V.I.P. 2 ✔

5. kapitola

Klíč v zámku zachrastil a klika trochu zaskřípala, když s ní Bára otočila. Vstoupila do chaty a zas ji ovládla vůně dřeva. Šla rovnou do lednice. Vytáhla z ní vodku a bez váhání začala pít. Jeden lok, druhý, třetí, čtvrtý, pátý. V krku už měla oheň. Odlepila se od hrdla a lapala po dechu. Žaludek jí trochu povyskočil, když začala kašlat. Jakmile to přešlo, opakovala to samé, dokud nebyla láhev prázdná. Sama se divila, jak rychle jí stoupl alkohol do hlavy. Otočila se a opřela se o linku. Viděla ručně vyrobenou almaru. Motajícími se kroky šla do místnosti. Otevřela dvířka. A woala byly tam. Její svatební šaty. Vzpomněla si na ten den. Jak bylo vše dokonalé. Jak sliboval, že jí nikdy neublíží a bude ji milovat a ctít.
„Tos mě teda ctil,“ řekla tiše. Naposledy se podívala na šaty a pak je začala trhat. Vztekle vrčela a plakala. Látka se pod jejíma rukama trhala skoro sama. Vyndala je z držáku a zavěsila na dveře. Pokračovala dál v ničení památky na její velký den. Každým dalším trhnutím ji zabolelo ještě víc u srdce. Pak... z ničeho nic ucítila teplo na svém těle. Známou vůni, kterou se zavřenýma očima vdechla. Její ruce sjely na ty Michalovo. Uklidnila se. Jen plač nepřecházel. V jeho objetí byl ještě silnější. Musela od něho odstoupit nebo by si vyplakala duši. Podívala se na to, co zbylo ze vzpomínky na jejich svatbu a řekla: „Udělala jsem něco špatně? Copak se ti už nelíbím, nebo už pro tebe nejsem přitažlivá?“ musela v tom být ona. Proč by se jinak vyspal s jinou. Michal kroutil hlavou ze strany na stranu.
„Ne. Tohle není tvoje vina. To já jsem to podělal. Ty seš ta nejkrásnější a nejvíc přitažlivá žena na světě,“ prudce k ní přistoupil a chytil její obličej do dlaní. Utřel palci slzy, po kterých se hned objevily nové. „Jsi dokonalá, jedinečná. Já jsem vůl,“ zkusil štěstí a políbil ji. Nechala se. Nevěděla proč ho od sebe nemůže odtrhnout. Proč mu to dovoluje? Možná za to může ten alkohol? Možná je touha silnější než bolest? Vše šlo nyní stranou. Teď byl jen tenhle okamžik a nic víc. Michal se chtěl podívat do jejich očí a zjistit tak, proč se nebrání, ale měl strach, že když to udělá a přeruší polibek, už by to znovu nedovolila. Přesunuli se k posteli a pomalu se na ni položili. Sundali si šaty. Jejích nahá těla se dotýkala navzájem, přičemž jimi pronikala všechna energie světa. Těla jim hořela, ale oni cítili mráz, jak jim běhá po zádech. Topili se jeden v druhém a vůbec jim nevadilo, že ztrácí dech. Nebylo nic a nikdo. Jen oni a tohle.

Mezitím, co se Bára sprchovala, se Michal oblékl a šel na verandu. Koukal na stromy, které tvořily les. Tušil, že i přes to, co se teď stalo, je všemu konec. Moc chtěl, aby se pletl a Bára mu odpustila. Aby bylo vše jako dřív, ale to by se musel stát moc velký zázrak.
„Tady jsi,“ opřela se o zábradlí stejně jako on. Natočil k ní hlavu, aby si mohl prohlédnout její krásu. Ona udělala to samé.
„Miluju tě. Víš o tom?“ měl potřebu vyslovit se z citů vůči ní každou vteřinu.
„Vím,“ vydechla.
„Ale to nestačí k tomu, abys mi odpustila,“ dopověděl za ni. Ona kývla hlavou, že má pravdu.
„Já... nemůžu dělat jako by se nic nestalo. Tys mi ublížil. Snesla bych cokoliv jiného, ale tohle prostě ne,“ ta slova šla ven úplně sama. Nepřemýšlela nad nimi, prostě mluvila od srdce a momentálně tohle cítila, tohle v ní vyvolal. Michal se rozhlédl kolem sebe. Bylo mu z toho smutno. Po tvářích mu tekly slzy, které se snažil schovat.
„Já budu čekat. Potřebuješ čas, aby jsi uvědomila, že mě stále miluješ,“ byl si tím jistý.
„Ale já vím, že tě miluju. A čas potřebuju, abych tě milovat přestala, protože ta bolest je nepřekonatelná. Dusí mě a já už ji nechci cítit,“ otočila se k němu celým tělem. Michal udělal to samé. Tahle slova pro něho byla jako rána do srdce.
„Vážně to chceš? Kvůli jednomu uklouznutí zahodíš všechno, co jsme měli? Jen tak mě vymažeš ze svého života?“ začal se vztekat.
„To jedno uklouznutí jsi udělal ty a musel jsi vědět, jak to dopadne. Zradil jsi mě,“ zvýšila hlas.
„Co mám udělat, aby jsi mi odpustila? Nemůžu o tebe a Kristýnku přijít,“ křikl, až se ozvala ozvěna.
„Nic. Nejde dělat už nic. Dcerku ti neberu. Budu bydlet tady a kdykoliv budeš chtít nebo ona, tak si ji můžeš vzít.“ Michal se zamračil.
„Koukám, že to máš naplánovaný do posledního detailu. Já budu bojovat, abych tě dostal zpátky. Nenechám to tak, napravím to,“ sebral se a odešel. U auta ještě zastavil. „Jedu si pro Týnku. V pondělí jí odvezu do školky a pak přivezu sem. Chci si ji ještě užít.“ Bára kývla, aspoň bude mít čas se ze všeho vybrečet.

