V.I.P. 2 ✔

13. kapitola

Ondra se probudil do deštivého rána. Bubnování kapek o plech ho přivádělo k šílenství. Kroutil se na posteli a vzteky vrčel. Chtěl ještě spát, ale příroda ho nenechala. Dal si polštář na obličej a zařval.
„Pro Boha, můžeš toho nechat?“ narozdíl od něho jí bubnování nevadilo. To, co jí vadilo, bylo věčné vrtění a vztekle funění, které dělala osoba vedle.
„Já... nemůžu... spát,“ zkřivil obličej.
„Tak nech spát aspoň mě,“ otočila se k němu zády a zmuchlal deku.
„Na to zapomeň. Nebudu spát já, tak ty taky ne,“ kopl ji do zadku, ale tak zázračně, že spadla z postele. Slyšel jen její výkřik a tvrdou ránu. Vykulil oči, přesunul se na konec postele. Kouknul na zem. Její pohled ho zabíjel.
„Promiň, vůbec nevím, jak se mi to povedlo,“ koutky mu cukaly, jak zadržoval smích.
„Tomu říkám probuzení,“ vstala a sedla si vedle něho.
„Jak se cítíš?“ opatrně vyslovil otázku.
„Na hovno,“ chytla ho za ruce. „Moc si cením toho, cos včera udělal. Mohls využít situace, ale tys to neudělal. Za to si tě vážím. Máš to u mě,“ upřímně mu hleděla do očí.
„Já si počkám, až to budeš vážně chtít,“ pohladil ji ve vlasech.
„Nebudu to chtít,“ byla si tím jistá.
„Ale budeš. Jednoho krásného dne se my dva spolu vyspíme a ty potom nebudeš chtít nic jinýho.“ Zasmála se, až zaklonila hlavu.
„Ty si teda věříš, chlapče.“

Opouštěli společně chatu. Bára už převlečená do normálního oblečení a Ondra pořád v obleku. Už se nemohl dočkat, až ho ze sebe sundá. Nasedli do svých aut. Měla v úmyslu jet za Michalem a mluvit s ním tak dlouho, dokud nepřijdou na řešení, které by jim pomohlo dostat se z téhle situace. Jenže její auto vypovědělo službu. Vůbec nechtělo nastartovat. Vystoupila z něj a kopla do dveří.
„Teď, zrovna teď mě zradíš? Ty šmejde,“ vztekle nadávala.
„Co je?“ Ondra vystoupil ze svého vozu a šel k jejímu.
„Nechce chytnout,“ ukázala na své auto. Ondra sedl za volant a zkusil to sám. Nic se nestalo.
„Vím, co s tím je,“ vyndal klíček ze zapalování.
„Co je s tím?“
„Je to rozbitý,“ usmál se a vrátil Báře klíč. „Pojď, hodím tě tam,“ ukázal hlavou ke svému bouráku.
„Děkuju, jsi zlato,“ poskočila a dala mu pusu. Na jeho rtech se zarazila. „Promiň, nevím, jak se to stalo,“ odtáhla se.
„Prostě po mně pálíš. To je jasný.“

