Světlo naděje

Život v dnešní době je na nic! Plno lidí ve 12 letech už řeší svojí velkou lásku, těžký život, kdy a kde se můžou opít. V našem městě Lovehill je to obvyklé! Ve městě jsou rozmazlení, bohatí, drsní,... Taková přehlídka naší budoucí generace (a upřímně? Je to v háji!). Já jsem Heylin Petrovičová (komické příjmení). Má jediná normální kámoška je Stefanie (je jí 15 jako mně) a známe se od narození, bydlíme vedle sebe, tedy já v chudší čtvrti. Dále nemám matku... zemřela. Otec se o mě moc nezajímá, sourozence nemám, kluka nemám, mám jen střechu nad hlavou a kámošku. Nechybí mi nic, vlastně ano. Starostlivý otec a maminka.

Ráno mě probudil nejhorší zvuk budíku, ten budík je můj otec. ,,Vstaň, honem!" Na snídani jsem měla chleba s marmeládou. ,,Odjíždím, tak zamkni. Ahoj!" Otec je hodný, když se nejedná o ráno, jít spát, problémy, co uvařit, co koupit... Ve finále to důležité! Abych se s ním nějak sblížila, chodím s ním na baseball. Mám ho ráda.

Potom mi přišla SMS: ,,Jsem dole. -Steff". Vzala jsem si batoh a zamkla. Cestou si říkáme, co nás dnes čeká, ale dnes... Tento den mi změnil život.

,,Slečna Bettová by měla povolit s tou módou," smály jsme se učitelce. ,,No, ta sukně. Vrrr.." Šly jsme po chodbě a naproti šel Steve- to je ten kluk SNŮ! ,,Ahoj, Heylin," pozdravil. ,,Ahoj," vykoktala jsem rychle. Co byl dál, tak mi Stefanie řekla: ,,Psala jsi mu?" Vražedně jsem se koukla: ,,Ne, bojím se!" ,,Přeberu ti ho!" ,,NE!" vykřikla jsem. Sice to myslela ze srandy, ale pocit strachu u mě je. Ach jo! ,,Napíšu mu... Někdy!" a došly jsme do třídy. Měli jsme mít angličtinu,ale... ,,Dobrý den, jsem doktor Johann Dow a dnes budeme mít hodinu besedy." Johann... Dow... To jméno! Sakra, to mi něco říká! ,,Jsem osobní doktor. Víte, co to znamená?" přihlásila jsem se: ,,Máte pouze 1 pacienta." Má matka měla osobního doktora. ,,Správně! Setkala jste se snad někdy?" ,,Ano, má matka." ,,Jak se jmenuje?" ,,Renata Petrovičová." on se na mě podivně podíval. ,,To byla má pacientka. Jsi Heylin?" ,,Ano!" Po hodině jsem měla za ním přijít. Pak něco povídal, ale já nevnímala. Nikdo mi nikdy neřekl, proč má matka zemřela. Zemřela mi v mých 7 letech. Celou hodinu jsem se snažila si na něj vzpomenout!

Doktor: ,,Tak jak se ti daří, Heylin?"

Já: ,,Dobře."

Doktor: ,,Žádné problémy?"

Já: ,,Ne.." mluvila jsem nejistě.

Doktor: ,,Vidím, že si toho moc nepamatuješ. Ale informace o tvé matce a tobě můžu říct jen při přítomnosti tvého otce, podle smlouvy."

Já: ,,Tak prosím dnes přijďte. Otec mi o matce nic neřekl."

Doktor: ,,Ne?! To je zvláštní." tak jsem mu dala telefonní číslo mého otce. Domluvili jsme se na případné schůzce.

Doktor: ,,Musím vám to oběma pořádně vysvětlit."

Já: ,,Oběma?"

Doktor: ,,Tvůj otec nechtěl vědět podrobnosti o její smrti a celkově."

Celý den jsem na to myslela. Pak mě Stefanie zasypala otázkami, na které jsem sama já neměla dostatečnou odpověď. Odpoledne jsem přišla domů a otce jsem zahlédla, jak sedí celkem naštvaně v křesle. ,,Heylin, co si řekla tomu doktorovi?" přistoupila jsem k němu a tajila dech. Mám z otce velký respekt. ,,O mamce. Proč? Doufám, že jsi ho neodmítl?!" ,,Ne,tak docela... Nevěděl jsem odpověď! Protože ty nechceš vědět, co se stalo," já? Spíš on. Chtěla jsem mu to říct, ale mohlo se stát, že by toho doktora odmítl. ,,Přijmeme ho, chci znát pravdu." ,,Věděl jsem,že to budeš chtít vědět, protože jsi v tomhle stejná jako já. Pozval jsem ho," pohltila mě radost. Náhle jsem v něm viděla tu lidskost, ta co se v něm dlouho schovávala. Odešla v tu stejnou dobu, jako má matka. Po půl hodině konečně zazvonil doktor. ,,Ráda vás vidím." ,,Já Vás také," vešel dovnitř a já ho dovedla do obývacího pokoje.

Náhle vyndal různé papíry, složky s nápisy mé matky.

Doktor: ,,Chtěla, abych vám, hlavně Heylin," řekl opatrně... ,,Ty, jako malá dívka, si měla velké problémy s ledvinami. Takže doktoři usoudili, že bez dárce by si mohla zemřít. Tvá matka zase trpěla problémy s dýcháním. Velké. Dostala astmatický záchvat. Snažila se bojovat. V nemocnici mi řekla, že ona bude dárcem tvé ledviny," zůstal ve mně zvláštní pocit. Snažila se udržet na živu do nemocnice, aby mě zachránila.

Doktor: ,,Tady máte, pane Petroviči, dopis od Vaší manželky. Teď bych, prosím, mluvil o samotě s Heylin." podal mu obálku a mě zajímalo, proč se mnou chce mluvit o samotě. Je snad něco, co matka tajila otci?

Já: ,,Co se děje?"

Doktor: ,,Vaše matka mě zapřísahala, abych vašemu otci neříkal celý příběh. Nevím sice proč, ale slíbil jsem jí to. Napsala mi tento dopis, ale myslím si, že by jste si ho měla přečíst," podal mi ho a já začala číst:

,,Drahý doktore, dívala jsem se na složku mé dcery Heylin. Je v horším v stavu a domnívám se, že bych zemřela hned po ní. Je to děsné psát a horší to cítit v srdci. Neukazujte tento dopis manželovi, prosím. Mám k tomu své důvody. Astma, které může zachránit mou dceru, jsem si způsobila sama. Každá matka by chtěla zachránit svou dceru. Bylo možné sice čekat, ale teď hrajeme o čas, který je dost drahý, pro nás obě. Děkuji za vaši pomoc. Renata."

No tak to ne... Začala jsem plakat. Doktor mě sice utěšoval, ale... Nebylo mi to k ničemu. Pro mě asi dopis nebyl, ale měla přání, abych studovala na Wertlarské střední, což je škola zdravotní. Byla jsem rozhodnutá, že teď udělám něco já pro ni.

*Jaké to bude na nové škole a koho všeho potká?