V.I.P. 2 ✔

17. kapitola

Nebude lepší zazvonit? On u mě taky klepal, ale to jen proto, že neměl od chaty klíče. Řekla si v hlavě. Zkusila to a odemkla. Bytem se nesla příjemná vůně. Zavřela oči a nadechla se nosem. Vonělo to jako kuře. Šla po čichu do kuchyně. Jen vůně, toho jídla v ní vyvolala strašný hlad. Stál k ní zády a něco kuchtil u linky.
„Ahoj,“ pozdravila ho. Místo opětovného pozdravu se dočkala pár dost sprostých na dávek.
„Kurva, do prdele, do hajzlu,“ vycházelo z Michala. Kroutil se do křeče a máchal rukou.
„Ježíš, co se stalo?“ šla rychlým krokem zjistit čeho se napáchala. Všimla si, že má červenou ruku v oblastech prstů. Pomaličku se na ní začaly objevovat puchýřky. Vykulila oči a hned začala jednat. Dala mu ruku pod studenou vodu a hledala chladicí gel a obvaz. „Promiň, nenapadlo mě, že bys mohl něco dělat,“ položila si věci na linku a vyskočila na ni. Vypnula vodu. Vzala Michalovo rudou ruku do těch svých a opatrně ji utřela.
„Áů,“ křikl a zkřivil obličej. Bára pustila jeho ruku. Dala ruce nahoru, jako by se vzdávala.
„Promiň, promiň. Omlouvám se,“ bylo jí líto, že mu zas ublížila. Jenže on se usmíval od uchu k uchu.
„Dělám si srandu. Sice, to bolí, ale ne tolik,“ stoupnul si mezi její nohy. Podíval se do jejích očí, stále se usmíval.
„Ty seš debil. Malém jsem dostala infarkt,“ vzala ho za popálenou ruku a nanesla na ni gel. Opatrně to rozmazala.
„Proč tak vyvařuješ?“ zeptala se s pohledem stále u zraněného místa.
„Chtěl jsem ti udělat překvapení. Měla to být taková malá omluva. Neměl jsem se naštvat. Udělal jsem jedno a to samé. Toužil jsem, stejně jako ty, po jiné. Stejně jako ty teď toužíš po něm.“ Bára zanechala obvazování a podívala se na něho.
„To byla jednorázovka. Tak rychle jak to přišlo, to i odešlo,“ vrátila se k obvazu. Přemýšlela nad tím, co řekla. Uvědomila si, že je to pravda. Jediné po čem teď toužila, byl Michal.
„Myslíš to vážně?“ jako by těm slovům nevěřil.
„Ano. Možná jsem jen potřebovala.... Jak to říct slušně?“ hledala vhodná slova.
„Vyspat se s jiným?“ řekl Michal. Pokrčil rameny a usmál se, čímž vykouzlit úsměv na tváři i jí.
„Ano. Sice jsem to chtěla říct trochu víc taktně, ale když už je to venku...,“ ukončila svou práci s obvazem.
„Děkuju, ale jak teď naporcuju to kůře?“ zeptal se směrem k troubě.
„To nech na mně,“ seskočila z linky a chtěla jít naporcovat tu dobrotu. Michal jí rukou kolem jejího pasu zastavil. Přisunul si ji k sobě. V ní se rozpoutal oheň. Cítila, jak se v ní vaří krev. Jeden jeho pohled hluboko do očí stačil k tomu, aby poznala, jak moc po něm toužila. Ne jen teď, ale napořád. Takhle to mělo být. Nic jiného pro jejich život nebylo. Jen oni dva. Políbil ji. Nic nebylo silnější, než sila jeho rtů. Ta energie která jimi proudila, tomu se nic nevyrovná. Báře se z toho všeho zamotala hlava. Nohy se jí podlomily a ona mu padla do náruče. To, co cítila bylo jako, když ji políbil poprvé. Tenkrát to bylo v moři a to se jí taky zamotal celý svět. Teď to mělo větší grády.
„Ou, co je s tebou?“ držel ji v náručí a usmíval se.
„Ty vole...“ taky se usmála.
„Pořád na tebe mám vliv, co?“ byl rád za její reakci. Tohle pro něho bylo moc příjemné gesto. Ta její reakce mu dávala naději.
„Ani netušíš jak velký, ale musím ti něco říct.“ Michal se zamračil. Proč to musela kazit. Proč muselo být nějaké to ale.
„Ale ne. Proč? Co zase?“ odpoutal se od ní.
„Musíš mi slíbit, že budeš v klidu a nebudeš vyšilovat,“ chtěla mít pojistku, než mu řekne o Ondrovo cestě do Prahy .
