Životní šance (Dokončeno)

Návrat

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, přišla mi zpráva od Michaela, prý, že se za mnou musí stavit, že mi musí něco důležitého říct, vůbec mě nenapadlo, co by mi chtěl říct, tak jsem počkala, než přijede. "Ahoj Michaeli, copak si mi chtěl?" "Ahoj Lilly, Thomas, už se probudil," že mě to nenapadlo ,tohle mi chtěl říct. "Já vím Michaeli, byla jsem u toho, když se probral, prý ho přesunou na normální pokoj." "Je dobře, že si u toho byla, taky ti mám vzkázat, že máš na víkend volno, takže dnes nechoď." To budu moci jít za Thomasem a donést mu tam jeho věci. "Prosím tě, nemáš klíč od Thomasova domu?" Zeptala jsem se. "Ano mám, proč se ptáš?" Nechápavě se mě zeptal. "Thomas potřebuje do nemocnice nějaké věci a jelikož mám volno, tak se za ním stavím a dovezu mu je." Usmál se. "No jo a já tě tady hloupě vyzvídám, jasně, pojď, odvezu tě tam a až to sbalíme, hodím tě do nemocnice." Je to od něj moc milé. "Je to od tebe milé, ale nepůjdu tam zase hned teď, zajedu tam až na večer, musím ho nechat trochu odpočinout." Nemůžu tam zase hned jít. "Jasně, to chápu, tak tě i s jeho věcmi hodím, zase domů." "Děkuji ti mockrát." Poděkovala jsem Michaelovi a jeli jsme k Thomasovi domů. Sbalili jsme mu nějaké oblečení, nějakou tu hygienu a pár knížek, které jsem našla u něj doma a samozřejmě nabíječku na telefon. Chtěla jsem Michaelovi nějak poděkovat, třeba ho pozvat na kávu nebo na čaj, ale nechtěl. "Počkej až bude Thomas fit a všichni si zajdeme na pivo." To byl dobrý nápad. "Tak jo, s tím souhlasím." A odvezl mě domů, popřála jsem mu klidnou službu a šla domů něco pojíst. Hodiny ubíhaly a já si řekla, že bych mohla vyrazit, tak jsem nasedla na autobus a i s věcmi se vydala do nemocnice. Nevěděla jsem, kam ho teď přesunuli, tak jsem se zastavila na sesterně. "Dobrý den, hledám svého přítele, pana Thomase Wächtera, můžete mi prosím říct, kde leží?" Sestřička něco naťukala do počítače. "Ano jistě, pokoj, číslo 8, dáte se doleva a projdete tuhle chodbu, je to na konci." Ochotně mi vše vysvětlila. "Děkuji vám mockrát, jste velice laskavá." Nemáte vůbec zač, pan Wächter bude mít určitě radost." Tak jsem se tedy vydala, tou cestou, jak mi to popsala sestřička, došla jsem ke dveřím číslo 8 a zaklepala jsem. "Dále," ozvalo se zevnitř, podle hlasu jsem poznala Thomase. Tak jsem vešla dovnitř, když mě uviděl měl obrovskou radost, "Lilly, tak rád tě vidím," vstal a objal mě. "Moment Thomasi, ty normálně chodíš, to je skvělé,"nevěřila jsem tomu, co právě vidím. "Ano lékaři mi říkali, že jsem měl obrovské štěstí, prý tak 2 až tři dny pustí mě domů, pak tedy týdenní rekonvalescence a mohu se vrátit zpátky do práce." Měla jsem obrovskou radost. "Thomasi, to jsou skvělé zprávy a já se o tebe po dobu tvé rekonvalescence budu starat." Navrhla jsem mu. "A oni ti dají volno?" Zeptal se mě. "Nějak to vyřeším, klidně pak půjdu i víkendy, abych si to nahradila." Opravdu jsem byla ochotna jít i o víkendu, musím si to domluvit s panem Ebelziederem."  "A tady ti ještě nesu nějaké oblečení a ještě nějaké věci" a podala jsem mu tašku s věcmi. "Jsi moc milá, děkuji, tady ten nemocniční hadr už na sobě nechci mít ani minutu, jdu se převlíknout, počkej tu." A šel se převléct, když se vrátil už vypadal o dost líp, asi jsem na něj zírala moc dlouho. "Na co tak koukáš?" Zeptal se mě. "No na tebe, vypadáš už o dost líp," a začala jsem se smát. "Ty taky vypadáš dobře," zalichotil mi. "Tak dost o mě, co ty, kde máš nějakýho spolupacienta?" Zeptala jsem se. "Nemám, nikdo za mnou nechce, né je tu málo nemocných, tak já tu mohu být sám, navíc, když možná v pondělí půjdu už domů," a začal se smát. "To je dobře, smysl pro humor máš pořád." Objala jsem ho a tentokrát jsem mu dala už normální pusu, chtěli jsme v tom pokračovat, ale někdo zaklepal na dveře. Tak Thomas pozval dál, nebyl to nikdo jiný než tým "B" v celé své kráse, Bigi Thomase pozdravila a objala a řekla mu, že je fajn, že je zase v pořádku. Gabi ho také objala a řekla, že bez něj je to na základně nuda. No a Ralf, ten se s Thomasem neobjal, jen mu podal ruku a řekl, že je fajn, že se mu nic nestalo. Takhle pospolu jsme tam byli asi hodinu, když v tom Biggi řekla, že už půjde, Gabi a Ralf udělali to samé, tak se s Thomasem a se mnou rozloučili a šli domů. Byla jsem jim vděčná, zase jsem tam byla s Thomasem sama. "Na tyhle posteli se nedá ležet ve dvou," řekla jsem. "Taky není dělaná pro dva lidi, " řekl Thomas a začal se smát. Najednou bez klepání tam vlezla sestra, aby nám oznámila, že je konec návštěv. "Už, to je nějak brzy, nešlo to by to trochu prodloužit?" Škemral Thomas, ale ta sestra se nedala ukecat, pořád si jela tu svou. "Dobře sestři, já už půjdu." Řekla jsem, aby se trochu uklidnila. "Můžu ji aspoň vyprovodit ?" Zeptal se Thomas. Sestra povolila, ale prý ať to netrvá déle než půl hodiny. Tak jsem se s ní rozloučila a s Thomasem jsme se vydali ke vchodu, vylezli jsme ven a tam jsme se loučili dlouhým objetím, které následovala polibkem, doprovodil mě ještě až k výtahu, počkal než nastoupím a rozloučil se se mnou. Jenže už byl večer a poslední autobus z nemocnice mi ujel před pěti minutami, tak jsem zavolala taťkovi, jestli by pro mě nemohl přijet, souhlasil a během dvaceti minut byl u nemocnice. Když jsem dojela domů, navečeřela jsem se, vykoupala a šla si pustit nějaký film, ale moc dlouho jsem ho neviděla, protože jsem padla únavou. Ráno jsem zjistila, že mi Thomas psal SMS na dobrou noc, tak jsem si ji přečetla ráno, to nevadí. Šla jsem do kuchyně, mamka už byla vzhůru a něco tam dělala nevím, asi pekla nějakou buchtu. "Ahoj mami," pozdravila jsem. "Ahoj Lilly, tak jak se ti daří?" Zeptala se mě. "Skvěle mami, Thomase nejspíš v pondělí pustí, což mi připomíná, že bych se měla domluvit s panem Ebelziederem na víkendových službách." Nechápavě se na mě podívala, "jak to myslíš, o víkendu přeci neděláš." "No jo, teď ně, ale když pustí Thomase, tak já se o něj budu týden starat, proto si to vynahradím ve víkendových službách." Podívala se na mě nějak zvláštně. "Nepřeháníš to trošičku, když ho pustí domů, to znamená, že je v pořádku." Ano je v pořádku, ale já mu to už slíbila. "To máš pravdu, ale já mu to slíbila, takže ho taky dovedu představit, jeden den." "Tak jo, nebudu ti v ničem bránit, dnes jdeš zase za ním?" Zeptala se mě. "Ano hned, jak povolí návštěvy, to je myslím od jedné, takže hned po obědě vyrazím." Všechno jsem ji to vysvětlila. "Dobře, ale teď mi tedy pomůžeš s obědem." Tak jsem mamce pomohla s obědem, najedla se a vypravila se na autobus, "vezmu pár kousků té buchty taky Thomasovi," zavolala jsem na mamku. "Jasně a pozdravuj ho od nás a kdyby to ujel autobus, tak dej vědět a my pro tebe přijedeme. "Jasně mami, tak se