Životní šance (Dokončeno)

"Zbláznil jsi se?!"

Od Biggiiny nehody uběhl nějaký čas, právě dnes ji budou pouštět z nemocnice, tak u toho nesmíme chybět. Thomas si vzal volno, aby se mohl s Biggi proletět, já si vzala volno také a domluvila jsem se, že si to nahradím o víkendu. Šla jsem tedy s ním a čekali jsme až Biggi vyjde ven. "Ahoj Biggi," pozdravili jsme ji oba téměř naráz. "Jé, ahoj, vás dva bych tu tedy nečekala," odpověděla Biggi. "No, ale vidíš nás ráda nebo ne?" Rýpl si trochu Thomas. "To víš, že vás vidím ráda," řekla Biggi. "Tak kam vyrazíme na základnu?" Zeptala se. "Ne, ne, trošku někam jinam, ale vlastně si nebyla daleko od pravdy." Odpověděla jsem ji. Tak jsme naložili její věci a jeli na naše už domluvené místo. Stála tam náhradní mašina, ale byla úplně stejná jako naše Bk. Když jsme dojeli na místo, Biggi se začala trochu vzpouzet, že do toho nevleze a že se bojí. "Ale copak děvče, ty se nechceš jen tak proletět?" Zeptal se ji Thomas. "Ne, Thomasi, opravdu ne, bojím se." Odpověděla mu. Opravdu šel v jejím hlase slyšet strach. "No tak Biggi, to zvládneš," snažila jsem se jí povzbudit, ale pořád nic. "Tak víš co, já budu řídit a ty budeš sedět vedle mě, to by šlo ne?" Navrhl Thomas. Biggi chvilku přemýšlela, ale potom tedy nasedla vedle Thomase, já si sedla dozadu, kde obvykle bývá Michael a vzlétli jsme. Nějakou dobu jsme jen tak létali, když Biggi konečně promluvila. "Je to nádherný pocit, zase tu sedět, opravdu mi to chybí," byla nadšená. "A co ti brání, udělej znovu letecké zkoušky a máš to," řekl ji Thomas. "To je právě to, já už ani nechci létat, létání byl můj život, ale po tom zřícení si to nemyslím," Thomasovi to přišlo líto, poznala jsem to na něm. "Víš, co se dělo u nás v armádě, když byla letecká nehoda?" Zeptal se. Biggi zakroutila hlavou, že neví, tak pokračoval. "Když se potom ten pilot uzdravil, narvali ho do vrtulníku a při výšce ve které teď jsme udělali tohle," Thomas to opravdu udělal, otočil helikoptéru směrem dolů a dal ruce pryč. "Tak máš dvě minuty, pokud nepohneš pákou nahoru, všichni se rozsekáme, já neudělám nic," když to dořekl, Biggi začala prosit a nadávat zároveň, pořád volala, že to nedokáže a já měla docela strach, ale řekla jsem si, že by nás přece Thomas nechtěl zabít. Těsně nad zemí to otočil a my zase letěli rovně. "Zbláznil si se, chtěl si nás zabít, nebo co sis vlastně myslel?! Nejsi žádný pilot v armádě, aby si tohle tady dělal a okamžitě přistaň, chci domů." Biggi začala strašně nadávat a Thomas se jí omlouval, nebylo to ničemu platné, po chvilce tedy přistál a Biggi vylétla z vrtulníku jak střela. "Biggi, počkej," volala jsem na ni, když jsem ji doběhla, tak na mě taky začala křičet. "Ty jsi to všechno věděla, taková šílenost, vy jste blázni prostě." Nevěděla jsem o ničem, ale bylo mi jí moc líto. "Biggi, já o ničem nevěděla, přísahám, ale Thomas to s tebou myslel dobře." Nenechala mě domluvit a znovu nadávala. "Ty jsi při něm co, mělo mi to být jasné," moc mě mrzelo, co řekla, ale byla jsem v šoku a