Životní šance (Dokončeno)

Nechci tě ztratit ...

Jak já nesnáším ten zvuk toho budíku, řekla jsem si, když začal řinčet, no jo, už jsem vzhůru, tak jsem vstala, nasnídala se, vyčistila zuby a vyšla z domu, najednou na mě někdo zezadu skočil, lekla jsem se jak nikdy. "Co si to dovolujete," začala jsem křičet, najednou se přede mnou objevil Thomas a začal se mi omlouvat, "promiň neměl jsem to udělat, byl to blbý nápad," bylo mu to moc líto. "Thomasi, tebe jsem tady nečekala, neomlouvej se, jen jsem se lekla," pak mě objal a ještě se mi omluvil, dala jsem mu pusu a řekla, že to je v pořádku. Tak jsme nastoupili do jeho auta a jeli na základnu. Tam už na nás čekal Petr i Michael, "no co se stalo, vy jste tu dřív než my, jak je to možné?" Rýpla jsem si do nich. "To protože už bude sedm, víš," odpověděl mi Petr. Tak jsme se rychle převlíkli a šli za nimi zpátky. Sedli jsme si a čekali na poplach. "Nedáte si kafe?" Zeptal se Michael. "Jo", odpověděli jsme sborově. "Tak tady to je, tři kávičky, cukříček a mlíčko ještě dodám," všichni jsme se začali smát. Najednou zazněl poplach, byla přepadena banka, jsou tam dva postřelení členové ochranky. Tak jsme naskákali do vrtulníku a vzlétli, po přistání, jsme šli ihned zjistit, co se děje. "Jsou tam tři muži, jsou ozbrojeni a mají několik rukojmí, zásahová jednotka byla upozorněna, za chvilku jsou tu," řekl nám velitel zásahu. "Za chvilku mohou ti dva muži zemřít," řekl Michael. "Ale tam se nedostanete, jedině, až to tam zásahovka vyčistí," řekl zase ten velitel. "Dejte mi megafon, zkusím s nimi promluvit," požádal Michael. Velitel mu podal megafon, "hovoří k vám lékař záchranného vrtulníku, prosím, nechte nás ošetřit ty dva muže jinak zemřou." Čekali jsme na odpověď, "nikdo se zachraňovat nebude, můžou si za to sami!" Zakřičel na nás jeden z těch lupičů. "Mějte rozum, bez lékařské pomoci ti muži mohou zemřít, prosím vás," "ne, nikoho sem nepustím a pokud se někdo přiblíží začneme střílet!" To bylo varování, najednou dojela zásahová jednotka. "No konečně a teď můžeme jít ošetřit ty dva muže," řekl Petr. "Buďte opatrní," řekla jsem. Michael s Petrem schovaní za policisty se blížili k bance a já s Thomasem vyrazili pro nosítka, slyšeli jsme křik i střelbu. Už jsme byli u helikoptéry, ale najednou jsem před sebou uviděla toho jednoho chlapa s pistolí, "kterej z vás je pilot?" zeptal se. "Já, proč se ptáš?!" Zeptal se Thomas. "Dobře, takže ty mi jsi k ničemu!" Namířil na mě pistolí a vystřelil, "Néééé," Zakřičel Thomas. Čekala jsem nějakou bolest, ale nic, ale vidím, jak se na zemi svíjí Thomas bolestí, on se pro mě obětoval. "Thomasi, co jsi to udělal, měl si ho nechat," bylo mi ho moc líto. Zamířil na mě znovu, ale to už se o něj postarala zásahovka. "Michaeli, pojď sem, Thomase postřelili, rychle," zavolala jsem na Michaela. Doběhl a začal ho ošetřovat, "mimochodem jeden z těch mužů nepřežil a ten druhý je stabilizovaný a odveze ho záchranka, teď se musíme postarat o něj, no tak chlape, co nám to tu děláš?" Thomas byl na tom vážně měl střelné zranění v hrudníku. "Nemáme pilota, musíme zavolat Biggi, aby sem rychle přijela a odvezla Thomase do nemocnice," řekl Petr. "Já ji zavolám," vytočila jsem její číslo, "Biggi, prosím tě, přijeď co nejrychleji, Thomase postřelili a není tedy nikdo kdo by letěl, jsme v bance, jsi kousek odsud, to je super, tak si pospěš," položila jsem mobil a řekla jsem to ostatním. "Biggi tu hned bude je kousek odsud, jak to vypadá?" Michael chvilku neodpovídal, "je na tom zle, snad kulka nezasáhla plíce, to nemohu teď s jistotou říct, ale rychle musí do nemocnice, už upadl do bezvědomí, budeme