Světlo naděje

Nemocnice část 2.

Druhý den jsem se dočkala prvních rodinných návštěv. Jinak jsem tu byla sama. Přišla jsem na to, že už nikdy nechci být sama. Tedy jednou za čas. Stačí mi hodina bez nikoho a budu se cítit sama. Mám ráda, když mám vedle sebe lidi, kteří vyzařují pozitivní energií. Jenže jsem poslední dobou potkala lidi, v kterých jsem se neskutečně zmýlila. Ty lidi, které nazýváme přáteli, mají být v překladě lidi, kteří jsou věrní, vždy podrží, rozesmějí nás, pomůžou nám, apod. Občas se spleteme, a tak nazveme lidi přáteli neprávem. V našem ,,přátelství" budou důležití jen oni. Oni mají problémy, ale my ne. Naše problémy jsou zbytečné, za to oni trpí. Díky tomu se nesoustředíme na lidi, kteří nám za to mají stát. Důležité je odpouštět, ale nezapomínat. A hlavně své chyby uznat.

Možná mě tyto myšlenky pronásledují kvůli Patrikovi. Jenže teď chci domů a učit se na maturitu. Bojím se, že jí neudělám. Hlavně přestat myslet na Patrika! To je také důležité. Musím se věnovat něčemu důležitějšímu. Náhle jsem usnula, ale hned mě probudila doktorka. Líně jsem otevřela oči. Řekla mi, že mi přivezou novou spolubydlící. Byla jsem ráda. Budu mít někoho na řeč. Přivezli mi holku, která měla červené vlasy a černé brýle. Když všichni odešli, tak jsem sebrala odvahu a zeptala se jí.

Já: ,,Ahoj, Jak se jmenuješ?"

Ona: ,,Rachell. Ty?"

Já: ,,Heylin. A kolik ti je?"

Rachell: ,,16, tobě?"

Já: ,,19. S čím tě tu uvěznili?"

Rachell: ,,Mám otřes mozku. Točila jsem se ve škole na židli a hlavou jsem třískla do zdi." (Musela jsem se začít smát.)

Já: ,,To je taky dobrý. To se občas stane."

Rachell: ,,A s čím si tu ty?"

Já: ,,Slepé střevo. Neuvěřitelná bolest."

Rachell: ,,Taky jsem měla. Kámoška mě ještě do toho kopla míčem."

Já: ,,To máš hezké zážitky. S tebou musí být sranda! Teď bych byla nejradši ve škole..."

Rachell: ,,Ježiši. Proč?"

Já: ,,Za 2 měsíce maturuji a musím se na to učit. Ty asi nejsi nějaký studijní typ, co?"

Rachell: ,,Vůbec!"

Pak jsem si začaly neuvěřitelně povídat. Začaly jsme řešit každou kravinu, dokonce i kluky. S Rachell je velká sranda a bere všechno optimisticky a s humorem. Což se mi líbí. Já jsem naproti tomu realista a beru si věci moc k srdci. Řekla jsem jí o Lukasovi a Patrikovi. Nějak to se mnou zkoušela probrat a opravdu to pomohlo. Pak mi volal Lukas.

Lukas: ,,Ahoj, neruším?"

Já: ,,Ahoj. Ne, co se děje?" (Rachell začala poslouchat.)

Lukas: ,,Jen jsem se tě chtěl narychlo zeptat, jak ti je?!"

Já: ,,Jo, jde to. Přivezli mi super spolubydlící."

Lukas: ,,Jo? Tak to je super. Už musím jít. Mám tě rád. Opatruj se. Ahoj."

Já: ,,Jo, ahoj."

Položila jsem mobil na deku a Rachell mě hned zavalila otázkami. On mě má rád?

Rachell: ,,To byl ten Lukas? Podle toho hovoru zní mile."

Já: ,,Jojo, to je."

Rachell: ,,A máš ho taky ráda? Nějak si mu to neřekla..."

Já: ,,Jo, mám. Jen když si vzpomenu, co jsme prožili, tak ho chci mít u sebe, ale bohužel se to pokazilo."

Rachell: ,,Takže ho miluješ! To je bomba. Podle toho, co si o něm říkala, musí být super."

Já: ,,Myslíš? Já nevím. Dlouho jsme spolu nemluvili a ještě teď jsme to úplně nevyřešili. Podle mě se pořád bojí, že mu zlomím srdce jako posledně!"

Rachell: ,,Heylin! Za to může ten Daniel, nebo jak se jmenuje. Ty si mu to nechtěla udělat. Udělala si to kvůli němu, aby si ho ochránila. Měla by sis s ním promluvit. Podle mě máte naději."

Já: ,,Dobře. Pokusím se."

Podívala jsem se na mobil. Já ten hovor nepoložila!

*Slyšel Lukas rozhovor mezi Heylin a Rachell? Sebere odvahu a promluví si s Lukasem?