měj." Rozloučila jsem se s mamkou i s taťkem a vydala se do nemocnice za Thomasem. Před nemocnicí je takový menší obchůdek, tak jsme tam skočila a koupila nějaké to ovoce a nějaké mlsky, musí přeci jenom do sebe dostat nějakou energii. Pak už jsem se tedy vydala na jeho pokoj, zase jsem zaklepala, ale tentokrát se nikdo neozýval, tak jsem otevřela dveře, Thomas nikde nebyl. Tak jsem si sedla na židli a čekala na něj, přišel zrovna z koupelny, protože měl ještě mokré vlasy a nesl ručník a mýdlo. "Jéé, ahoj Lilly, nečekal jsem, že přijdeš takhle brzy," ihned mě objal a políbil. "Ahoj Thomasi, tak když je víkend a návštěvy už začali, tak s tebou chci ztrávit hodně času." A taky jsem ho políbila. "Je to výhoda mít pokoj jen sám pro sebe," smál se Thomas. "To tedy je," souhlasila jsem s ním. "Tak, co je nového?" Zeptala jsem se. "Už je to jasné v pondělí v osm hodin ráno mě pustí a volal jsem s panem Ebelziederem ohledně tebe, je to domluvený a vynahradíš si to ve 3 víkendech za sebou," prvně jsem mu chtěla vynadat, proč řeší věci za mě, ale nakonec, je to fajn, byla jsem mu vděčná. "Děkuji Thomasi, já jsem se za ním chtěla v pondělí právě stavit, než bych šla sem za tebou a vyřešit to, ale ty jsi to už vyřešil, děkuji ti." Poděkovala jsem mu a pak už jsme jen seděli vedle sebe v objetí. Pak Thomase napadlo, že bychom se mohli jít projít po areálu, bylo hezky a zahrádka byla otevřena, tak jsme se tam vypravili, procházeli jsme se ruku v ruce a pak jsme našli lavičku, která byla docela daleko od vchodu, tak jsme si tam sedli. "Tady snad nebude nikdo otravovat," řekl Thomas. "Myslím, že většina pacientů až sem nedojde," odpověděla jsem mu a pak jsme se začali smát. Čas ubíhal jako voda, s Thomasem to vždy rychle utíká a zase byl konec návštěv, museli jsme se rozloučit, tak mě zase doprovodil, tentokrát až k východu, dali jsme si pusu a ještě jsme si zamávali. Tentokrát jsem autobus stihla, tak jsem do něj naskočila a jela domů, až teď jsem si uvědomila, že jsem Thomasovi nedala to ovoce ani tu buchtu, zapomněla jsem na to, tak jsem to všechno dovezla domů. Pozdravila rodiče, vzala si housku se sýrem a šla k sobě do pokoje. Zapla jsem notebook a pustila si film, jenže se mi začali klížet oči, tak jsem rychle skočila pod sprchu a šla spát. Ráno mě probudila SMS od Thomase, cože, oni ho pouští dneska, čeká tam a nemá se jak dostat domů, autobusy v neděli nejezdí, tak jsem šla poprosit taťku, jestli by mě nemohl hodit do nemocnice a tedy i odvézt Thomase domů. Taťka souhlasil, tak jsme jeli. U vchodu už čekal Thomas, pozdravil mě a objal, "promiň, netušil jsem, že mě pustí už dnes." Začal se omlouvat, jakoby za to mohl. "Neomlouvej se, ty za to nemůžeš, poprosila jsem taťku, aby mě sem dovez a pak tě dovezl i domů, tak pojď." Vzala jsem tašku a dala ji do kufru. "Dobrý den, pozdravil Thomas při nástupu, já se jmenuji Thomas Wächter." "Dobrý den, těší mě, já jsem Mike Price a jsem otec tady Lilly." "Moc mě těší pane Price a moc vám děkuji za odvoz." Děkoval Thomas. "Nemáte vůbec zač." Seděla jsem vedle Thomase, ruce jsme měli spojené, "ještě jednou se omlouvám, já.." už to nedopověděl, skočila jsem mu do řeči. "Neomlouvej se, to je v pořádku, já se o tebe postarám.

Ahoj lidičky, tak tady bych to pro dnešek ukončila, doufám, že se bude další díl líbit, když tak mi nechte nějaký komentář, ať vím, že to vůbec někoho zajímá :-)