Bylo pondělí a Michal přivezl Týnku k Báře. Doma jí vše řekl. To, že teď bude s maminkou chvilku bydlet na chatě, ale on si pro ni bude jezdit. Týnce se to ani trochu nelíbilo. Pořád dokola se vyptávala proč. A jak dlouho to bude trvat? Proč s nimi není také na chatě? Její mála hlavička to nemohla pochopit.

Zastavil u chaty. Bára vyšla na verandu v šedivém pleteném svetru na knoflíky a v leginách. Vlasy měla neupravené a byla bez make-upu. Oči nateklé a rudé od pláče. I tak přišla Michalovi jako princezna. Vylezl z auta a pozdravil ji. Ona jeho taky, jenže její hlas byl dost ochraptěný.
„Jsi nemocná?“ staral se. Kývla že ne. Teď mu bylo jasné proč má hlas jako starý alkoholik.
„Přinesl jsem tobě i Týnce nějaký oblečení,“ vyndal s kufru cestovku.
„Děkuju,“ zachraptěla. „Týnko ty mě ani neobejmeš?“ podívala se na svou dceru, která se zamračila a zkřížila ručičky na prsou.
„Ne,“ odsekla. Bára vykulila oči nad jejím chováním.
„Kristýno, já jsem ti něco řekl. Tak padej mámu obejmou a přestaň se takhle chovat,“ okřikl ji. Kristýně se v očích objevily slzy.
„Ne! Já chci jít zase domů. Mami, prosím,“ začala plakat. Bára se rozplakala taky. Podívala se na Michala, který měl sice taky na krajíčku, ale snažil se zůstat silný. Poklekl, aby viděl své dceři do tváře.
„Zlato, neplakej. Vše bude zase dobrý. Já si pro tebe budu jezdit a budeme chodit na výlety,“ pohled do jejích uplakaných očí ho donutil taky plakat.
„A proč nemůže jít maminka normálně domů? Mami, prosím,“ znovu se podívala na maminku. Bára se rozeběhla k ní a silně ji objala.
„Odpusť mi to, ale nejde to,“ vzlykla.
„Týnko já už pojedu. Ty přestaň plakat. Vrátím se. Ber to jako bych jel pracovat někam daleko,“ pohladil ji po vláskách a vzhlédl k Báře.
„A dovezeš mi dárek?“ Michal i Bára se usmáli a utřeli si slzy.
„To víš, že jo. Pojď mi dát ještě pusu,“ skočila mu kolem krku a on se s ní postavil. Silně ji objal a políbil do vlasů. Vůbec se mu od nich nechtělo, ale nemělo cenu to protahovat a víc se trápit. Dal malou Báře do náruče a odešel k autu. Rychle nastoupil a odjel. Týnka se vymrštila Báře z náruče a utíkala za autem. Šíleně se rozplakala a volala na něho.
„Tati, počkej na mě. Tati.“ Bára běžela za ní. Objala ji a vzala do na ruce.
„Odpusť mi to, zlato. Je mi to líto.“ Kristýnka opřela o její rameno hlavičku a vzlykala.

Michal zastavil na odpočívadle. Všiml si, jak za ním Týnka utíkala a s pláčem ho volala. Měl sto chutí zastaví a hodit Báru i dcerku do auta. Říct, že jede s ním domů. To ale nešlo. Opřel hlavu o kapotu a pořádně se praštil. Zhluboka dýchal a z plných plic zařval do prázdná. Sedl si na zadnici a plakal. Jeho dcera trpí, kvůli němu. Jeho žena nemůže od pláče mluvit, taky kvůli němu. Měl sto chutí skočit po náklaďák.