Bez Duše [Dokončeno]

6#

Jsem těhotná!!

Test je pozitivní. 

To nemůže být pravda! Křičí mé myšlenky. 

Ještě mám další testy. Tenhle může být mylný. Vzdouvá se ve mě naděje. Přímo vy-sprintuji ze záchodu. Vbíhám do kuchyně a beru sebou celou taštičku. To co se dělo před chvílí, se opakuje. Přijde mi to něčím podobné, ale přitom úplně neznámé. Čůrám na absorpční pásek. V hlavě mám obavu, velkou obavu z toho jak bude reagovat Will. Z toho jak budu stíhat studium. Jsem na pětiletém oboru. Takže příští rok končím. Jedině, že bych jeden semestr zvládla dodělat ve volném čase. To by se mi zkouškové období posunulo o čtvrt roku. Sakra jsem blbá, proč jsem si jen nedala pozor. Zírám na dvě čárky co se oběvily na testu. Co? Dvě čárky? Rozbaluji návod. Hledám popis výsledku. "Tady. Dvě čárky značí, že jste těhotná." čtu nahlas. Kriste, nechala jsem se zbouchnout. V tom se protrhnou bariéry, které mé emoce držely na uzdě, a já se rozbrečím. Svezu se ze záchoda na podlahu a opírám se o zeď. Zeď mě příjemně chladí. Vzlykám, co si o mě Will pomyslí. Bolí mě oči, za očima no prostě celá hlava. Jakoby mi někdo tahal za vlasy, ale zjišťuji že já sama mám prsty vražené do vlasů a táhnu za ně, jakoby mi mohla tahle bolest ulevit té co se mi rozlévá z krku do hrudi. Nechci dál přemýšlet o této situaci a tak Upadám do říše snů. Možná má reakce je přehnaná, ale teď jsem nebyla připravená stát se matkou.

+++
"Proč máš právo mě soudit!" ječím na svoji sestru. "Proč nejsi těhotná ty! Proč všechno vždycky odnesu já!" mlčí a z očí ji tryskají slzy. Usměji se na ni. A začnu se hystericky smát. "Ty malá hloupá!" zaječím ještě hlasitěji. Přiblížím se k ní, ale ona ustupuje. Já se dál pohybuji směrem k ní. Zastaví ji teprve pohovka, padá na ni. Skloním se k ní tak blízko, že vidím odraz samy sebe v jejích očích. Roztáhnu rty do úsměvu. Nepoznávám se. Jsem moc bílá, mám zapadlé oči, kruhy pod nimy a popraskané rty. Ucítím chladivý kov v ruce. Držím nůž. Mé srdce je stejně chladné jako nůž. Obracím jej proti ní. S vytřeštěnýma očima mě pozoruje. Celá se klepe. Na slzy zapomněla. Strach jí zastínil mysl. Je jako srnka před světly auta. Nemůže se hnout. Pomalým pohybem jí přejíždím čepelí po rtech, krku až na hruď. Má tak hezkou kůži. A jak její měkkost kontrastuje s tvrdostí a ostrostí nože. Sjedu na žebra. Její břicho nebudou hyzdit strie. Nožem jí škrábnu, jak ho vedu pod jedno z žeber. Zastavím se v samotném středu hrudi. Tam zabodnu. Zavřeští. Takhle neumí vřeštět ani zvíře. Vydala něco nadlického. Mě se ten zvuk nelíbí a tak bodnu ještě jednou máchá kolem sebe rukama, chce mě odstrčit. Bodnu ještě jednou, zvuk utichá. Všude je plno krve. Na bílé kožené sedačce jsou krvavé šmouhy a otisky rukou. Ona však stále žije. Nemůže dýchat, krev jí zaplavila plíce. Dusí se ve vlastní krvi, topí se v sobě samé. Místo dýchání chrčí. Vydechuje krev. U úst se jí dělají bublinky. Oči se jí pomalu zavírají a otvírají. "To máš za to, že si osud nevybral tebe." s těmito slovy přesunu nůž ke spánku a bodnu na posledy. Dívám se jí do očí, ale můj pohled mi neoplácejí. Jsou slepé. Zaslepila je smrt. Proužek krve stéká od čepele nože. Teď si uvědomuji, že nemám pro co na světě žít. Vytahuji nůž. S nechutným mlasknutím se vynoří z hlavy. Všude je cítit pach krve. Mé ruce jsou rudé. Je zvláštní, jak je krev tmavá. A je zajímavé, že na noži utvořila drobné kapičky. Jinak je v celku čistý. Z nože sjedu pohledem na sestru a vzpomenu si proč ho držím. Špička se dotkne mého podbřišku. "Jestli zemřu já tak ty taky." promlouvám k dítěti. Zatlačím.

###

"Klid, jsi v pořádku. Byl to zlý sen." stále sedím v koupelně. Will ke mě promlouvá tichým uklidňujícím hlasem. Jsem v pořádku. Ruce mám obalené okolo břicha. Rychle si vytáhnu tričko a kontroluji jestli to byl jen sen. Nikde ani stopy po řezu. Vrhnu se na Wila a políbím ho. "Musel to být strašný sen. Křičela jsi na celý dům." přeruší polibek. "Držel se tě jak klíště. Nešlo tě probudit." zavře oči a zašeptá "Bylo to to nejhorší co jsem zažil." otevře oči plné smutku a podívá se na mě utrápeným pohledem. "Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem...bezradný." objímala jsem ho. Jeho hlas zněl umučeně. "Zdálo se mi že jsem zabila naše dítě." zašeptala jsem. Obličej mu zjihl. "Zlato, až budeme mít děti, můžeš si být jistá, že zabití bude úúúplně tou nejposlednější věcí, co budeš chtít udělat." zvedl mě do náruče. Jeho objetí bylo uklidňující, ale něco z jeho hlasu vyzařovalo zděšení, snad strach.

###

Jeff s Tommym se vrátili chvíli po Willovi. Potkali se v hale s Lol a Mell, které přišly z nákupů. Všichni zasedli ke stolu s prázdnými žaludky.
Maso co jsem nechala dusit se úplně rozpadalo. Dala jsem ho tedy do polévky. A i přes změnu jídelníčku všem chutnalo. Právě Tommy s Mell sklízely stůl když Lol nakousne dnešní večer. "Já asi nepůjdu. Není mi dobře." pohledy se otočili na mě. Jen ten Willů se mě ptal jestli nechci, aby tu zůstal se mnou. "Jsem velká, zvládnu to tu. Klidně jděte přece si kvůli mě nezkazíme večer." usmála jsem se. Nemohla jsem obrážet bary. Ne těhotná. Ne v tomto emočním stavu. "Dobře." řekl po dlouhé chvíli Jeff.

------------–—–------------
Takový zvrat jste asi nečekali...jak na to bude reagovat Will? Řekne mu to vůbec Merr? A co si myslíte že sen znamenal?