Životní šance (Dokončeno)

Den "D"

Druhý den ráno se probudím, nasnídám se a vypravím se do školy, na místě, jako každý den na mě čeká Sophie. "Ahoj," pozdraví mě, "ahoj," odpovím ji, "tak nezapomněla si vyplnit všechny informace?" ptám se Sophii, protože ji znám, pořád na něco zapomíná, za dob střední, to s ní bylo peklo nějaký úkol ve dvojici, vždycky nechala doma a pak jsme byly potrestány obě dvě. "Neboj se, mám to tady," uklidňuje mě. "Tak to jdeme hned zanést do ředitelny," navrhla jsem a Sophie souhlasila, tak jsme se vydaly do ředitelny, tam už na nás pan ředitel čekal. "To jste si tedy pospíšily, jde vidět, že vám na tom opravdu záleží," dořekl a usmíval se, "ano pane řediteli, je to jedinečná šance a skvělá zkušenost," dodala jsem a Sophie jen souhlasně pokyvovala hlavou. "Ještě dnes to zašlu Frankovi, tedy pardon, panu Ebelziederovi." Tak jsme obě poděkovaly a šly se učit. "Dneska se to vleče, stěžuje si Sophie. Takhle mi tady kňourá celý den, je to hrůza. "Konečně, poslední hodina," zvolá Sophie. "Našemu trápení je konec, už se těším až budeme na praxi." Jo já taky, pomyslela jsem si, ještě jsme to nikomu neřekly, když to není stoprocentní. Je konec školy a já pospíchám domů, na chodbě mě ještě zastaví pan ředitel, "slečno Priceová, příští týden se máte hlásit na základně přesně v sedm nula nula, bude vás tam očekávat pan Ebelzieder a řekne vám všechny informace, které musíte znát." Když mi tohle řekl, úplně jsem měla sto chutí ho obejmout, jako na znak díky, ale jen jsem poděkovala a běžela domů. Doma jsem ještě zavolala Sophii, aby to také věděla, byla štěstím bez sebe, "teď ještě těch pár dní vydržet a nastupujeme na praxi" to samé jsem si pomyslela i já, položila jsem mobil a šla za mamkou do kuchyně, zjistit, co je nového a hlavně se najíst. Po obědě jsem se šla učit až do večera, no a zase klasika, navečeřela jsem se, vykoupala, podívala se na nějakej film a šla spát. Dny ubíhaly a konečně byl víkend, ráno jsem vstala no ráno asi kolem jedenácté, šla uklidit a pak byla domluvená se Sophií, že zajdeme do kina. Přijela pro mě, přivítaly jsme se našim obvyklým objímáním a vyrazily do města. "Tak co, na jakej film půjdeme, na komedii, animák nebo horror?" Zeptala jsem se Sophie. "Půjdeme na ten animák, to by mohla bát sranda, zavzpomínáme na starý časy, kdy jsme animáky milovaly." Byl to dobrý nápad, "tak jo, dva lístky na tenhle animák." Z okýnka na nás vykoukl postarší muž "ano, jistě, chcete přední řadu nebo až úplně vzadu?" Obě jsme se na sebe podívaly, "tak půjdeme dozadu, tam je to nejlepší," řekla Sophie. "Tak dobrá dejte nám dva dozadu." Ten muž utrhl dva lístečky, "bude to 280 korun prosím."  Sophie už vytahovala peníze, včas jsem ji zastavila, "nech to, já to zaplatím," prvně nechtěla, ale pak přistoupila. "Ten film byl boží, směju se ještě teď," říka Sophie, když vycházíme z kino sálu. Je zhruba něco kolem 9 té hodiny večer. "Tak co, cheš ještě něco podniknout, nebo to už zabalíme?" ptala jsem se Sophie. "Raději to zabalíme, zítra už je neděle a musíme se nachystat na náš první den." To je pravda, pomyslela jsem si, už se to blíží, nevím, jestli se těším nebo bojím. Sophie mě tedy hodila domů, rozloučily jsme se a já šla spát. Neděle utekla jako voda a už byl pře de mnou ten osudný den "D" šla jsem brzy spát, abych nebyla ospalá, budu si muset zvyknout zase na brzké ranní vstávání. Pondělí ráno, je to tu, nasnídala jsem se oblékla, vzala si menší taštičku na mobil, peněženku a klíče, rozloučila se s mamkou, taťka už byl v práci a vydala se za Sophií, která na mě už čekala před domem, přivítaly jsme se a vydaly se směr základna. Našly jsme to celkem lehce, až překvapivě, zaparkovaly jsme před základnou a šly dovnitř. Tam už na nás čekal ředitel základny pan Ebelzieder, přivítal nás a požádal, zda-li bychom mohly jít k němu do kanceláře podepsat ještě nějakou smlouvu a řekl nám informace týkající se naší praxe. "Takže vy jste dvě a já tu mám dva týmy, takže slečna Priceová je přidělena k týmu "A" a slečna Whiteová je přidělena k týmu "B", zde jsou vaše kombinézy, bundy a boty," předal nám každé oblečení, se slovy, že se máme jít seznámit s ostatními. Nevydržela jsem to a musela jsem si tu kombinézu prohlédnout byla červená se žlutým pruhem na rameni bylo vyšité mé příjmení a na zádech bylo zdravotnický asistent, to samé bylo i na bundě, moc se mi tato kombinéza líbila. Pan Ebelzieder nás dovedl do nějaké místnosti, tam seděli dvě ženy a jeden mladší muž pan Ebelzieder se s námi rozloučil a nechal nás tam. Sophie byla vždycky stydlivá, tak jsem prolomila to ticho "Dobrý den, já jsem Lilly Priceová a tohle je moje