V.I.P. 2 ✔

15. kapitola

„Ta svině jedna. Za tohle udělám, co jsem chtěla udělat,“ křičela Lenka na Michala a ošetřovala si rány. Chytil ji silně za bradu a natlačil ke zdi.
„Neuděláš, nebo zažiješ tu největší bolest ve svém životě,“ zavrčel a ještě víc sevřel bradu ve svých prstech.
„Pustíš na mě svojí šílenou manželku?“ Michal se vysmál.
„To, co ti udělala ona, bude hovno oproti tomu, co s tebou udělám já. Budu tě tak dlouho mučit, že budeš prosit o smrt. Rozumíš mi?“ přiblížil se k jejímu obličeji, aby dal důraz na to, jak to myslí vážně.
„Jděte do hajzlu, oba dva. Už vás nechci nikdy vidět,“ vytrhla se mu. Rozčílená, ponížení a zmlácená utekla pryč. Cestou narazila do Toma. „Uhni, ty brejloune,“ prskla nenávistně. Tom uhnul stranou a ona zmizela jak pára nad hrncem.
„Co to bylo a co vjelo do Báry? Řekneš mi, co se tady děje? Nejdřív se od tebe odstěhuje tvoje žena a teď tohle?“ Tom o ničem nevěděl. Tímhle se Michal moc chlubit nechtěl.
„Teď ne, kámo. Jindy,“ poplácal ho po rameni a odešel. Tohle Tomovi nestačilo. Chtěl vědět víc, jenže ničeho většího se nedočkal.

Bára se konečně probudila, stále byla v Ondrovo náruči. Podívala se na něho a usmála se.
„No konečně, už mi zdřevěněla ruka. To jsem tě tak unavil?“ vytáhl zpod ní ruku a trochu si s ní zacvičil. Při každém pohybu se mu napnuly svaly.
„Nefandi si tolik, zas taková bomba to nebyla,“ srazila jeho ego silně k zemi. To byl útok na jeho mužství. Tohle si nechtěl nechat líbit.
„Hahaha,“ ironicky se zasmál. „Tak proč jsi tolik sténala? Och, Ondro... Jo, Ondro,“ napodobovat ženský hlas. Cítila, jak jí rudnou tváře, tak si zakryla obličej jednou rukou a ještě přes hlavu hodila deku.
„Jen tak,“ zamumlala, když sundal deku z jejího rudého obličeje.
„Ty se červenáš?“ políbil ji. „Sluší ti i když se stydíš. Jsi krásná,“ pohladil ji po tváří.
„Ale,“ věděla, že nějaké to ale v sobě má.
„Chceš o tom teď mluvit?“ nakláněl se nad její tělem a díval se jí do očí. Ona kývla, že ne. Z venku šel slyšet příjezd auta. Ondra se otočil k oknu a zjistil, že je to Michal.
„Máš tu manžela. Překvapíme ho, nebo mám zmizet?“ řekl jako by nic.
„Promiň, ale to druhý,“ vyletěla z postele a začala jeho věci házet do koupelny, která byla součástí ložnice. Potom ho tam zatlačila taky.
„Schováváš mě jako milence před manželem,“ usmál se a nasazoval si kalhoty.
„A co jsi? Pak vyskoč oknem,“ ukázala na okno. „Hlavně neodjížděj autem, slyšel by to.“ Ondra protočil oči.
„Nejsem blbej není to poprvý, co prchám před manželem.“ Bára na sebe taky pomalu házela oblečení. Ještě triko a je hotová.
„To se máš čím chlubit,“ ušklíbla se a pak sebou cukla, protože Michal zaklepal.
„Drž se,“ popřál jí hodně sil, než ho zavřela v koupelně. Počkal, než pozvala Michala dál a pak vyskočil z okna a pelášil domů.

