Životní šance (Dokončeno)

Největší zásah

Ráno jsem se probudila přesně v pět nula nula, no probudila, spíše vztekle vstala z postele, když mi zvonil budík. Vstala jsem a ještě v pyžamu jsem něco posnídala, vyčistila si zuby a oblékla se. V šest pro mě měl přijet Thomas, bylo za deset šest, když mi přisla SMS od něj, že stojí před domem, bylo od něj ohleduplné, že nezvonil, moc jsem se na něj těšila. Vzala jsem si tašku s věcmi, zamkla dveře a zamířila k němu. Hned jsme se objali „tak moc jsem se na tebe těšila," a políbila jsem ho. „Ani nevíš, jak jsem se na tohle těšil celou dobu." Líbali jsme se chvilku před domem, potom jsme nasedli do auta a jeli na základnu. Byli jsme tu první, služba začíná až v sedm, tak jsme se převlékli do kombinéz a sedli si na pohovku, seděli jsme v objetí a když jsme se chtěli políbit, přišel Petr, „no to mě podrž, tak vy dva jste se dali fakt dohromady, nevěřil jsem tomu, ale gratuluji, jo jinak ahoj." S Thomasem jsme se lekli, netušili jsme, že by mohl přijet tak brzo. „No, muselo to přijít," řekl Thomas. Pak přišel Michael, „zdravím naše dvě hrdličky a i tebe Petře," všichni jsme se tomu zasmáli a pozdravili Michaela zpátky. Pak se šli oba převlíct a Michael na nás volal „já to tušil, že vy dva to dáte dohromady, mám na to čuch," a zase sme se začali všichni smát. Pak přišel pan Ebelzieder „máte tu nějak veselo, na to, že vám začíná služba, „to víte pane Ebelziedere, kdybychom se občas nezasmáli, tak se z tyhle práce jednou zcvokneme," smáli jsme se tomu všichni, dokonce i pan Ebelzieder, „no to asi máte pravdu pane Wachtere." A odešel do své kanceláře. „Tak co myslíte, jaký to bude dneska?" Ptal se Petr. „Snad to bude v klidu." Řekl Thomas. „Chlapi, nechcete si zahrát fotbálek?" navrhla jsem. „Jo, tak jdeme." Řekl Michael. Hrála jsem zase s Thomasem a zase jsme ty dva poráželi. Najednou zazněl poplach, nehoda při vaření, 5 ti letý chlapec na sebe převrhl hrnec s horkou polévkou. „Tak valíme hoši," zavelel Thomas, chtěla jsem si doběhnout pro bundu, ale Thomas už ji držel v ruce, tak jsem mu poděkovala a letěli jsme. Na místě jsme byli za 9 minut, po přistání se Michael a Petr rozběhli za tím chlapcem a já s Thomasem je následovala s nosítky. Mezitím chlapce ošetřili, ale pořád byl v šoku, tak jsem se ho snažila uklidnit, povídala jsem si s ním o jeho hračkách o jeho pejskovi a zabavila jsem ho natolik, že si ani nevšiml, že mu Michael zavedl kanylu a napojil ho na infúzi. Naložili jsme ho a letěli do nemocnice. Michael s Petrem ho šli předat a já zůstala sama s Thomasem a čekali jsme na ně. „To je moje šikulka," řekl Thomas a políbil mě, jeden polibek jsem mu vrátila. Mezitím se vrátili chlapi a my mohli letět zpátky na základnu. „Tady to ocucávání si laskavě příště nechte na doma," řekl Michael. „Jenom nám závidíš," napomenul ho Thomas. „Nezávidím, naopak, vám to přeju, ale nechci, aby vás viděl Ebelzieder, mohl by z toho být průšvih." To jsem nechápala, „co, to je zakázané?" „Ne, jen se to nesmí provozovat ve službě." Jo to se mi ulevilo. „Tak jo, promiň," cítila jsem se hrozně. „Nám to nevadí, ale dávejte si bacha na starýho." Řekl Michael. Od prvního zásahu