Životní šance (Dokončeno)

První zásah na laně

V pondělí ráno jsem byla docela nervozní, Biggi je pořád v nemocnici a přijde k nám náhradní pilot, minule, když u nás byl náhradní pilot, bylo to kvůli Thomasovi. Všechny mé myšlenky se obrátili zpět, vzpomínala jsem na to, co jsem zažila, když byl Thomas v komatu a začala jsem brečet. Thomas si toho všiml a začal mě utěšovat. "To je dobrý, proč vůbec pláčeš," vždy mu bylo líto, když jsem brečela. "Ale, když bylo u nás naposled náhradní pilot, bylo to kvůli tobě a já si vzpomněla na to všechno, co jsem zažila, na co jsem myslela a jak to bylo příšerný, když si se mnou nebyl." Svěřila jsem se mu a on mě pevně objal. "Nemusíš se bát, jak jsem ti slíbil, nic se mi nestane a nikdy bych tě neopustil." Tato slova mě moc potěšila a já přestala brečet. Vždycky ví, jak mě uklidnit. Tak jsme spolu posnídali a jeli na základnu. "Jsem zvědavý, koho nám přiřadí jako náhradního pilota, je pravda, že začínáme my, ale musí se hlásit ráno v kanceláři." Řekl Thomas, když jsme dojížděli na základnu. Byli jsme tu zase první, jako vždy, ale po chvilce dorazil Michael, tak jsme ho pozdravili a dali si kávu. Úplně těsně před nástupem na směnu, doběhl Petr. "No nazdar, tvoji pracovní dobu bych chtěl mít," rýpl si Thomas. "No to teda," přitakal mu Michael. Po chvilce dorazil pan Ebelzieder a oznámil nám, že náhradníka budeme znát velice dobře. "To bude Martin, určitě," řekl Thomas. "Jo, taky si myslím," souhlasil Michael. Já s Petrem jsme jen kývali na souhlas. A opravdu po chvilce dorazil Martin, se všemi se přivítal a šel do kanceláře a my si mezitím dali kávu. Po chvilce už přišel za námi, "Ahoj Lilly, rád tě zase vidím a samozřejmě i tebe Thomasi." Tak jsme ho oba pozdravili sborově. "Jsem zvědav na můj nový prozatimní tým," řekl Martin. "Jo, oni jsou fajn, Gabi a Ralfa si oblíbíš," odpověděl mu Michael. Ještě chvilku si tam s námi povídal a potom odešel a my čekali na zásah. Po chvilce se opravdu z vysílačky ozval zásah. Nehoda dvou raftistů, podrobnosti nám budou řečeny vysílačkou. Tak jsme se zvedli a vyběhli do vrtulníku a letěli na zásah. Než jsme doletěli na místo, Michael konstatoval, že bude muset jít na lano. "Hele Lilly, nechtěla by si taky na lano, tohle nebude vůbec zlé a půjde dolů i Petr," chvilku jsem přemýšlela. Podívala jsem se na Thomase a ten kýval na znak, že ano, tak jsem souhlasila. "Dobře, půjdu s tebou," měla jsem radost, konečně se dostanu na lano. Po chvilce se do toho vložil i Petr, "já zůstanu tady nahoře a kdyby náhodou, tak se za vámi hned spustím," navrhl. Cože já sama s Michaelem, ale někdy se to naučit musím. Michael chvilku váhala, ale nakonec souhlasil. Tak jsem si šla obléct popruh a spolu s Michaelem vyrazili dolů, byla informována i horská služba a během chvilky dorazila i se svým vrtulníkem. Byl to takový zvláštní pocit, vznášet se na laně, ale líbilo se mi to. "Tak co, jaký máš z toho pocit?" Zeptal se mě Michael. "Je to hodně dobré, dost adrenalinu, ale fajn pocit," odpověděla jsem mu. Po chvilce jsme byli u raněných, byli to dva muži. Michael je oba prohlédl, aby konstatoval rychlou diagnozu. První muž má zlomených pár žeber a otřes mozku, ten druhý má zlomenou nohu, ruku a nejspíš také pár žeber. Michael rozhodl, že my si vezmeme toho vážněji zraněného, dal pokyn horské službě a už se věnoval svému pacientovi. Já mu při všem asistovala, při přípravě infúzí, léku, nasazování dlahy a nakonec i dávání na vakuovou matraci. Šel s ním nahoru jako první a já mezitím posbírala věci a čekala, až mě vytáhnou. To jsem, ale nevěděla, co mě bude čekat. Michael s Petrem se věnovali svému pacientovi, tak mě vytahoval Thomas. Když mě trošku povytáhl nahoru, pustil mě zpátky do vody a ještě