Životní šance (Dokončeno)

Přepadení základny

Probudila jsem se něco kolem čtvrté hodiny, mamka s taťkou už byli doma, tak jsem je šla pozdravit. "Ahoj Lilly, tak jaká byla služba?" zeptala se mě mamka. "Jo dneska se to dalo mami, měli jsme jedno střelné zranění myslivec omylem střelil běžce a pak chlapeček se zlomenou rukou, při stezce odvahy nejspíš zakopl, ale upadl tak nešťastně, že si zlomil ruku, slíbila jsem, že se za ním stavím, tak jsem za ním s Thomasem po směně na chviličku jela." Vylíčila jsem jí svou službu. "Tak to si měla zajímavé a Thomas, to je ten pilot?" Zeptala se. "Ano to je ten pilot." Bylo mi jasné, že budou následovat otázky tipu, jestli se mi líbí atd.. A ano následovaly, nemohla jsem se zbavit těch otázek, tak jsem naši konverzaci přerušila tím, že mám hlad a jestli by mi mohla udělat něco k snědku, souhlasila. Po jídle jsem se koukla na hodiny. Bylo přesně pět, to je hodina než dorazí Thomas a pojedeme do práce, šla jsem se tedy vysprchovat a trošku upravit a než jsem se nadála, zazvonil zvonek. "Jdu tam." Volala jsem, ale bylo pozdě, mamka už otevřela. "Dobrý den, jmenuji se Thomas Wächter, přijel jsem pro Lilly, máme domluveno, že ji svezu do práce." "Ano jistě, hned ji zavolám," řekla mamka než mě stačila zavolat ozvala jsem se sama. "Už jdu mami." Pozdravila jsem se s Thomasem a měli jsme namířeno k odchodu, když mě zastavila mamka a dala mi krabici, prý v ní máme buchtu, tak jsem poděkovala rozloučila jsem se s mamkou i taťkou a s Thomasem jsme jeli na základnu. "Tvoje maminka vypadá mile a sympaticky," řekl po chvilce. "Jo, moje mamka je fajn." Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, zaparkoval před základnou a spolu jsme vstoupili dovnitř. "Co.. to.. " koktala trochu Biggi. "Taky tě zdravím," pozdravil Thomas. "Nemůžeme spolu přijet do práce nebo co?" Řekl Thomas. "No jasně, že jo, jen mě to překvapilo," řekla Biggi. "Ahoj Thomasi a.. Lilly," pozdravil Ralf, ale trochu u toho zakoktal. "Co se tomu všichni tak divíte," řekl Thomas, já jen stála a pozorovala, co se bude dít dál. "Zdravíčko vespolek," pozdravila Gabi, "Taky tě zdravíme," řekli jsme zároveň s Thomasem. "No nic, je tu střídání a Michael.." než jsem to stačila říct, už brali za kliku a zdravili nás. "Tak jo, jdu se převlíknout." Řekla jsem a zamířila do své skříňky, vzadu jsem narazila na Sophii, pozdravila jsem ji a zjišťovala, jaké to bylo dneska. "Dneska to bylo v klidu jen dva případy, pád z výšky a bodnutí hmyzem do oblasti krku." Řekla mi Sophie. "Tak co, už si se nějak pohla?" Ptala se mě. "Nevím, co tím myslíš." Jasně, že jsem to věděla, ale nemám ráda tyhle řeči. "No přece ty a Thomas, né?" A je to tu. "Aháá, noo, nepohla, nemůžu se do něčeho bezhlavě pouštět." "Ale když nic neuděláš, nic nezjistíš, co když ano, ale bojí se ti to říct." Je to možné, že by se mohl bát, ale já nemám právo se bát? "Já nevím a i kdyby se bál, tak já se bát nemůžu nebo co?" Trošku už jsem zakřičela, mezitím jsem se převlékla do kombinézy a Sophie do civilu, najednou se ozval Thomas, "zdravíčko děvčata, o čem je řeč?" Snad to neslyšel. "Ale o mé službě," řekla Sophie. "Jo přesně tak," dodala jsem. "Tak jo," a zase odešel. "Teď doufám, že to celý