Bez Duše [Dokončeno]

27#

Probouzím se. Mohla jsem snít tak hodinu. Krev mi slepila vlasy. Lolina krev mi slepila vlasy. A kůži mám ztvrdlou zaschlou krví. Otáčím hlavu. Mrtvola, Lol! Dostávám šok a po kolenou se od ní plazím. Chci být co nejdál. Z krku mi vychází nelidský nářek. Brečím, dopadá na mě včerejšek. Vybíhám schody. Cítím zápach krve, vím že jde z mých vlasů, ze mě. Potřebuji to ze sebe smýt. Vrážím do pokoje. Jsou tam Will a Jeff s Tommym a baví se co a jak. Jeff se otáčí, vidím v jeho očích popraskané žilky od pláče, ale najednou ty oči změní v znechucení a odvrací se ode mě. Ale nakonec ke mě svou pozornost stáčí znovu, a přichází ke mě. Zděšeně ho sleduju. Otáčím se a vyklopýtávám z místnosti. Poslední co potřebuji je aby mě zase zmlátil. Odbýhám od všeho. Nevím co dělám. Prostě běžím. Vybýhám z domu. Běžím po dlouhé příjezdové cestě. Ale moje nohy mě zrazují. Jak široká tak dlouhá jsem rozpláclá na zemi. Nedokážu vstát. Nemám sílu. Nechci se zvednout. Nechci žít. Je mi jedno, že jsem od krve, je mi jedno, že mě celý obličej bolí. Všechno mi je jedno. Podle tmy co se kolem mě rozprostírá typuju tak půl třetí ráno. Spánek. Potřebuji spánek. Na kamínkách se stáčím do klubíčka a usínám. "Merr." slyším volání, ale já nereáguju.
###

Jsem omytá, v Willovým tričku a v postely. Kdo mě dapadne je Will. Jedině on to mohl být. Sedí vedle mě a v rukách má tu zpropadenou knížku.
Jediné, co chci je konec toho všeho. Mé tělo je už unavené. Zhubla jsem tak, že mi lezou žebra. Nohy i ruce mám tenké. Kůži mám bílo. Tváře propadlé a kruhy pod očima. Vlasy už nemám to co dřív. Jsou roztřepené, suché jak sláma, rovné jak hřebíky. Bolí mě celé tělo. Hlava, klouby, svaly, všechno. Will si všímá, že nespím. Otáčí se ke mě a promlouvá "Merr, musím se tě zeptat. Udělala jsi to ty nebo on?" kývne hlavou k náramku. Sakra jak to můžeš říct. To už jsem takové zvíře? "Myslíš že bych zabila svoji kamarádku Wille?" můj hlas je slabounký, skřípavý, jako bych celou noc jedla hřebíky. Při těchto slovech mi steče jedna slza. "Samozřejmě, že ti věřím." šeptá. V těch slovech je až moc lásky. Až moc citu. Musím změnit téma. "Půjdu sedět?" při těch slovech Will zmrzne. "Ne! To nepůjdeš. Všechno jsem jim řekl. Musel jsem. Dal jsem jim přečíst to co jsem četl tobě. Chápou to. Ale problém je co udělat s Lol." když jsem ji opouštěla. Ležela v kuchyni. Nevydržela bych 'být v klidu' kdybych jí viděla. "Zavolali jsme policii..." "Cože?" přerušuji ho. Vždyť otisky. "Neboj. Na zbrani se nenašly žádné otisky. Vypadá to, že změnou prošla tvá mysl, ale i tělo." ruka mi vystřelí k obličeji. Klasické varhánkování nemám ani na jednom prstu. Neříkám, že je to dobré, ale při vraždách se to hodí. Ježíši! Vážně nad tím přemýšlím takhle? Jako bych byla stroj na zabíjení. Kriste! Kývnu Willovy na souhlas. Douho mlčíme. Já upírám oči na strop, Will do knížky. Je brzo ráno. "Šel jsi spát?" vím, že celou noc něco dělal. "Ne. Buď jsme tě hledali, nebo tu byla policie. Řešili jsme co s tebou. No, Nebyl čas na spaní. Ale neboj, už to zavírám." knížku pokládá na stolek. Jednou rukou mě obejmenokolo pasu a přitáhne si mě k sobě. Nevím kolik je. Ale spánek je důležitější, než to zjistit.

......

Tu klavírní skladbu jsem poslouchala při psaní...je dojemná..