„Co tu chceš?“ prošla dlouhým obývákem s rukama zkříženými na prsou. Zastavila se u krbu a otočila k němu.
„Chci ti to vysvětlit. Vím, že o to nestojíš, ale vyslechni mě,“ stál na druhém konci pokoji. V obličeji výraz zpráskaného psa, což Báru nijak zvlášť neobměkčilo.
„Máš pravdu, nechci to slyšet. Odejdi,“ uhnula pohledem, aby se mu nemusela dívat do očí. Bála se, že pozná, co udělala. A to se nesmělo stát. Ač byla pevně rozhodnutá s ním manželství ukončit, nechtěla, aby si prožil stejnou bolest jako ona.
„Báro, já ti to jen řeknu a půjdu. Stejně máš návštěvu,“ ukázal na Ondrovo auto. Jakoby byl smířený s tím, že má jiného může.
„Nemám. Jen mi půjčil auto, abych mohla večer pro Týnku a své věci. Mé je rozbitý,“ vymyslela si rychlou lež, která zabrala. V tomhle byla vždycky dobrá. Už jako malá, když něco provedla. Narychlo si něco vymyslela a bylo to v suchu.
„Aha, tak to se omlouvám. Můžu ti to říct?“ možná že to bylo vážně důležité. Bára se zhluboka nadechla a pak vydechla. Docela se divila, že neudělala žárlivou scénu, když viděl cizí vůz před chatou. Vážně byl smířený s koncem?
„Dobrá,“ sedla si do křesla a on udělal to samé, jen naproti ní.
„Nechci tím omlouvat své chování. Jen chci, abys znala důvod, proč jsem tak jednal. Chtěl jsem ji vyhodit. Udělal jsem to hned ten den, co jsem se ti přiznal, ale ona víš ona...,“ Lezlo to z něj jako chlupaté deky.
„Co ona?“ roztáhla ruce.
„Znala tvého bratra. Když studoval a hrál za ten známý tým, seznámili se. Ona mu dala první dávku a pak i další. Svěřil se jí o problémech v rodině.“ Bára ho zastavila zvednutím ruky. Tohle nemohla být pravda.
„Počkej, počkej. Chceš mi říct, že ta coura znala mého bratra a ví o všem, co se mu stalo?“ pomaličku jí vše začalo docházet.
„Ano. Dokonce se jednou viděla i s tebou, když jsi za ním přijela. Vyhrožovala, že když ji propustím, pustí to do světa. To by znamenalo zase spoustu novinářů, ale ne jen u mě, ale i u tebe, tvé matky, ségry s dvojčatama a hlavně i u Týnky. Už teď je fotografovaná kam přijde. Zatím se jí to líbí, ale ono by to tou zprávou bylo agresivnější. Chtěl jsem uchránit tebe a tvojí - naší rodinu před touhle hrozbou,“ ukončil svou zpověď. Podíval se na Báru. Té tekly slzy po tváří. Uvědomila si, co udělala. A udělala to jen kvůli dnešku. Dneska si řekla, že už na Michala nebude brát žádné ohledy. Nebrala je a vyspala se s Ondrou. Přitom Michal je chtěl jen chránit. Jí a její rodinu. „Báro, co se stalo, proč brečíš?“ poklekl k ní a chytil ji za ruce.
„Všechno jsem posrala,“ vzlykla.
„Ne ty, to já. Vše bude dobrý. Uvidíš,“ pozvedl její obličej, aby na ní viděl. Při navázání očního spojení, se Bára rozplakala ještě víc.
„Zlato, co se děje?“ zamračil se. Něco mu říkalo, že důvod jejího pláče je jiný, než si myslí.
„Přišla jsem za tebou, abychom se už konečně domluvili, jak to vše kolem nás bude. Už mě nebavilo žít odděleně. Strašně se mi stýskalo, ale ona mě příšerně nasrala. Vlastně i ty,“ podívala se na něho. Michal se usmál a řekl: „Toho si nešlo nevšimnout.“ Zamračila se. Chtěla mu říct čeho se dopustila a on jí drze skáče do řeči.
„To, jak jsem se tam líbala s Ondrou, bylo jen hraný, ale... potom.“ Teď se pro změnu zamračil Michal.
„Potom co?“ zeptal se i když věděl, co mu odpoví.
„Nenuť mě to říct,“ utřela si slzy.
„Mluv!“ přikázal.
„Vyspala jsem se s ním,“ šeptla a sklopila zrak. Čekala na jeho reakci, která ale nepřišla. Jen se posadil na zadek. „Nebylo to, protože bych ti to chtěla vrátit, ale prostě se to stalo,“ snažila se mu to vysvětlit.
„Sakra, to je ještě horší, kdybys to chtěla udělat naschvál, tak bych to ještě pochopil, ale tys to chtěla. O to je to horší,“ prudce se postavil a křičel na ni. Každým slovem udělal krok blíž. Ona před ním ustupovala. Ne, že by se ho bála, ale protože měla strašnou chuť ho obejmout a políbit. Vše jí najednou došlo. Chtěla ho zpátky. Jen jeho a Týnku. Oni tři byli celý svět. To potřebovala, a to teď ztratila. Jenže nemohla za to jen ona. I Michal nesl svůj podíl viny. Kdyby on nezačal, nikdy by ho nepovedla.
„To tys mě vyhnal do jeho postele,“ křikla na svou obranu.
„Meleš hovna! Tobě se ten zmrd líbí. Přitahuje tě, proto jsi to udělala.“
„A co když ano? Co když mě přitahuje?“ vyjelo z ní ani nevěděla kdy. Tímhle prohlášením ukončila hádku. Michal se na ni zklamaně podíval a řekl:
„Tak to nemá cenu se dál snažit,“ byl na odchodu.
„Miluji ale tebe. Jenom tebe.“ Zastavil se v chůzi. Naposledy se na ni podíval. Byla jiná. Stejně krásná, ale už to nebyla jeho Bára. Dotýkal se jí jiné ruce. Líbali ji jiné rty, než ty jeho.
„Myslím si, že si sama nejsi jistá tím, co cítíš,“ zabouchl za sebou dveře a byl pryč.