Světlo naděje

Úžasná nemocnice

,,Co jí je?" slyšela jsem z dálky mamku. ,,Je to akutní zánět apendixu. Musíme jí odvést na sál," řekl doktor a mě odvezli na sál. Apendix je výběžek slepého střeva. Proto mi bylo v posledních dnech takhle špatně. Taky občas přemýšlíte, jak mohlo být všechno jinak? Kdybych tenkrát rovnou potom, co Daniela vyhodili ze školy, šla za Lukasem a vše mu řekla, tak to mohlo být jiné. Také mi došlo, že můj život neřídí vesmír, ale pouze já a mé rozhodnutí. A ne všechny byly dobré, ale o tom je nějak život, prý. Musíme se učit z chyb (ale já je stejně zopakuji, jen pro jistotu). Kdyby jsme byli bezchybný, tak by byl život nuda, ne?

Když jsem se probrala, pocítila jsem bolest břicha. Trošku jsem nechápala, co se stalo. Pak ke mně přišel doktor, aby mě seznámil s tím, co se stalo. Hodně mě překvapilo, že to byl slepák,ještě že ne ledviny. To by byl větší průšvih. Byla jsem navíc neskutečně ospalá, takže jsem doktora poslouchala jen jedním uchem. Pak jsem kývla, že všemu rozumím a usnula jsem.

Když jsem se probudila, prohlédla jsem si pokoj. Byla jsem tam sama, takže mi došlo, že mám konečně chvíli pro sebe. Muselo se mi to stát teď? Před maturitou? Můj bože! Když jsem znovu usnula, zdálo se mi o tom, co se ráno stalo, jak mi Patrik řekl, že mě podvádí. Zajímalo by mě, za koho mě vyměnil. Když jsem se probudila, byl vedle mě člověk, kterého jsem tu opravdu nečekala. ,,Ahoj, copak tu děláš?" zeptala jsem se. ,,Měl jsem o tebe strach. Jak ti je?" zeptal se. Kdo? Lukas.

Já: ,,No nic moc, ale je to lepší, než to bylo ráno. Vždy může být hůř."

Lukas: ,,To ano, ale i tak si statečná."

Já: ,,Se divím, že jsi přišel."

Lukas: ,,Jestli chceš, tak odejdu. Nechci, aby ti bylo hůř."

Já: ,,Nechoď! Jsem ráda,že tu někdo je." (Chtěla jsem zjistit, proč za mnou přišel. Jestli je skutečný důvod můj zdravotní stav.)

Lukas: ,Dobře! Víš, jak jsem se lekl? Vedle mě spadneš!" (a začali jsme se smát, i když mi to moc nešlo.)

Já: ,,Promiň, ale alespoň jsi to byl ty, kdo mě  zachránil..."

Lukas: ,,Vím, co se stalo mezi tebou a Patrikem. Chtěl jsem ti to říct, ale dlouho jsme se nebavili. A bylo to děsný. Chtěl jsem tě nechat být."

Já: ,,Já vím. Moc mě to mrzí. Patrik je mi už jedno."

Lukas: ,,Vím, že ti není jedno. Byl jsem blbec, že jsem o tebe neusiloval dál a nezjistil důvod. Omlouvám se."

Já: ,,Ty se vůbec neomlouvej."

Pak jsme si povídali. Konečně. S ním jsem chtěla mluvit hrozně dlouho. Nejhorší je, že jsem celé ty roky potlačovala, co cítím k Lukasovi. A změnil se. Celkově. Je dokonce jiný, než jsme spolu chodili. Je nějaký lepší. Začínám si uvědomovat, že slova jsou největší přirozenou zbraní člověka. Stačí jedno jediné slovo a dokážeme tolik věcí.

*Jaký bude druhý den v nemocnici? A koho nového pozná Heylin? A co se Heylin stane za neuvěřitelný trapas?