Bez Duše [Dokončeno]

7#

"Zlato jsi v pořádku?" ptá se mě Will. Všichni už čekají venku v autě, až Will nasedne a vyjede na příjezdovou cestu směr bary. "Jo jsem v pohodě, jen mi není dobře." objímáme se uprostřed haly. "O důvod víc, abych zůstal." "O důvod víc, abys odjel. Jsem velká dokážu se o sebe postarat sama. A navíc, když jim řekneš ne, kdo je pak odveze? Jsi jediný kdo zůstane střízlivý a na koho je spoleh." pouští mě tak aby mi pohlédl do očí. "Nelíbí se mi to, ne po tom co se dnes stalo. MILUJI TĚ, a nelíbí se mi ani sny, které se ti zdají. Vím, že s tím nic nemůžu udělat a To mě štve nejvíc." tato konečná slova zašeptá. "Budu v pořádku. A navíc budu mnohem klidnější, když někdo pohlídá Mell. Víš nechci aby skončila s hlavou v záchodě." zasměji se vlastnímu vtípku. Usměje se tím svým bejby-svlíkni-kalhotky křivým úsměvem. "Dobře." připustí nakonec. "Miluju tě." artikuluji.
Sleduji jak auto startuje a odjíždí mi pryč z dohledu.
+++

Polštář stále voní po Willovi. Chybí mi. Jsem ale příliš unavená na to, abych na něj počkala než přijde. Dnešek mě vyděsil, to ano. Ale byl to jen sen ne? No, spíš noční můra. Myšlenek mám plnou hlavu, rychle v ní létají a každá se hlásí o pozornost. Nenechají mě usnout. Jsem z dneška vyčerpaná a mám těžká víčka. A tak i přes mumraj, co mám v hlavě, padám do říše snů.

+++

Bílé dlouhé ruce otvírají dveře cizí ložnice. Jsem to já, ale nejsou to mé ruce. Jako kdybych se dívala cizíma očima. Naproti dveřím v ložnici je zrcadlo. Spatřím v něm nepřirozenou postavu. Je moc vysoká na to aby byla člověkem. Končetiny nadměrné bílé, nadměrně dlouhé. Celé stvoření je nezvykle vyzáblé a přikrčené. Oči, jakoby zalité mlékem, na mě prázdně hledí. Nemá žádnou srst, vlasy, ani obočí. Pusa, otvor v dolní části obličeje, jinak to nedokážu popsat, je plná ostrých zubů. Mrknu jestli se mi to nezdá, ale stvůra mrkne taky. Přes oči se jí přetáhne průsvitná blána. Ježíši. Ta stvůra jsem já. A co je ještě horší, nejedu v žádných drogách. To by pak vysvětlovalo různé halucinace. Sáhnu si na čelo, nic necítím. Necítím zhrublou pokožku pod prsty, ani dotek ostrých nehtů na čele. Připadám si jako bych byla v cizím těle, jen má mysl má duše. Pak jako by se něco překleplo. Mozek si uvědomí, že tu jsem kvůli člověku co tuto ložnici obývá. Jako bych ztratila organizaci nad tělem. Samo se rozejde k člověku. Poznávám muže nejlepšího mladistvého věku. Může mu být třicet. Je pohledný a podle zařízení pokoje i bohatý. Můj rozum je ještě víc zatlačen do ústraní. A tělo začíná jednat. Vzedmula se ve mě zlost, odnikud. Udělalo jeden dlouhý krok k muži, dlouhými prsty ho vzal za obličej a nadlidskou silou ho zvedl z postele. Muž se probudil a začal okolo sebe kopat nohama. Kopl i stvůru. Přímo do obličeje. Ta zavřeštěla. Ale já? Já nic necítila. Stvoření na oplátku muži zarylo nehty do kůže. Ten zavřeštěl. Stvoření se s mužem rozešlo směrem k oknu. No k oknu...byla to celoskleněná stěna s výhledem na město. Ocitala jsem se v jedné z výškových budov v centru. Stvoření došlo až ke sklu. Hlavou muže do něj začalo tlačit. Muž zařval. Buď povolí jeho hlava nebo sklo. Muž křičel. Tlak v jeho hlavě musel být obrovský. Ne! Já mu nechci ubližovat! Za co? Za co se na to musím dívat? Brečím nebo mi to tak připadá. Má duše se trápí. Muž je v obličeji celý rudý. Zuby k sobě tiskne silou, div si nerozdrtí stoličky. Najednou slyším rupnutí. Pod mužovou hlavou se udělala prasklinka. Tlakem se prodloužila až k horní a dolní straně skla. Zvíře zafunělo. Oddálilo ruku s hlavou od okna a praštilo s ní o něj. Teď mi připadalo že zvíře chce spíš rozbít okno. Mužovu hlavu použilo pouze jako předmět. Na tohle se nechci dívat. Ale musím. Nechci vidět jak mužovi nohy stále a stále narážejí do skla. Nechci vidět bílou barvu na jeho kloubech, které tak pevně svírají zápěstí zvířete. Nechci vidět ten žal, strach tu nenávist v jeho očích. Sklo povolilo a velké střepy i malé střípky padají na ulici pod nás. A rozhodně nechci vidět jak tento muž zemře. Zvíře nyní svou ruku natáhlo nad ulici. V mužově očích jsem zahlédla odhodlání. Ví že zemře. A já už to vím také. Najednou se sevření okolo jeho lebky uvolnilo. Neviděla jsem padajícího muže, viděla jsem padající mrtvolu. Jestli měl nějakou šanci, právě teď se vypařila. Zvíře pohlédlo dolů. Mohlo to být tak dvacet pater. Dole na chodníku leželo tělo. Končetiny byly pokrouceny do nepřirozených poloh. Okolo těla se začala dělat tmavá skvrna. Do uličky, byla spíš zapadlá, určena pro zásobovaní restaurací, se začali sbíhat první svědci. Byl mezi nimi i malý chlapec, afroameričan. Díval se na mrtvolu, ale pak pohlédl nahoru!

+++

Probouzím se do sedu s hlubokým nádechem. Srdce mi bije jako zvon.
Jako první si šáhnu na obličej. Uf. Už cítím vlastní dotek. Ruce mají taky zdravou barvu. Zase jen noční můra. Možná to přichází s těhotenstvím. Otáčím hlavu na stranu. Postel vedle mě je prázdná. Na digitálních hodinách je teprve kousek po půl jedné. Lehám zpět do postele. Teď lituji, že jsem Willa nepoprosila aby zůstal. Vím že by v této chvíli byl u mě. Na krku mám nepříjemný pocit. Jako bych cítila váhu celé situace, která mi leží na ramenou. Vím, že by mi Will s tou tíhou pomohl. Zbavuji se nepříjemného pocitu. Přece nejsem malá. Zavírám oči a vidím před sebou hlavu toho muže, to jak ji ta ruka drtí, jak mu stéká kapička krve po spánku, jak se tam mísí s potem. Potlačuji tyto myšlenky. S velkým vypětím sil usínám.

---

Další! Tak ta už stojí za to! Doufám že se líbí! Btw na obrázku je windigo z hry until down...