„Dobrá slibuju,“ slíbil, ale moc mu nevěřila. Přesto spustila.
„Někomu jsem dala slib. Zachoval se ke mně s úctou, když jsem byla nesvá. A ten někdo si to chce teď vybrat. Chce se mnou do Prahy, alespoň jednou se chce zúčastnit všeho toho kolotoče jako velká celebrita se vší parádou,“ řekla na jeden nádech. Tolik se bála jeho reakce, už teď mu rudl obličej, a to ještě neřekla o koho jde.
„Komu jsi dala slovo?“ zavrčel. Sice to věděl, ale chtěl to vědět s jistotou.
„Ondrovi,“ šeptla a zaťala zuby. Přišlo to, co čekala.
„Děláš si srandu? To snad nemyslíš vážně? Jak by ti bylo, kdybych sebou vzal Lenku?“ zvýšil hlas.
„To je něco jiného. Já jsem to s Ondrou ukončila. Hlavně ono taky nic nebylo,“ sama si uvědomila, jaká to byla blbá obhajoba.
„Spala jsi s ním a toužilas po něm. To ti snad přijde jako nic?“ ironicky se zasmál.
„Ale uvědomila jsem si, že to byl jen chtíč. Lásku cítím jen k tobě. Nikdy ve mně nedokázal vyvolat to samé, co ty. Jen tvůj pohled stačí a já celá hořím. Když mně políbíš, tak jdu do mdlob. Tohle neumí nikdo, jen ty!“ Michal se usmál. Tohle bylo to, co chtěl slyšet. Nic víc ho nezajímalo. Podíval se na ni jedním z těch pohledu, který Báru propaloval.
„Už to děláš zase,“ ukázala k němu rukou.
„A hoříš?“ na rtech mu pohrával lehký úsměv. Bára s úsměvem kývla, že ano.
„Tak se příprav na to, že bouchneš jako sopka,“ prudce si přitáhl její rozžhavené tělo k sobě a zase ji políbil, ale tentokrát s větší vášní. Dotýkal se její pokožky a zajížděl prsty do jejích vlasů. Po dlouhé době se jí mohl zas dotýkat a užíval si to. Sundal jí tričko. Ona nezůstávala pozadu. Mačkal svou lásku v objetí a líbal jako snad nikdy. Tušil, že tohle je další krok k novému začátku. Vysadil jí zpět na linku a zabořil svou hlavu mezi její prsa.
„Počkej,“ zastavila ho a odsunula mu hlavu zase zpátky. Michal se na ní zklamaně podíval.
„Proč?“ hlas měl dost udýchaný a vysoký jako chlapec v období mutace.
„Protože po tak dlouhé době se s tebou nechci milovat na lince.“ Michalovo zklamání bylo ta tam. Bára seskočila z linky a šla svůdným krokem do ložnice. Šel jako poslušný pejsek za ní. Po cestě si sundala kalhoty a odhodila je do pryč. On udělal to samé, ale nějak se do nich zamotal a upadl.
„Krucinál,“ naštvaně odhodil kalhoty a šel za Bárou. Nikde ji neviděl. Vykoukla ze tmy pokoje a hodila po něm spodní prádlo. Michal to chytil a usmál se.
„Už jdu za tebou,“ se smíchem skočil za ní do postele.

„Mám to brát jako, že jsi mi odpustila a vracíš se domů?“ hrál si s jejími vlasy a koukal do stropu. Ležela mu na rameni a kreslila prsten obrazce na jeho hrudi.
„Ano. Chci zase domů. Chybíte mi,“ potom si uvědomila, že ještě neviděla Kristýnku. „Já jsem debil. Kde vůbec je moje krásná dcera?“
„Odnesl jsem ji k tvojí matce, tak nějak jsem měl na dnešek vymyšlený plán a v něm bylo zahrnuto to, že když to nepůjde po dobrým, tak to půjde po zlým,“ zasmál se. Bára si na něj obkročmo sedla a začala ho něžně líbat na krku.
„Tys mi chtěl ublížit?“ svůdně šeptla. Michal zavrněl jako kocour. Automaticky ji začal jemně hladit na zádech. Její vlasy, které měla na jedné straně ho příjemně šimraly.
„Chtěl jsem tě sexuálně mučit,“ vyjelo z něho. Oba začali prskat smíchy.
„Tak to bych chtěla vidět.“ Přetočil ji zas na záda.
„To uvidíš. Budeš ještě prosit, abych přestal,“ schoval je pod deku, ze které se už jen ozýval hlasitý smích.