kamarádka Sophie Whiteová, jsme zdravotničtí asistenti a budeme tady u vás na půl roční praxi." Najednou k nám přistoupila jedna z těch žen, měla krátké hnědé vlasy a na kombinéze jsem si všimla příjmení Schwerin, "já jsem Biggi Schwerinová, jsem pilotka a bez toho vykání, tady si všichni tykáme," a usmála se na nás, najednou se zvedla ta druhá žena blondýna," já jsem Gabriela Kolmanová a jsem lékařka," potom se zvedl ten mladší muž, "a já jsem Ralf Staller, já jsem zdravotník," byli velice sympatičtí, "moc nás těší" řekla jsem a Sophie jen kývala na znak souhlasu. "Tak která z vás je v týmu "B"?" Zeptala se Biggi. "Já," přihlásila se Sophie. "Tak právě nám skončila služba, teď bude střídání," pak se podívala na mě "to sis teda nemohla vybrat líp, největší raubíři z celé základny," všichni tři se začali smát. "Já si to ale nevybrala, byla jsem přidělena." Najednou na základnu přišli tři muži a začali si nás prohlížet. Najednou promluvil ten nejvyšší z nich "raubíři to ne, my jsme úplní beránkové," a všichni se začali smát, tak jsem se přidala taky a začala se smát s nimi. "A jinak jmenuji se Thomas Wächter jsem pilot," najednou jsem si uvědomila, že budu v týmu se třemi chlapy a nevypadají vůbec špatně. Po chvilce promluvil druhý muž "Já jsem Michael Lüdwitz a jsem lékař," hned po něm promluvil ten blonďatý muž, "já jsem Petr Berger a jsem zdravotník," "těší mě," odpověděla jsem, my jsme se také představily znovu a najednou přišel pan Ebelzieder "slečno Priceová, jestli chcete, můžete nastoupit hned dneska, právě je střídání a váš tým má službu." Mohla bych to zkusit hned od prvního dne, řekla jsem si, "tak dobře, chci to zkusit." Celý tým "A" se usmál a já se tedy šla převléct do své kombinézy a bundu jsem si dala nedaleko a sedla si na pohovku a čekala na svůj první zásah. Sophie mezitím odešla a tým "B" taky a já tu byla sama teď už se svým týmem. Najednou si ke mně sedl Thomas a ptá se mě "chceš se jít podívat na vrtulník?" Opravdu jsem byla zvědavá, jak vypadá stroj, ve kterém budu létat. "Ano moc ráda," "Tak jo, následuj mě," řekl a vyšli jsme ven, u vrtulníku stál nějaký muž v montérkách, "to je Max náš mechanik, stará se o naše miminko." "O miminko?" zeptala jsem se. "Ano to je naše miminko ta helikoptéra," a přitom se trochu usmál. "Je to Bk117, líbí se ti?" Byl to nádherný stroj, "ano moc se mi líbí." Chtěla jsem vědět, jaké je to uvnitř, tak jsem se zeptala, Thomas mi otevřel dveře a já viděla místo, kde sedí Michael a ošetřuje své raněné. "Tady vedle mě na místě co pilota sedíš ty," řekl Thomas. Netušila jsem, že budu sedět vepředu, ale proč ne, najednou zazněl poplach byla to autonehoda, dvě auta se střetla. Chtěla jsem si doběhnout pro bundu, ale Thomas byl rychlejší, tak jsem mu poděkovala a všichni jsme nastoupili a odlétli na místo nehody. Když jsme přistáli, Michael a Petr se rozběhl k raněným a já, protože nevěděla, co mám dělat, zůstala sedět v helikoptéře. Najednou Thomas řekl " jo promiň, pojď se mnou pro nosítka," "tak jo řekla jsem." Ta nehoda nevypadala zas tak zle, ale bohužel tam bylo jedno úmrtí hned, "zlomený vaz," konstatoval Michael. Spolujezdkyně toho mrtvého byla v šoku, měla jen menší oděrky, tak jsem si řekla, že bych se o ni mohla postarat, odvedla jsem ji od místa nehody a ošetřila ji menší zranění. Povídala jsem si s ní o všem možném, když přijela záchranka, předala jsem ji lékaři a vrátila se zpět k ostatním. "Už jsem tě chtěl volat, aby si nám pomohla s nosítky," řekl Thomas. "Co je tomu muži?" zeptala jsem se. "Má pneumotorax, musel jsem mu uvolnit pomocí řezu dýchání, dále má zlomenou nohu a otřes mozku." Tak jsme ho odnesli do vrtulníky a letěli do nemocnice. Thomas oznámil do vysílačky, že dorazíme zhruba za 5 minut a opravdu to bylo pět minut, Petr s Michaelem šli předat pacienta a já s Thomasem jsme zůstali ve vrtulníku a čekali na ně. "To bylo dobrý, jak si se postarala o tu ženu v šoku," řekl. "Děkuji, no snažila jsem se dělat to, co jsem se naučila." Najednou se vrátili ti dva a my mohli letět zpátky na základnu. Zbytek služby už byl klidný, žádný poplach. "To není možný, jeden zásah za službu?" Divil se Michael. "No asi nám přinášíš štěstí," řekl Petr. "Jo je to takový naše štístko," a všichni jsme se začali smát. "Hurá, střídání, řekl Thomas." Přivítali jsme se s ostatními, řekli jim náš zážitek, popřáli jim hodně štěstí a vydali se domů, tedy já se vydala na zastávku autobusu, protože už nebudu jezdit se Sophií, tak musím jezdit autobusem. Doma nikdo nebyl, tak jsem si dala sprchu, něco pojedla a zajela do postele. Odpoledne jsem všechno řekla mamce a taťkovi a chystala se na můj druhý den.