Životní šance (Dokončeno)

Jsme zpátky

Víkend utekl jako voda a já se už fakt těšila zase zpátky na základnu. Najednou zazvonil budík, lekla jsem se fakt hodně, na základnu jsem se sice těšila, ale tenhle zvuk budu nenávidět celý život, řekla jsem si a vstala. Udělala jsem si snídani, oblékla se a chystám se, že půjdu na autobus, když mi přišla SMS od Thomase, že za 5 minut je u mě. Super, aspoň se nemusím drkotat autobusem, pomyslela jsem si, tak jsem zamkla a šla čekat ven na Thomase. Během chviličky přijel, vystoupil ven a objal mě, "už jsem se na tebe moc těšil, to vstávání mi za to stálo," když to dořekl, tak mě políbil, během té rekonvalescence jsme se ještě více sblížili. "Taky jsem se na tebe už moc těšila." Odpověděla jsem mu. Potom jsme nastoupili a jeli na základnu. Dojeli jsme na místo a pozdravili jsme Biggi, která tam seděla sama, "ahoj Biggi," řekli jsme zároveň. "Ah.., no néé, ty už si zpátky, to je super," ani nedopověděla pozdrav a šla Thomase obejmout. "Michael ti nic neřekl, byl jsem tu v pátek to oznámit, že v pondělí se vrátím." Zeptal se Thomas. "Ne, nic mi neřekl, lump jeden, to je dobře, že si zpátky." Řekla Biggi. "Jo taky jsem rád zpátky, už jsme se sem oba těšili." Já se jen pousmála. Najednou přišli Gabi a Ralf a úplně stejná reakce, jako před chvílí Biggi. Po chvilce dorazil Michael, Biggi ho trošku sjela za to, že ji nic neřekl, ale potom celý tým "B" zmizel ve sprchách a my se šli převléknout, tedy až na Petra, ten doběhl těsně před sedmou. "Máš zpoždění, co kdyby byl teď nějaký zásah," řekl Michael. "Moc se omlouvám, nějaký problémy doma." Omlouval se Petr a pak se běžel převléknout. Tak jsme tam seděli já, Michael a Thomas a čekali na zásah, naklonila jsem k Thomasovi, abych mu něco řekla, "je fajn, že tu jsi a tahle bunda ti moc sluší," řekla jsem, Thomas chtěl něco odpovědět, ale Michael mu skočil do řeči, "jo to je ta bunda, co si tady objímala, když Thomas ležel v nemocnici." Když mi to řekl, všechno se mi to vrátilo, jak jsem se trápila kvůli Thomasovi. "Ty si objímala moji bundu, to je roztomilé," řekl Thomas. "Bylo mi smutno a když jsem držela v rukách tu tvoji bundu, nějak jsem měla pocit, že si byl se mnou." Když jsem to dořekla vhrnuly se mi slzy do očí. "Lilly, nebreč, už je to pryč jsem v pořádku, sedím tady vedle tebe," utěšoval mě Thomas. "Já vím, to jsou slzy štěstí," když jsem to dořekla objal mě. Najednou vešel pan Ebelzieder, "vítejte zpátky oba dva, už to zase bude ten pravý tým "A"," a zase odešel. "Není na dlouhé projevy," řekl Michael. Najednou zazněl poplach, tak jsme vyskočili a běželi k vrtulníku, museli jsme popohnat Petra, když jsme byli všichni, tak se Thomas pozdravil s mašinou a letěli jsme. Byla to dopravní nehoda, mladá žena nezvládla řízení a zajela do rybníka. Když jsme přistáli Michael s Petrem se rozběhli k té ženě ji pomoci, hasiči mezitím auto vytáhli ven, byli tu dřív než my, já s Thomasem donesla nosítka a když jsem se podívala na tu ženu, "no to snad ne, to je přece Margaret," zvolala jsem. "Ty tu ženu znáš?" Zeptal se mě Michael. "Ano a velmi dobře, když jsme byly malé, tak jsme se kamarádily, když mně byly 3 jí bylo 5, kamarádily jsme se fakt dlouho, ale potom se odstěhovala, občas