minimálně dvakrát, nechápala jsem o co jde, když jsem byla nahoře, tak jsem se to dozvěděla. "To měl  být nějaký křest na laně nebo co, všechno je mokré i já dokonce," zeptala jsem se. Ale Thomas za to nemohl, byl to nárazový vítr, zrovna jsem ho vychytala já, omlouval se mi, bylo mu to líto, ale když za to nemohl, tak jsem se na něj nemohla zlobit. Během chviličky jsme dorazili do nemocnice a Michael a Petr šli předat pacienta a já tam jako vždy zůstala s Thomasem sama. "Opravdu mě moc mrzí, že jsi to zrovna schytala ty, moc se omlouvám." Bylo mi ho tak líto, když se mi omlouval, chytila jsem ho za ruku a vysvětlila jsem mu, že za to nemůže, že to byl asi osud, tak jsme se tomu zasmáli a čekali na ty dva. "To si tam dávají kávičku nebo co?" Řekl trošku naštvaně Thomas. Taky jsem nechápala, kde celou tu dobu jsou. Po chvilce se vrátili a omlouvali se nám, že se zdrželi. "No to je sice hezký, že se omlouváte, ale důvod?" Zeptala jsem se jich. "Byli jsme se podívat za Biggi přece," odpověděl Petr. "A to jste nemohli nic říct, šli bychom s vámi," spražil je Thomas. Napadlo mě, že bychom za ní mohli zajet po šichtě, tak jsem to navrhla a Thomas souhlasil. Když jsme se vrátili, už na nás čekal druhý tým, byli tu celkem brzy, ale nevadilo to. Když přišel Michael, tak mi přede všemi udělil obrovskou pochvalu za mou práci, skvěle jsem mu asistovala a přežila Thomasův nechtěný křest na laně, když to dořekl, tak jsme se zasmáli, ostatní trochu nerozuměli, tak jim Thomas řekl "nárazový vítr." A taky pochopili a začali se smát taky. Najednou tam přišel pan Ebelzieder, "všechno jsem to slyšel, jste opravdu šikovná, zdá se, že nám roste nová kolegyně." Když to dořekl všichni propukli ve velký smích a já jim všem poděkovala. Byl konec směny, tak jsem se šla osprchovat, Thomas na mě čekal, protože jsme byli domluvení, že pojedeme za tou Biggi. Když jsem vylezla ven objal mě a políbil,"na tohle jsem se těšil celou službu," řekl a dal mi další pusu. Ostatní začali tleskat a pískat. Po chvilce jsme se s nimi rozloučili a vyrazili za Biggi. Ta nás viděla moc ráda a vypadala už mnohem líp, jen už si nebyla tak jistá, že se vrátí, měla strach. Odešla jsem na chvilku, aby si mohli popovídat spolu, přeci jen, jsou to nejlepší kamarádi a Thomas ji aspoň trochu podpoří. Když jsem na něj čekala venku, najednou mi někdo zakryl oči, vůbec jsem netušila, kdo to mohl být, až když promluvil, tak mi to začalo šrotovat v hlavě. Po chvilce mi odkryl oči, no jasně, to je Karel, poznala jsem ho, když jsem byla na praxi ještě na střední, tak jsme se chvilku spolu bavili o všem možném, když se vrátil Thomas, tak jsme se rozloučili a já s ním zamířila domů. "Kdo to byl?" Zeptal se po chvíli. "Ale, to byl Karel, sanitář, kterého jsem poznala na praxi ještě na střední," vysvětlila jsem mu. "Nemusíš být vůbec žárlivý," rýpla jsem si. "Ale, já přeci vůbec nežárlím," snažil se mě přesvědčit. Ne vůbec nežárlil. "No tak jo, nežárlil si," musela jsem ho utvrdit v tom, že má pravdu. Když jsme nasedli do auta, tak zazněla typická otázka. "Ke mě nebo k tobě?" Zeptal se Thomas. "Hmm, dneska bych chtěla k tobě." K nám můžeme zase jindy, tak jsem napsala mamce SMS, aby věděla a jeli jsme tedy k Thomasovi. Dali jsme si jídlo, koukala se na filmy, váleli se v posteli, mazlili se líbali, no prostě byl to nádherně zakončený úspěšný den.

Ahoj lidičky, po velice dloooooooouhé době jsem zase vydala kapitolku, moc se omlouvám, trošku jsem pozapomněla, ale to už se vícekrát nestane, slibuju :-D 
Doufám, že se bude aspoň trošku líbit a mohu prozradit, že chystám vánoční speciální díl, kdy přesně vyjde, to ještě nevím, ale do Vánoc bude určitě :-) 
Moc děkuji za přečtení a přeji krásnou první adventní neděli :-)