Životní šance (Dokončeno)

Poslední pořádný zásah

Crrrrr, ten příšerný zvuk, tak nenávidím, ale musela jsem vstát a jít se připravit na můj poslední den u Medicopteru. Ano, opravdu to je už můj poslední den a pak mě čekají důležité zkoušky a snad úspěšné ukončení mého tří letého studia. Připravila jsem si snídani, vzala si tašku s věcmi a šla ven čekat na Thomase. Moc jsme se nevídali, potřebovala jsem se totiž učit a moc mě to mrzelo, aspoň, že jsme spolu lítali. Přivítali jsme se polibkem a nasedli do auta a jeli na základnu. Byli jsme tam první, tým "B" byl na zásahu, tak jsme se převlékli a šli čekat na ostatní. Během chviličky došel Michael "Ahoj vy dva," pozdravil nás a šel se převléct, my mu odpověděli a po chvilce jsme zaslechli bk, "To už přiletěla Biggi," zvolal Thomas a vyběhl ven, já ho následovala, ale moc jsem mu nestačila. Petr došel jako vždy tak, tak a jak to tak bývá Thomas do něj žačal rýt "Tak, co si dnes vymyslíš za výmluvu, něco doma, nebo auto," jak to dořekl, tak jsme se všichni začali smát včetně týmu "B", ti už byli připravení vyrazit domů, tak se s námi rozloučili a odešli. My čekali na nějaký zásah, ale prostě nic. "To né, doufám, že při mé poslední službě nebudeme sedět jenom na základně," postěžovala jsem si. "To určitě ne, něco přijde," řekl Michael. "Přece by sis zasloužila poslední pořádný zásah," řekl Thomas. Jen to dořekl, siréna se rozezněla po celé základně, "No a je to tady," řekl Michael. Výbuch v bývalé jaderné elektrárně, nějací tři kluci si tam šli hrát, ale zavadili nějak o elektriku a vyletělo to do povětří, tak jsme se zvedli, že vyrazíme, ale najednou nás zastavil hlas ve vysílačce, "počítejte s možnou radiací, bůh ví, co za svinstva tam mohlo být." Tak jsme je poslechli a vzali sebou "Geigera" a vyrazili. Když jsme přistáli Petr s Michaelem vyběhli a já jako vždy zůstala s Thomasem, ale Michael na mě zavolal "Lilly, pojď taky, hodí se nám každá ruka," tak jsem se zvedla a vyběhla za nimi. Když jsme dorazili dovnitř Petr zapnul Geigerův snímač, nebyla to až tak moc velká radioaktivita, ale byla tam. Najednou se ozvalo volání o pomoc. "To je jeden z těch hochů" řekl Mchael. Já s Petrem jsem souhlasili a běželi jsme za tím hlasem, Thomas mezitím přinesl nosítka a spolu s ním přišlo ještě několik hasičů a šli hledat ty dva zbylé chlapce, toho prvního jsme vynesli ven a předali ho zdravotníkům ze sanitky. Jak jsme šli hlouběji do elektrárny, radioaktivita se navyšovala, mohli jsme na tom místě zůstat dvě hodiny, tak jsme pečlivě hlídali čas. Po nějaké době jsme našli i toho druhého chlapce, hasiči ho vynesli ven a pokračovali jsme dál, abychom našli toho posledního. Vešli jsme do nějaké místnosti, ale Thomas najednou zakřičel, "hej, tam nemůžeme, radioaktivita je už v červeném stupni," měl pravdu, byla to už silná dávka radiace. "Ale, co můžeme dělat, nemůžeme ho tu přeci nechat," řekla jsem. "Stejně máme ještě půl hodiny, potom, už musíme vypadnout," řekl Michael, a tak jsme se vydali prohledat tu místnost, "Geiger" pořád pípal jako o život, když si najednou Petr všiml něčeho v dálce a upozornil nás na to všechny, tak jsme se rozběhli na to místo. Opravdu to byl ten chlapec, já s Thomasem jsme nachystali nosítka a Michael se k němu sklonil, "bohužel, nemá pulz, byl zde příliš dlouho, ta radiace mu byla osudným," hodně mě to mrzelo, takový mladý kluk, tak jsme ho naložili a rychle vynesli ven, protože nám už končily hraniční 2 hodiny. Když jsme vyšli ven, položili jsme nosítka a přes toho hocha přehodili deku. Já si sedla na zem a začala jsem brečet, přišel ke mě Thomas a začal mě