jsme si napsaly nějakou tu zprávu, ale už to nebylo ono," hned jsem si na vše vzpomněla, tohle byla moje první nejlepší kamarádka až po ní jsem vlastně poznala Sophi, se kterou se už nebavím. Margaret měla zlomenou nohu a lehčí otřes mozku, vyvázla dobře, tak jsme ji naložili a letěli s ní do nemocnice. Po přistání šel Michael a Petr odevzdat raněnou a já s Thomasem jsme na ně čekali. "Když jsi ji uviděla, rozzářili se ti oči," řekl Thomas. "Fakt, to asi, že jsem ráda, že ji vidím, až budeme mít po službě, zajedu se sem za ní podívat." Řekla jsem mu. V tom se vrátili a Michael mi řekl, že už se probudila, ale vůbec netušila, co se stalo. Thomas nastartoval a letěli jsme zpátky na základnu, ale ještě než jsme stačili dosednout, ozval se další poplach lupiči přepadli klenotnictví, jeho majitel je postřelen a jeden zákazník také, prý je ten lupič na útěku, když Thomas přijímal ten zásah, cítila jsem takovou nejistotu v jeho hlase, tak jsem ho chytila za ruku a on se na mě usmál. Na místo zásahu jsme doletěli okolo 7 minut, Michael a Petr zase šli dělat svou práci a já s Thomasem se vydali pro nosítka, "neboj Thomasi nic se nám nestane," povzbudila jsem ho. "Myslel jsem, že to nikdo nepozná, ale ty si to poznala, asi mě znáš líp, než jsem si myslel," šlo poznat, že se opravdu bál, tak jsem ho znovu chytila za ruku, na znak podpory. "Tak jo, jdeme odnýst ty nosítka," řekl, tak jsme šli. "Majitel bohužel na místě zemřel," řekl Michael. "Musíme se postarat aspoň o toho zákazníka," dodal Petr. Byl na tom taky dost bledě, ale žije, lupič nezasáhl žádný životně důležitý orgán, naštěstí. "A teď s ním rychle do nemocnice," křikl Michael, tak jsme ho naložili a pádili s ním, co nejrychleji do vrtulníku. Zásahovka už byla na místě a hledala toho lupiče. Snad na nás nečeká u vrtulníku řekla jsem si jen v duchu, nechtěla jsem přivolávat nějaký neštěstí na nás. Najednou jsme slyšeli křik a střelbu, "asi ho už mají," řekl Petr. "No to doufám," řekl Thomas. Ale, jak se později ukázalo neměli ho, jen ho postřelili a on jim pořád utíkal až byl úplně těsně u nás, neměl u sebe zbraň, ale i tak šel z toho strach, prosil nás, ať ho vezmeme sebou a ošetříme ho, v tom tam doběhli ti policajti ze zásahovky a zpacifikovali ho, "my ho odvezeme do vězeňský nemocnice," řekli nám. Tak jsme naložili našeho pacienta a letěli s ním do nemocnice. Po přistání šli zase Petr a Michael předat pacienta a já tam zůstala s Thomasem sama, "netušil jsem, že pocítím takovej strach, opravdu jsem se bál," svěřil se mi. "To je pochopitelný, je to čerstvý," povzbuzovala jsem ho a celou dobu ho držela za ruku. "Jen to neříkej ostatním, já se z toho dostanu neboj se, ty mi jako podpora stačíš a děkuji ti." Požádal mě. "Neboj, nikdo se nic nedozví." Pořád jsme se drželi za ruce, když v tom se vrátil Michael, "ale copak, copak naše hrdličky, jinak ten muž to přežije, bylo to těsný, ale přežije to." Lekli jsme se ho oba dva, potom jsme se tomu smáli. "Tak kde je naše brzda?" Zavolal Thomas, když viděl Petra dobíhat. "Omlouvám se, musel sem, však víte co." Řekl Petr. "Jasně, detaily si nech," řekl Michael a všichni jsme se tomu začali smát. Když jsme doletěli na základnu, tak jsem se šla natáhnout na tu