slyšel," řekla Sophie. "A proč jako?" Zeptala jsem se. "No aby se to trochu pohnulo dál ne??" "Jo asi jo," musela jsem ji tohle říct, jinak by mi nedala pokoj. "Tak ahoj a klidnou službu." "Jo děkuji ti a ahoj." Sophie odešla a zůstala jsem tu já s týmem "A" a celý tým "B" nějak domů nepospíchali a to se ukázalo, za pár chvilek, jako dobře. Zaslechla jsem venku nějaké hlasy, asi pěti mužů. "Tak je tady kruci někdo?!" Zařval jeden z těch mužů. Celou dobu si toho nikdo nevšiml, až teď, tak jsme vyšli ven, podívat se, co se děje. Ihned se k nám přiřítili tři chlapi s pistolemi a mířeli na nás a pořád křičeli, ať jim pomůžeme, ten čtvrtý muž podpíral toho pátého, toho někdo střelil do břicha a do nohy, hodně to krvácelo. Ihned k němu přiběhli Gabi s Michaelem a snažili se ho ošetřovat, hned po nich, se k nim přidal Ralf s Petrem, aby jim mohli pomáhat. "Hodně to krvácí, ten muž musí do nemocnice, nebo to nepřežije," řekla Gabi. "Nikam se letět nebude, ošetříte ho tady!" začal křičet ten muž, co ho před chvíli podpíral. "Jste všichni nebo ještě tady někdo je?!" zeptal se jeden z těch tří, co na nás mířili. Nikdo jsme neodpovídal, tak mi dal pistoli k hlavě, "tak co, chcete si hrát?!" Rozbušilo se mi srdce, jak nikdy, měla jsem opravdový strach, ten muž je schopnej udělat cokoliv. "Ještě je tu náš mechanik a ředitel základny," odpověděl Thomas se strachem v očích. "No dobře, jděte a přiveďte je k ostatním!" nakázal ten muž svým dvěma komplicům. Ulevilo se mi, když tu pistoli dal pryč. Mezitím Michael, Gabi, Petr a Ralf udělali maximum, co se v těhle podmínkách dá udělat. "Udělali jsme, co se dalo, ale pokud se ten muž okamžitě nedostane do nemocnice, tak umře." Řekl Michael. "Ne, vy blafujete, určitě to přežije, i bez toho vašeho převozu do nemocnice!" Zakřičel ten muž. "Pochopte, my jsme lékaři a ne vy, vy se v tom nevyznáte," řekl Gabi. "Tak dobře, kterej z vás je pilot?!" Biggi se chtěla ozvat, ale Thomas ji skočil do řeči, "já jsem pilot, " přihlásil se. "Tak jo, ty poletíš, ty jako doktor," ukázal na Michaela, "a to by mohlo stačit." "Ne potřebuji svého zdravotníka, musí mi pomoci." Moc se mu ten návrh nelíbil, ale nakonec souhlasil. Nastoupili do vrtulníku spolu se dvěma muži, kteří je hlídali. A na nás tu taky zbyli dva chlapi, vůbec jsem si nevšimla, kde skončil pan Ebelzieder a Max,a si je někde spoutali, řekla jsem si. "Tak a vy čtyři budete tady a budete zticha!" Ten muž nás svázal a pak někam šel. Zůstal tu jen ten jeden. "Kdo ví, jak se daří našim, snad jsou v pořádku", řekla jsem, ale neměla jsem to dělat, přišel ke mně "řekl jsem ticho!" a praštil mě pistolí do spánku a já se svalila. Byla to nepříjemná bolest, ale po chvilce mě zase probrali. Najednou jsme zaslechli vrtulník, "to jsou naši," zvolala Biggi. Byli to oni, ale z vrtulníky vyskákali tři chlapi ze zásahové jednotky a zpacifikovali je. Okamžitě k nám přiběhl Michael, Petr a Thomas a začali nás rozvazovat. Když mě Thomas rozvázal, vrhla jsem se mu kolem krku, pak jsem si uvědomila, co jsem udělala, "promiň, já nechtěla, já.." "to vůbec nevadí," pak mě napadlo, kde je vlastně Max a pan Ebelzieder, hledali jsme je po celé základně a pak jsme je našli v malém kumbálku svázané a