Světlo naděje

Neděle a operace Mamka

NEDĚLE

Brzo ráno někdo zazvonil. Byla to mamka: ,,Ahoj. Možná si myslíte, že se o vás nechci starat. Nebo zajímat, ale není to tak. Jen tomu nemůžu uvěřit. V jeden den najdete svou rodinu, která byla 10 let pryč. Naštěstí se mi vrátily trošku vzpomínky a myslím si, že mé staré já by se vás nechtělo vzdát." Byli jsme neuvěřitelně šťastný a doufali, že tohle není sen. Byli jsme neuvěřitelně rádi, že se k nám chce a snaží vrátit. Tento týden byl pěkně divoký a doufám, že se už nic nestane. Všichni jsme se na tento týden uvolnili z práce nebo školy, protože jsme se chtěli ,,poznat". Doufám, že to bude mít pozitivní konec a my budeme šťastná rodina.

OPERACE MAMKA

DEN 1.

Čím víc jsem pozorovala mamku a taťku jsem věřila, že by se mohli dát znova dohromady. I když to by už byl vrchol. Dnešní den jsme se rozhodli, že budeme procházet album, fotky, její deníky a zkoušet, co si pamatuje. K našemu překvapení si toho pamatuje celkem dost. Vzpomněla jsem si na Lukase.

DEN 2.

Zjistila jsem, že jsme dřív bydleli úplně někde jinde. Když mamka zmizela, přestěhovali jsme se do Lovehill. Ten barák se zrovna znova prodával. Mamka si začala trošku vzpomínat, jenže já jsem si vůbec nic nevybavovalo. Všichni si tam na něco vzpomněli, jen já ne. Zrovna mi volal Patrik.

Patrik: ,,Ahoj, ulejvačko. Kde jsi?"

Já: ,,Rodinné důvody. Pročpak?"

Patrik: ,,Tak chybíš tu. Chudák Lea brečí." (V pozadí jsem slyšela, jak na něj Lea křičí, ať nelže.)

Já: ,,Myslím, že tě Lea prozradila."

Patrik: ,,Nevadí. Už by jsi měla přijet. Kdy přijedeš?"

Já: ,,Příští týden. To vydržíš, jo?"

Patrik: ,,Myslím, že ne. Už se těším... Těšíme."

Já: ,,Ale, neboj se. Taky se moc těším. Pa."

Patrika: ,,Taky. Pa."

DEN 3.

Utíká to rychle. Mamka je hodně v pohodě a moc si rozumíme. S tátou si taky dost rozumí. Doufám, že u nás víra zemře jako poslední. Začíná mi být trošku špatně, což by mě naštvalo, kdybych byla nemocná. Večer jsem trošku přemýšlela o Patrikovi. Spíš si myslím, že budeme přátelé. Pořád myslím na Lukase a to je asi chyba. Navíc jsem se ohlédla na svůj život před půl rokem. Byla jsem úplně sama a teď? Večer jsem seděla v pokoji na posteli a četla si. To jediný mě mohlo dostat od kluků. ,,Heylin? Všimla jsem si, že jsi nějaká smutná. Co se děje?" zeptala se mě mamka. Tak jsem jí řekla, co se stalo. Celý večer jsme o tom mluvily, až jsme spolu usnuly na mé posteli. Myslím si, že mi v mém životě nejvíc chyběla.

DEN 4.

S mamkou jsem celý večer mluvila o Patrikovi a Lukasovi. Nakonec jsem si slíbila, že ten kdo mě nejvíc překvapí, toho si vyberu. Možná mě už nebude chtít ani jeden, ale musela jsem se něčím uklidnit. Ráno jsem se vzbudila sama. Mamka se asi přesunula do ložnice. Vstala jsem a šla na snídani, kde už všichni seděli. ,,Dobré ráno. Za hodinu odjíždíme. Tak si pospěš," řekl táta. ,,Kam jedeme?" zeptala jsem se a sedla si ke stolu. ,,Pojedeme na chatu," řekla mamka a ve mně hrklo. Znova jsem si vzpomněla, co se tam stalo. ,,Aha, super," odpověděla jsem a jedla housku. ,,Jdu se sbalit, jinak to nestihnu," řekla Caroll a běžela do pokoje.

*Jak to bude dál pokračovat? Vzpomene si na něco Renata? Pomůže ji chata k vzpomínkám? Jak dopadne hovor se Stefanie a Patrikem?