tak, jak vypadaly. Začala mu rozpínat knoflíky u košile. Podíval se na ni a ona zase plakala. Nemohl to udělat. Ne takhle. Chytil ji za ruce a zastavil to šílenství.
„Báro, ty tohle nechceš,“ věděl, že by toho vzápětí litovala.
„Chci,“ snažila se ho přesvědčit.
„Lži klidně sama sobě, ale já to na tobě vidím. Nechceš to a já za takových okolností taky ne,“ chytil ji kolem pasu a sundal ze sebe.
„Ty mě odmítáš?“ zvýšila hlas.
„Věř mi, že netoužím po ničem jiném než po tomhle. Dotýkat se tě, by bylo super, ale ty bys toho vzápětí litovala. Takhle to nechci. Jsem svině, ale ne
taková.“ Zprva byla Bára naštvaná, ale měl pravdu a cenila si toho, co pro ni udělal. Objala ho a rozplakala se mu na rameni.

Seděli stále na sedačce. Ona se mu opírala o rameno a on vyprávěl historky z dětství, když skončil poslední, podíval se na ni a ona spala. Vzal ji do náruče a odnesl do postele. Opatrně položil spící tělo. Otočila se na bok. Stále spala. Vyzul její jehly, u kterých se pozastavil a zkoumal, jak v tom mohla chodit. Položil je k posteli a nakonec ji zakryl. Lehl si vedle. Pozoroval její zamračený obličej, který za moment povolil a na rtech se objevil úsměv.
„Takhle ti to sluší víc,“ zašeptal a pohladil ji po ruce.