uběhly 3 hodiny. „Já si na chvilku zdřímnu, nevadí?" Ale nikdo neodpovídal, všichni tři spali jako nemluvňata. Tak jsem se zvedla a šla se podívat, jak spí Thomas, je tak roztomilej, když spí, pomyslela jsem si. Najednou něco zabručel, nejspíš ze spánku „chlapi, nenechávejte ji tady, musíme jí pomoct, jestli se jí něco stane, tak to nepřežiju." Dál už jsem mu nerozuměla, ale měli dobrý nápad, tak jsem se natáhla na pohovku a usnula taky. Probudil nás až smích, našich drahých kolegů. „Co, se to, co vy tady?" vykoktal ze sebe Michael. „Střídání ne, nebo si berete další službu?" a začali se všichni 4 smát, ano byla tam s nima i Sophie. „My měli jen jeden zásah za celou směnu, není, to nějaký divný?" řekl Thomas. Najednou zazněl poplach, požár místní firmy, vypukl po výbuchu neznámé látky hasiči a záchranka jsou informovány, počítejte s desítkami raněných, bohužel i mrtvými. „To je hrůza, kdo to přebírá?" Přišel pan Ebelzieder, „poletí oba týmy, ale bez našich zdravotnických asistentů," to ne, já chci letět taky, Sophie se tedy rozloučila a šla domů. „Ale pane, každá ruka se hodí a ..." nedopověděl to Thomas. „Ano já to vím, to byla zkouška, je mi líto slečno Priceová, vaše kamarádka se sem nehodí, už jsem to zpozoroval dávno, zkusil jsem, jak zareagujete, vy jste mi chtěla pravděpodobně nadávat, ne, zareagovala jste dobře nesouhlasný výraz a než jste stačila něco říct, skočil vám do řeči tady pan Wachter, jasně, že letíte taky, každá ruka se hodí, tak teď běžte, velí pan Ludwitz. Naskákali jsme všichni do vrtulníku, nechala jsem Biggi, ať sedí v předu, kdyby se náhodou něco stalo. Doletěli jsme na místo, byla to hrůza, všude jsem slyšela křik lidí o pomoc, „tak jo, rozdělíme se já a Gabi, budeme ošetřovat těžce raněné, bude nám pomáhat Petr s Ralfem, Thomas, Lilly a Biggi, budou pomáhat lehce raněným popřípadě vynášet raněné ven," rozdělil Michael každému úkoly. Tak jsme tedy šli dovnitř, bylo to tam hrozné, všude spoustu krve a lidská těla se tam váleli, Petr s Ralfem naběhli, tak jsem jim ukázala dva lidi, kteří žili a šla jsem dál. Uviděla jsem ženu, která tam běhala z místa na místo a brečela, tak jsem za ní šla, „halo, paní, co se děje?" „Hledám svého muže, nezachránili jste ho?" Nevěděla jsem, co říct, „jsme tu teprve chviličku, ale určitě ho najdeme, pojďte se mnou ven, tady zůstat nemůžete." Poslechla mě a vyšla se mnou ven, tam už jsem ji předala do rukou lékaři ze záchranky, která právě přijela i hasiči už přijeli a začali hasit a pomáhat nám s raněnými a vynášeli ven mrtvé, už jich bylo asi pět. Šla jsem zpátky i Thomas s Biggi už vyvedli ven pár lehce raněných. Šla jsem tedy dál, na zemi jsem viděla tři muže, pokleknu k nim, abych jim změřila tep, první bohužel nic, druhý také ne a ten třetí měl slabý tep, nedaleko jsem zahlédla Ralfa, „Ralfe, pojď sem, tenhle má slabý tep, ale má ti dva bohužel ne." „Už běžím," s Ralfem jsme ho vynesli ven a předali Gabi. Šla jsem tedy zpátky a uviděla nějakého muže, přišel mi až moc živý a taky, že ano, okrádal mrtvé „Hej, stůj, ten chlap okrádá mrtvé," zaslechl to Thomas a hned se po něm rozběhl a srazil ho k zemi. „Ty parchante jeden, hnusnej, jak můžeš