namáčklé na sebe. Vypadali docela komicky, tak jsme je rozvázali, poděkovali nám a všichni jsme se přesunuli dovnitř. "Víte co, dneska máte volno, přijďte až zítra a začíná tým "A", zavolám na centrálu, ať to přehodí na naše kolegy." Tak takováhle zpráva nás všechny dostala, ale měli jsme radost. "Jak jste je vlastně přemohli?" Zeptala jsem se. "No do nemocnice jsme doletěli, operovali jsme toho muže, mimochodem přežije, potom jsme měli zamířeno zpátky na základnu, ale trochu si s nimi pohrál tady Thomas." Thomas pokračoval, "no jo, bylo to domluvený s policajtama, nenápadně jsem použil vysílačku a domluvili jsme místo, pak jen stačilo využít jejich nepozornosti, Petr otevřel dveře, já naklonil mašinu a oni vypadli ven, no vody, tam si je vylovili a pak k nám nastoupili ti tři a dál to znáte." Smál se Thomas. "Tak to jste dobří," řekla jsem. "Díky," usmál se na mě Thomas, úsměv jsem mu opětovala. Ostatní si toho všimli a jen tak se na sebe podívali. "Tak když je to volno, tak půjdeme domů ne?" Řekl Petr. "A co tady zůstat a trochu to oslavit?" Navrhla jsem. "Proč ne." Souhlasili se mnou ostatní. A už vidíme Maxe, jak nese basu piv. "Tohle jsem tu našel, to se hodí." Všichni jsme se zasmáli, po chvilce pan Ebelzieder přinesl šampaňské na přípitek, tak jsme si připili na to, jak je skvělý, že jsme spolu a on se nám omluvil, že má moc práce a šel zpátky do své kanceláře. Tak jsme každý popíjel pivo a najednou za mnou přišel Thomas, "mohla by si jít na chvilku se mnou, potřebuju s tebou mluvit," co mi asi chce říct, problesklo mi hlavou. "Ano, jistě." A šla jsem tedy za ním, šli jsme ven před základnu, nedaleko je menší kopeček a tam jsme si vedle sebe sedli. "Víš, dneska jsem měl o tebe opravdu strach, jak na tebe mířil tou pistolí," "a to ani nevíš, že jsem pak tou zbraní dostala do spánku." Čekala jsem na reakce, najednou zrudl vzteky, "ten parchant, kdyby se mi dostal do ruk." "Klid, nebuď vzteklej," řekla jsem a trochu se zasmála. "Jo promiň" a zasmál se taky. "Ale proč jsem s tebou vlastně chtěl mluvit, od prvního dne, co jsi k nám přišla se mi hodně líbíš, ale bál jsem se ti to říct, ale teď si myslím, že je ta správná chvíle se zeptat," šlo na něm vidět, že musel posbírat opravdu hodně odvahy, aby mi tohle řekl. "Pravda je, že to je na stejno, taky se mi líbíš od prvního dne a taky jsem se moc bála tvé reakce." Najednou se usmíval a dal mi pusu do vlasů a objal mě. Z ničeho nic se objevil Petr, "Thomasi.. no páni," už nic neřekl jen na nás civěl, "co si mi to chtěl vlastně říct, halo Petře," a začal se smát, Petr byl jako opařený, "no, že jedeme domů, jestli tu ještě budeš, ale koukám, že nejspíš ano." "Ne už taky pojedeme," zvedl se ze země, mě pomohl také a zamířili jsme na základnu. Převlékli jsme se a nastoupili k němu do auta a odvezl mě domů, "tak si užij volný den a zítra ráno v šest tě vyzvednu," "tak jo a děkuji," souhlasila jsem, ještě se ke mě vrátil a dal mi pusu na tvář, rozloučili jsme se on odjel a já zašla domů.



Ahoj lidi, moc děkuji za přečtení, opravdu mě to těší, je to moje první knížka a jsem ráda, že je takový zájem. Jakýkoliv komentář, jestli se vám to takhle líbí nebo bych to měla změnit, by mě potěšil. Díky moc :-)