utěšovat, "bohužel i tohle patří k naší práci, je to smutné, ale ne vždy se zadaří," já jsem přestala, nebylo to jen tím úmrtím, ale tím vším a únavou. Mezitím hasiči postavili dekontaminační sprchu a my se osprchovali, osušili, dostali jsme něco málo k snědku, naskákali jsme do vrtulníku a byli jsme připraveni odletět zpátky na základnu, ale vysílačkou nám bylo řečeno, že musíme do nemocnice a nechat se vyšetřit, přeci jen jsme byli vystaveni radiaci, ač neradi, ale letěli jsme do nemocnice. Všichni na základně to věděli, tak si Biggi přijela pro mašinu, protože jim začala služba. Všechny nás různě testovali, jestli nám ta radiace nějak neublížila a jestli nebudeme mít žádné následky. Na výsledky jsme čekali docela dlouho, protože venku už se stmívalo, ale konečně přišel lékař i s výsledky. "Takže, nemáte žádné poškození a ani nemáte a nebudete mít žádné následky, nikdo z vás," když to dopověděl, tak jsem ho musela obejmout, všichni jsme mu poděkovali a vyšli ven. "To je super," řekl Petr. "Jo, mám moc radost", řekl Michael. "Je to skvělé, ale my nemáme odvoz," řekl Thomas. "No jo, to je pravda," souhlasila jsem s ním, ale zrovna, jako náhodou tu byla Biggi i s ostatními, tak jsme k nim přišli, všechno jim řekli a oni nás hodili na základnu. Dali jsme si sprchu a já se šla rozloučit s ostatními, ale vyrušil mě ještě pan Ebelzieder, "slečno Priceová, opět vás musím pochválit a poděkovat vám, byla jste šikovná, aktivní a ostatní si vás taky nemohou vynachválit," tak jsem mu poděkovala a tentokrát mi nedal žádnou obálku, poslal to elektronicky. Šla jsem se rozloučit s ostatními, ale Thomas mě zastavil," ještě rozloučení teprve proběhne, jelikož máme volný víkend, takže zítra na našem místě a neděle je taková odpočinková." Když to Thomas dořekl objala jsem ho a políbila, všichni tleskali a smáli se a já byla ráda, že se s nimi nevidím ještě dnes naposledy. Po chvilce zazněl poplach, tak se Biggi, Gabi a Ralf zvedli a vyběhli, já poprosila Thomase, jestli mě nehodí domů, on souhlasil, jak jinak. Tak jsem mu poděkovala, zašla jsem, doma jsem všechno povyprávěla, lehla a během chvilky usnula. Probudila jsem se asi v devět ráno, mamka už byla vzhůru, tak jsem se s ní pozdravila, vzala si něco ke snídani a sedla si k televizi, najednou mi zapípal mobil, psal Thomas, v jednu se pro mě staví. Tak jsem to řekla doma a pozvala je taky na tu rozlučku, věděla jsem, že nepůjdou, ale jako slušnost, samozřejmě nešli. Ten čas tak letí, pomyslela jsem si, protože už bylo dvanáct, tak jsme si s našima dali oběd a já se šla chystat, přesně v jednu, zazvonil zvonek a já z pokoje volala "otevřete někdo prosím, to je určitě Thomas," a byl to on, otevřela mu mamka. Pozdravili se a dostala od něj kytičku, pak jsem přišla já a já dostala kytičku a polibek, tak jsme se rozloučili a vydali se na moji rozlučku, byli tam všichni, až na Petra opět. "proč tu není Petr?" Zeptala jsem se, "on totiž bude končit, nastoupí do nemocnice a hledá se místo něj náhrada, až někdo bude, tak on půjde," vysvětlila mi Gabi. "No, až ty dostuduješ, tak půjdeš k nám a je to," řekl Michael, všichni s ním souhlasili. No ne, že by se mi to nelíbilo, no uvidíme. A potom jsme začali popíjet, grilovali jsme a hráli různé hry, prostě jsme si to užili. V neděli jsme už byl každý doma, já si ještě opakovala před zkouškami, které mě čekají.

Ahoj lidičky, opravdu moc se omlouvám, že jsem dlouho, opravdu dlouho nic nepřidala, ale prvně mě nic nenapadlo, potom byly zkoušky, nedostala jsem se k tomu a teď mě zase něco napadlo, takže vám moc děkuji za přečtení a doufám, že vás to stále baví :-)