naši pohovku, nevím, jak se to stalo, ale usnula jsem. Probudil mě Thomas, "Lilly, vstávej, máme tu oběd," tak jsem otevřela oči, "jak je to možný, že jsem usnula, kolik vlastně je?" Zeptala jsem se. "Je něco kolem třetí, spala si docela dlouho," řekl mi, "tak pojď se najíst." A pomohl mi vstát. Když jsem došla ke stolu, začal do mě Michael rýt, "ale, naše šípková Růženka se nám vzbudila," to jsem mohla čekat. "Jo Michaeli jsem tu, nechápu, jak jsem mohla usnout, ale to jídlo vypadá báječně. Tak jsme všichni čtyři pojedli a čekali, jestli nás do konce služby ještě něco nebude čekat. Nečekalo, přivítali jsme se zase s týmem "B" a vystřídali jsme se. Šla jsem se vysprchovat a převléknout. Když jsem vyšla ven, čekal na mě Thomas, "tak co máš v plánu, zajdeme někam nebo se jen tak válet doma?" Zeptal se mě. "Ne, je to lákavé, ale chci jet do nemocnice, za tou dívkou, jak jsme ji přivezli za tou Margaret, zjistit, jestli si mě ještě pamatuje." Odpověděla jsem mu. "Dobře tak tě tam odvezu a žádný námitky." Než jsem stačila něco říct, skočil mi do řeči, tak jsem souhlasila a rozloučili jsme se Biggi a Gabi, Ralf byl někde pryč a jeli jsme tedy do nemocnice. Našla jsem ji celkem rychle Thomas na mě čekal venku, zaklepala jsem a vešla dovnitř. "Ahoj Margaret," pozdravila jsem ji. Když mě uviděla, nejspíš si na mě vzpomněla, protože se jí rozzářily oči, "no ne, Lilly, si to opravdu ty, tak tebe bych tu nečekala." "Ano jsem to já, taky bych tě nečekala při mém zásahu," podívala se na mě trošku nechápavě, tak jsem ji vše vysvětlila. Povídaly jsme si celkem dlouho a vzpomínaly, také jsem se dozvěděla, že se stěhuje zpátky, takže bychom mohly navázat na naše předchozí přátelství. Po nějaké době, jsem se ji omluvila, že na mě čeká přítel, ale ona řekla, spíše mě prosila, ať zůstanu, že může klidně přijít nahoru. Prvně jsem chtěla, ale řekla jsem ji, že to necháme na jindy, že si musí odpočinout, tak jsme se rozloučily a já šla zpátky za Thomasem. "Moc se ti omlouvám, musel si čekat dlouho," omlouvala jsem se mu. On mě ale objal a políbil, "to nevadí, na tebe si počkám i dýl," pak dodal, "tohle mi chybělo celý den," souhlasila jsem s ním. "Tak kam pojedeme?" Zeptal se. Bylo něco okolo sedmé, tak jsem navrhla k nám, ale všichni byli doma, moc soukromí bychom neměli, tak jsem řekla, že k nám ne, že každý do svého. Thomas mi ale řekl, že nechce být sám, že pojedeme tedy k němu, ještě jsem tam přeci měla své věci, tak jsem souhlasila a napsala zprávu mamce, že u něj i přespím a zítra dojdu domů. Tak jsme tedy jeli k Thomasovi, objednali si pizzu na večeři a podívali se na pár dílů Simpsonových a šli spát.

Ahoj lidičky, tak zase konečně díl s trochou akce :-D jinak, moc vám děkuji za přečtení, je to pro mě obrovská čest, nečekala jsem tolik přečtení a pořád to stoupá, je vidět, že to někoho opravdu zajímá :-)
Tento díl bych chtěla věnovat, své nejlepší kamarádce @MarktaFialov754 :-* to ona je jeden z hlavních důvodů, proč to píšu, vždycky mě nutí psát díly, aby měla co číst před spaním :-D nejraději by byla, kdybych vydala tak 5 dílů za den, ale rozhodla jsem se, každý den vydat jeden, myslím, že to bude bohatě stačit, takže jí ještě jednou moc děkuji, že mě do toho tlačí :-D