Dorazili k tanečnímu studiu. Bára věděla, že tam Michal bude. Byla sobota, a to byl trénink.
„Jdu s tebou, musím na záchod,“ chytil se za rozkrok.
„Tak pojď. Záchody jsou hned vedle tělocvičny.“ Ondra bral schody po dvou. Zasmála se a následovala ho.
Po schodech je čekala dlouhá chodba a na konci už šla slyšet hudba. Ukázala Ondrovi záchody, ten ji ani nenechal domluvit a vletěl do dveří. Bára pokračovala do tělocvičny. Otevřela dveře a všechen zrak se na ni upnul. Ona vnímala jen jednu osobu. Lenku. To, že je pořád v týmu, ji ranilo, mrzelo a rozzuřilo. Před očima se měla absolutní tmu. Šla si pro ni.
„Báro, co tady děláš?“ zeptal se Michal a snažil se zastavit její tvrdou chůzi. Vrazila mu do ruky svůj mobil a řekla:
„Podívej se, co mi včera přišlo mmskou,“ pokračovala dál k Lence, která si byla vědoma, co nastane.
„Ty jedna proradná couro. Rozbilas mi rodinu,“ dostala první ránu, která ji složila na zem. „Postav se a braň se,“ křikla. To už byl v tělocvičně i Ondra. Prvně nechápal, co se stalo, ale pak mu to došlo. Lenka se postavila a zaujala bojový postoj. Bára se ironicky zasmála. Strčila do ní a pak ještě jednou a znovu. „Takový jako jsi ty, si dávám k snídani, ty štětko,“ jedna pěstí zleva, druhá zpráva. Lenka Báru chytla za vlasy a zaklonila její hlavu. „Ty svině, vytrhneš mi vlasy a zabiju tě,“ varovala. Jako by vůbec necítila bolest.
„Lenko, okamžitě ji pusť!“ křikl Michal a šel k nim.
„Ty drž hubu a ani sem nelez, nebo dopadneš ještě hůř než tohle koště,“ chytila Lence hlavu oběma rukama a stlačila dolů. Nastavila koleno, které tvrdě dopadlo na Lenčin obličej. Pak ji zase odhodila. Otočila se k Michalovi. Všimla si, jak se všichni drží za pusy a nevěří vlastním očím. „Jak je možný, že je pořád v týmu?“ zařvala na Michala. Ten neodpovídal. Věděl, že to zase všechno posral. „Srabe jeden. Co si mám teď myslel! Mám toho dost! Tohle ti neodpustím. Končím s tebou a čekej rozvodový papíry. Je konec, definitivní!“ plná vzteku a nenávisti mu koukala zpříma do očí a řvala ta slova, která myslela smrtelně vážně. Michal nevěřil vlastním uším. Konec! Definitivní! To ne! Už byl připraven vysvětlovat. S nádechem otevřel pusu a...,
„Báro, ona ti zdrhá,“ přerušil ho Ondra. Všimla si prchající Lenky u zadního vchodu. Rozeběhla se za ní. Proběhly kolem předního vchodu.
„Tohle musím vidět,“ Ondra utíkal na dámské záchody. Hned za ním ostatní.
Našli Báru, jak strká Lence hlavu do záchodové mísy a splachuje. Otočila se a šla si to dořešit s Michalem, který jako jediný, zůstal v tělocvičně.
„Báro, vysvětlím ti to,“ snažil se uklidnit její rozbouřené emoce.
„Tohle se nedá vysvětlit. Ani to nechci vědět. Chtěla jsem si s tebou dneska sednou a o všem si popovídat, než bychom přišli na nějaké řešení. Jenže tohle a ty fotky ze včera, ty a ona jste stále u sebe, zatímco já se užírám, protože ti nemůžu odpustit!“ při svém uřvaném proslovu se úplně zapomněla nadechnou a nedostatek vzduchu jí přerušil v tom, co chtěla říct. Chytla se za srdce a nahlas dýchala. Všechen ten adrenalin a vztek jí dával dost zabrat. Otočila se k němu zády a opřela se dlaněmi o kolena. Nahlas nabírala vzduch do plic. Michal i Ondra šli za ní. Oba se sklonili a oba se zeptali:
„Jsi v pořádku?“ házeli na dost hnusné pohledy, které střílely nenávist do všech světových stran.
„Ano, jsem,“ řekla směrem k Ondrovi.
„Co on tady dělá?“
„On je tu se mnou,“ mrkla na Ondru a políbila ho. Ten věděl, o co jí jde a plně s ní souhlasil. Líbal ji, co nejvíc vášnivě uměl. Michalovi tím vyrazili dech. Pusa mu spadla až na zem. Srdce mu přestalo bít. Právě ochutnal vlastní medicínu a chutnala hořce.
„Jaký to bylo?“ přistoupila k drcenému Michalovi, ten ať chtěl toho floutka s arogantním úsměvem z mlátit tak, že by ho ani máma nepoznala, neudělal to. „Bolí to?“ Neodpověděl. Neměl co říct. Věděl, že si to zaslouží. „Večer si přijedu pro Kristýnku. Zabalím si zbytek svých věci a definitivně od tebe odcházím,“ s těmito slovy odešla. Nejradši by si dceru vzala okamžitě, ale nejdřív musela dát dohromady sebe.
Kristýnka ji takhle nesmí vidět.

„Ty krávo, to bylo super,“ smál se Ondra. „Kde se to v tobě vzalo?“ otočil se k Báře, která seděla na schodech a měla hlavu schovanou v klíně. Přestal se smát a šel za ní. „Báro, co je?“ Zvedla hlavu a zahlédla postavu stojící nad ní.
„Co jsem to udělala? Ukončila jsem to. To znamená, že jsem svobodná? Já nechci být svobodná, chci mít zase svojí rodinu. Svého manžela a svou dceru. Bože můj, co se to stalo s mým životem?“