Bez Duše [Dokončeno]

18#

"Už jsem tě čekal." trhnu sebou když promluvý. Jeho hlas je jako kdyby mluvila ropucha. Nepříjemný, brumlavý. Vím že ho utvářel alkohol a cigarety. Stojí na vrcholu dlouhého dřevěného schodiště z masivu. Kdybych nebyla tak vyděšená, pochválila bych mu ho. To je ale asi všechno co se mi tu líbí. Hned u dveří je rozbité zrcadlo. Okna jsou zabedněná, takže světlo přichází z matných žárovek, zasazených v lampičkách na zdech. Všechen nábytek je zadělán igelity. A ten, co je popřípadě odkrytý, jsou jen kusy třísek. "Tak taky víte proč tu jsem." říkám po chvíli. Divím se a chválím se za to, že můj hlas znísilně a nechvěje se mi. Tak silná jsem však jen napovrch, uvnitř šedivím strachy. Škaredě se zašklebí a pokyne mi rukou, abych šla za ním. Nedobrovolně se vydávám po rozvrzaných schodech nahoru. Zahlédnu jeho postavu jak mizí za dalším rohem. Sledujíc ho se dostávám do velké místnosti. Bývalá knihovna, napadne mě při pohledu na sesunuté knížky. Sedá si na jedno z křesel u stolku uprostřed místnosti. Sesouvám se do jednoho z nich. Jsou překvapivě měkká. Napadá mě nevhodně. Zírám na individum před sebou. Má na sobě tmavě modré kvádro s bílou košilí a černou vázankou. Vypadá, že on nebude ten, kdo započne konverzaci a tak na něj vysypu vše co mám na srdci. Hlavně to proč mi to udělal, proč teď musím každou noc trpět ty sny. A proč se to stává skutečností. Zíraje na mě se zašklebí. "A teď chci mít otázku já..." přerušuje ho vcházející žena. Nejspíš komorná. Může mít okolo čtyřiceti a přináší mi čaj. Nevím proč, ale najednou je všechen ten strach zatlačen do ústraní. Její přítomnost mě uklidňuje. Vřele poděkuju a jak přišla tak odešla, rychle a nečekaně. Stejně jak má dobrá nálada. Jako by odešla i s ní. A já pociťuji, ten velice nepříjemný pocit když promlouvá: "Už to byly čtyři sny, že ano?" neodpovídám. Ale mé mlčení je zcela jednoznačné. Začne se smát. Skřípavým hlasem na mě zařve. "Ty jsi vrah a nezměníš to!" ve mě se vzedme vztek. "To vy taky! Nebo mi vysvětlete, kde je vaše dcera!!" vím, že mi plno otázek nezodpověděl a až teď si, že jsem tam kde jsem byla. Ale odcházím, nebudu tu s ním. Byla to ztráta času. Sbírám si věci, zatímco na mě plive slova jedovatá jako jed. Prudce rozrážím dveře knihovny a skoro běžím ke schodům. Ty pak doslova sbíhám. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem blázen. S hlavou skloněnou scházím i poslední schod. Když ji narovnám, lekám se, stojí přede mnou ta žena. V ruce napřažené ke mě, drží knížku. Tichým hláskem ke mě promlouvá. "Tam najdete pomoc." sice ji moc nechápu, ale knížku si beru s poděkováním. Dveře jdou otevřít normálně a jak přecházím jejich práh, rozbíhám se k autu.

....................

Lól...už se nemůžu dočkat, až vydám další část....bude v ní hodně vysvětleno..