než jsem stačila zareagovat, byla pryč, zavolala si taxík a odjela. Já se skácela na zem a začala brečet. Přiběhl ke mě Thomas, objal mě a začal mě utěšovat. "Promiň, asi jsem to nedomyslel," řekl Thomas. "Myslel si to dobře, léčba šokem někdy zabírá, ale Biggi na to nebyla připravená." Odpověděla jsem mu. "Tak pojď, pojedeme odsud," navrhl Thomas. Tak mi pomohl vstát a jeli jsme pryč, měli jsme volný den, tak jsme jeli k němu a celý jsme ho proleželi v posteli a koukali na filmy. Napsala jsem mamce SMSku, že tu i přespím. Ráno jsme se probudili, nasnídali a vydali se na základnu. Tam už na nás čekal Michael a chvilku po nás dorazil i Petr, tak jsme je pozdravili a čekali na zásah. Po pár minutách tam došla Biggi, ale hned se zase otočila, když nás uviděla a odešla. Thomas za ní hned vyběhl a volal na ni, ale bohužel, byla pryč. Tak se vrátil, ale dlouho neposeděl, najednou nám zazněl poplach. Zranění na hokejovém zápase, první ošetření bylo provedeno. Tak jsme nasedli a letěli tam. Před vchodem na nás čekal zdravotník týmu, tedy zdravotnice, představila se jako Julie Dixon, hned od začátku mi přišla nějaká povědomá, tak jsem se zeptala jestli není náhodou vdaná, ona řekla, že ano. Tak jsem se jí zeptala, jak se jmenovala, odpověděla mi O'Leary. "No jasně, vždyť tě znám, my jsme spolu chodily na vysokou, já jsem Lilly Price," byla to moje z jedněch nejlepších kámošek na vysoké. Mezitím Michael a Petr ošetřovali zraněného a Thomas na mě volal, ať mu jdu pomoci s nosítky. Když jsme doběhli, tak jsem se omlouvala, ale všichni to vzali v pohodě. "Vždyť to je Ondřej Pavelec, to je můj nejoblíbenější brankář," řekla jsem. "No tak teď tu leží a pravděpodobně měl infarkt, ale už je v pohodě, teď jen musíme letět rychle do nemocnice." Odpověděl Michael. Cestou ven, jsem se ještě rozloučila s Julií a řekla, jsem, že musíme někam zajít a pokecat. V nemocnici jsme byli za 8 minut a Michael s Petrem běželi předat pacienta a já tam seděla s Thomasem jako vždy. "Tak tobě se líbí brankáři joo?" Takový ten žárlivý podtón, jsem tam trochu poznala. "No, líbili, teď už se mi přeci líbí piloti, tedy jen jeden samozřejmě." Trošku jsem ho uklidnila, ale on to myslel ze srandy, dal mi pusu na tvář a mezitím přišli ti dva. "Tak ten tvůj brankář je úplně v pohodě, pár dní si tady poleží a může zase vyjet na led," řekl Petr. Thomas ho zpražil pohledem, ale zbytek cesty na základnu už byl v celku klidný. Zbytek služby se vlekl, ještě, že jsem zítra doma, řekla jsem si, tohle byla totiž náhrada za ten včerejšek, ne moc vydařený. Po službě jsem se vysprchovala a Thomas na mě čekal, rozloučili jsme se s ostatními i s dosavadním týmem "B". Všichni totiž doufají, že se Biggi brzy vrátí a překoná to.

Ahoj všichni, moc vám děkuji za přečtení, doufám, že vás to stále baví číst :-)
Dále bych chtěla poděkovat mé múze Jituš, která měla dobrý nápad, který jsem použila v knize, moc ji děkuji :-) Stále není jisté, kdy vyjde ten speciál, ale určitě vyjde a mohu vám slíbit, že se máte na co těšit :-)