Světlo naděje

Sobota a nová naděje

Brzo ráno mi přišla SMS od Johanna Dowa (doktor): Dobrý den, Heylin. Zjistil jsem nové a důležité informace o vaší matce. Mohl bych dnes přijet? S Caroll jsme mu napsaly, ať určitě přijede. Jestli je to nová a důležitá informace, mohlo by to vysvětlit pár nejasnosti. Doufám, že to bude dobrá zpráva. Zlých už mám plné zuby. Řekly jsme to otci a ten to naštěstí odsouhlasil. Asi v 11 odpoledne k nám přišel. Caroll uvařila čaj a pan doktor začal mluvit.

Doktor: ,,Začal jsem pátrat po Renatě, protože mi bylo pár věcí nejasných. A musím říct, že jste udělal chybu, pane Petroviči. Že jste se po jedné špatné zprávě nezajímal o Renaty stav. To, že byla v kómatu neznamenalo, že je mrtvá. Renata byla převezena do nemocnice v New Yorku. Kde byla asi půl roku v kómatu. Zjistil jsem, že Renata Petrovičová žije." (To nám všem vyrazilo dech! Má matka žije a my jsme to nevěděli?)

Otec: ,,To není možné. Nic nám z New Yorku nedali vědět. Snad by se mi ozvali, ne?"

Doktor: ,,Potom, co jste si myslel, že Renata zemřela, jste změnil bydliště, práci, číslo. Neměli vás jak najít. Navíc je Renata teď v Lovehill. Je v jednom hotele. A ve 12:00 jde ke mně na prohlídku." (Počkat něco tu nehraje!)

Heylin: ,,Ona nás snad nehledá? Proč se nám neozvala?"

Doktor: ,,To je právě to, co vám chci říct. Věřím, že vás to vůbec nepotěší. Nemocnice v New Yorku mi napsala, že Renata ztratila paměť. Podle ní nemá rodinu. Má prý nějaký rodiče, ale s těmi se dlouho nebavila."

Caroll: ,,Tak musíme rychle nemocnice, než nám zase odjede."

Doktor: ,,Caroll, to je těžší. Pamatuje si matně, že měla nějakého manžela, takže kdo se jí to pokusí říct budete vy, Petře. Nemůžeme na ní vybalit, že měla rodinu. Nepamatuje si to a bude to pro ní šok. Chci vás upozornit, že se nemusí chtít vrátit ke své rodině. Musíme jí to říct opatrně."

Tak jsme vyjeli do nemocnice. Nikdo z nás nechtěl dopustit, že ji už nikdy neuvidíme. Když žije. Pan doktor je úžasný. Bez jeho pomoci by jsme jí nenašli. Přišli jsme do nemocnice asi půl hodiny před tím, než měla dorazit mamka. Měla jsem velký strach. Doktor nám ukázal, že budu já a sestra za proskleným oknem, kde budeme vidět i slyšet mamku, jenže nás mamka neuvidí. ,,Půjdu ještě na záchod," řekla jsem a odběhla si. U záchodu jsem uviděla paní učitelku, jak sedí u dveří. Ta, co nám suplovala. ,,Dobrý den, paní učitelko," pozdravila jsem. ,,Ahoj, Heylin?!"-,,Ano, jsem to já," odpověděla jsem jí. Učitelka si pamatuje mé jméno. Super. ,,Jsem tu správně u doktora Dowa?" zeptala se mě. ,,Ano. Taky tam zrovna jdu s rodinou," řekla jsem jí na to. ,,Jo? Tak to je dobrý. Jsem tu objednána na 12," řekla. ,,Tak já budu muset. Nebo se táta zblázní, tak na shledanou," a odešla jsem. Je to moc hodná paní učitelka. Je někomu moc podobná. Táta už seděl v ordinaci a já se sestrou čekala na ženu, které vejde dveřmi. Doufala jsem, že tohle není sen. Teď přijde člověk, který je můj rodič, jenže o tom neví. Je to děsný pocit, že vás nepozná. Přijde člověk, co mě zachránil a nepamatuje si to. Přijde člověk, který mě miluje, ale netuší to.

*Kdo bude ztracená Renata? Jak se zachová, až uvidí svoji rodinu? Zvládne Renata tento šok a bude chtít spolupracovat?