něco takovýho udělat?!" Úplně z něj šel strach, ale co, tohle se nedělá. „Dobrej postřeh." Zavolal na mě a trošku se pousmál. „Děkuji" a úsměv jsem mu opětovala. Pokračovala jsem dál, „hej, lidi, pojďte někdo sem, tady je jeden muž zavalenej a žije, pojďte mi pomoct," a začala jsem z něho dávat pryč kusy dřeva. Přiběhl Thomas a začal mi pomáhat, „tak a můžeme ho vytáhnout," nemohli jsme, měl zaklíněnou nohu, pod jedním ze strojů. „Ne Thomasi, počkej, má nohu zaklíněnou, pod jednou z těch mašin, musíme dát tu mašinu pryč." „Souhlasím s tebou, ale zavoláme si pomoc, kdo nám přijde pomoct, potřebujeme vytáhnout jednoho muže z pod mašiny," volal Thomas na všechny. Přišel Ralf a Biggi. „Tak jo musíme nadzvednout tu mašinu," řekla jsem. Zabrali jsme všichni a opravdu se nám povedlo tu mašinu zvednout, já rychle skočila k tomu muži a tu nohu vytáhla, pak tu mašinu zase nechali spadnout, na to stejné místo, kde před tím ležela. „Jooo," zakřičel Thomas, když jsme ho vytáhli a vynesli ven, byl na tom asi nejhůř, tak Biggi skočila do helikoptéry a spolu s Gabi a Ralfem ho odvezli do nemocnice. Ošetřili jsme už všechny raněné, bohužel tam bylo i dost mrtvých, byly tam zranění typu zlomeniny žeber a končetin, otřesy mozku, zranění v dutině břišní z důsledku nějakého předmětu a pak jen lehké oděrky a hlavně byli lidé v šoku. Už jsme měli hotovo a jen čekali na náš odvoz, leželi jsme na zemi úplně mrtví. Pak kolem prošel hasič „vy jste bezva tým, všichni i ti, co odletěli." To bylo milé a potom po nás po každém hodil plechovku piva. „To mi bodne," řekl Thomas, „stejně už mám po službě," a všichni jsme se začali smát. Pak přiletěla Biggi, tak jsme se všichni zvedli a nějak se dopotáceli do vrtulníku a letěli jsme zpátky na základnu. Tam už na nás čekal pan Ebelzieder, „gratuluji vám, skvěl práce, dnes už máte volno a protože je zítra víkend a vy máte věčně víkendy, máte volný i víkend, uvidíme se v pondělí, načerpejte síly a v pondělí v sedm začíná tým „A", to je vše, ještě jednou děkuji za skvělý zásah a nyní už můžete jít domů." Sborově jsme poděkovali a šli do sprch a převléct se do civilního oblečení. „Nechcete to oslavit?" Navrhl Michael. „Jo, jasně, proč ne," všichni souhlasili, „tak večer v osm na našem obvyklém místě?" „jo, jasný," já ovšem netušila kde to je. „A kde je to místo?" „Neboj se vyzvednu tě," řekl Thomas a přede všemi mě políbil. Všichni tedy celý tým „B" koukal a netušil, co se děje. „Od kdy?" zeptala se Biggi. „Od včerejška," řekla jsem ji. „Tak to moc gratulujeme," řekli všichni sborově. Tohle jsem nečekala, bylo to milé, tak jsme poděkovali a rozešli se do svých domovů. „Nechtěla by si zajet ke mně, jako na revanž?" Přemýšlela jsem, ale pak proč ne. „Ano, moc ráda, jen se ještě stavím doma, pro oblečení, abych byla večer jinak oblečená." Thomas mi zastavil před domem, skočila jsem do pokoje, vzala oblečení, mamce napsala vzkaz a zamkla jsem za sebou a jeli jsme k Thomasovi domů.

Ahoj, tak jsem přidala další díl během chviličky, včera totiž u nás byla bouřka, tak jsem napsala dva díly při bouřce a dnes jsem je vydala. Dnes bych chtěla ještě jeden napsat určitě, možná i dva, ještě uvidím :-)