Světlo naděje

New Orleans část 2.

Až teď to dává vše smysl. Otěhotněla po střední. Vypočítala jsem to. Bylo jí 19, když ji měla. Mě měla ve 25. ,,Co se stalo s Caroll?" zeptala jsem se. ,,To nevíme. Jen nám řekli, že byla nemocná. Ve 12 byla hodně dlouho v nemocnici," přestala jsem chápat. Jak to, že si ji nepamatuji? Proč mi o ní otec nikdy neřekl? A jak to, že se nevídáme? Teď jí je 21 let. To není možné. Musím se na ní zeptat táty. Jestli se Caroll nic nestalo, tak jí musím najít. Sice to bude možná těžké, ale já se nevzdám.

Všem jsem poděkovala a slíbila, že zase přijedu. Asi o půl 5 jsem odešla na vlak. Ve vlaku mi bylo děsně, že si jí nepamatuji. Nechápala jsem, proč si jí nepamatuji. Je neskutečné, jak může člověk zapomenout na tak důležité věci. Když jsem přišla domů, byla tam jen Bria. ,,Kde je otec?" ona se na mě podívala hodně divně. ,,Snad tatínek, ne?" Nevím proč, ale mám to zablokované. Říkám mu jen otec, taťka. Nikdy jinak. ,,No, kde je?" zeptala jsem se jí znova. Řekla, že je ve městě a něco důležitého řeší. Zavolala jsem mu. Prý přijde za hodinu, že to potom vyřešíme. Takže jsem šla rychle do sklepa se podívat na krabice pro Caroll. Jenže žádná tam nebyla. Bylo to divné. Ani nevím, jak pořádně vypadá. Třeba o tom píše v denících. Pravda, že jsem ten její ještě nedočetla. Jsem teprve u jejich seznámení. I tak je to divné. Je divné, že se tu neobjevila.

Po dlouhé době konečně přišel: ,,Ahoj, co si potřebovala?" Museli jsme se odebrat na zahradu. Nechtěla jsem, aby naše soukromí slyšela Bria. Doufám, že jí někdy uvidím. Moc mě mrzí, že jsem zapomněla na tak důležitého člověka v mém životě. Šli jsme tedy ven. ,,Kdo je Carolline?" zeptala jsem se ho. Jeho obličej rázem zkameněl.

,,Je to tvá sestra. S Caroll jsem se pořád hádal. Jednoho dne to vygradovalo tak, že odešla. Když zemřela Renata, bylo jí 13. O rok déle se vrátila z nemocnice a už ji tu nic nedrželo. Odjela na střední. Hned po základní. Včera, když jsem četl ten deník, vzpomněl jsem si na ní a zavolal, že ji chci vidět. Setkali jsme se po té době. Až dnes. Měla moc školy a nemohla si dovolit, aby tě viděla. Jezdila pořád do ciziny. Ale i tak si myslím, že měla čas, aby tě viděla," odpověděl. Nechtěla jsem vědět důvod, co Caroll rozčílilo tak, že odjela na tak dlouhou dobu. ,,Chci jí vidět," řekla jsem mu. Musí vědět o Caroll dost. Jestli se dnes viděli, tak by tu alespoň kvůli mně mohla zůstat o jeden den déle. ,,Prý jestli ji chceš vidět, máš za ní zítra v 11 přijít do kavárny Night," řekl mi. Proto asi o ní nechtěl mluvit, pohádali se tak, že chtěl na ní zapomenout. Ale na vlastní dítě se nedá zapomenout. I když... Já dokázala zapomenout na svou sestru, ale pravda, že jsem byla malá, když odešla. Teď prý studuje vysokou. Byla jsem současně ráda, že mi vůbec něco o Caroll řekl. Zítra musím do kavárny, abych jí poznala. Sice jí uvidím na chvíli, protože pojedu na internát, ale nevadí.

*Jak dopadne schůzka s Caroll?