intubovat, Petře, připrav vše potřebné, Lilly, ty prosím podrž tuhle infúzi." Začala jsem brečet, teď jsem tady měla ležet já a ne on. "Thomasi, bojuj prosím, proč si do té rány skákal, teď bych tu byla já a ty by si byl v pohodě, tak to mělo být, prosím bojuj," a držela jsem ho za ruku. Najednou se objevila Biggi. "Super Biggi, honem nastartuj a valíme do nemocnice." Thomase jsme naložili a letěli do nemocnice, byl na tom fakt bledě, Biggi letěla, jak nejrychleji mohla. "Za pět minut jsme tam, to zvládneme," řekla Biggi. konečně jsme byli v nemocnici a Michael s Petrem vyběhli, já byla s Biggi v helikoptéře. "Takhle tady vždycky jsem s Thomasem," a začala jsem brečet. "Neboj se, on to zvládne je silnej," uklidňovala mě Biggi, "jdi za nima dovnitř, já letím na základnu za ostatními, teď nám oficiálně začíná služba," Biggi se se mnou rozloučila a odletěla. Já tedy šla do nemocnice, chvilku mi trvalo, než jsem našla Michaela s Petrem. "Tak, víte něco nového?" Zeptala jsem se. "Bohužel nevíme nic, pořád ho operují," řekl Michael. "Já se fakt bojím nevím, co.." už jsem to nedořekla, protože mě Michael zastavil. "Ani na to nemysli, neboj se Thomas bude v pořádku," uklidňoval mě. Najednou vylezl ze sálu lékař "stav všeho pilota je vážný, musíme ho ještě jednou operovat, kulka nezasáhla žádné důležité orgány, ale dostala se až k páteři a tam se zastavila a zaklínila se tam." "Cože, to chcete říct, že bude...?" Tohle snad ne. "Ještě je příliš brzy na nějaké předpovědi, musím se tam vrátit." "Michaeli, to nemůže být pravda, Thomas nemůže být ochrnutý, měla jsem tam ležet já a ne on sakra." "Neboj se , to bude dobrý," utěšoval mě Michael a objal mě. "Lilly, nechceš jít domů, ti dáme vědět, jestli se něco změní?" Zeptal se mě Petr. "Petře, domů nejdu, tam bych se užírala a stejně pořád myslela na něho, zůstanu tu." Řekla jsem a šla jsem se projít po chodbě. "Nechceš kávu nebo čaj nebo něco sníst?" Zeptal se mě Michael. "Ne, děkuji jsi milý, ale na jídlo nemám ani pomyšlení a pro čaj si dojdu sama." Řekla jsem mu a vydala jsem se k automatu. "Nemusíš chodit se mnou Petře," najednou jsem se cítila slabě a spadla jsem na zem, co se dělo potom už nevím. Probral mě Michael, "tady máš trochu vody, napij se," "co se to stalo?" Zeptala jsem se. "Omdlela jsi, je toho na tebe asi moc," omdlela, tak to bylo to slabo. "A nějaké novinky ohledně Thomase?" Doufala jsem, že už něco bude vědět. "Ne, bohužel, ještě ho operují." Proč to tak dlouho trvá, moc se o něj bojím, nechci ho ztratit. Najednou se objevil lékař, "operace dopadla úspěšně, teď ho převezeme na jednotku intenzivni péče 24 hodin bude kritických," šla jsem za ním a poděkovala mu. "Můžeme ho vidět?" Zeptala jsem se. "Ano, můžete, ukážu vám, kde to je, pojďte za mnou." Šli jsme za tím doktorem, takovou dlouhou chodbou až úplně na konec, dal nám oblek a ústenku a odešel. Když jsme vešli dovnitř, úplně mi z toho běhal mráz po zádech, všude byly monitory, které sledovaly jeho puls, dech a tlak. Spousta hadiček k němu vedla a dýchací přístroj, když jsem ho takhle viděla, začala jsem brečet. Michael mě hned objal. "Tak chlape, co nám to tu děláš, bojuj Thomasi, nechceme o tebe přijít," řekl Michael. Petr taky řekl, pár povzbudivých slov, sice nás nemohl slyšet, ale třeba mu to pomůže. "Tak mi půjdeme, necháme vás tady spolu," řekl Michael a odešli. Já jsem si sedla k Thomasovi a držela ho za ruku, "Thomasi, teď nesmíš umřít, prosím tě bojuj, nechci o tebe přijít, měla jsem tu ležet já a ty si se takhle pro mě obětoval, to ti nikdy nezapomenu, hlavně prosím tě neumírej, nechci tě ztratit," slzy mi tekly proudem. Pak jsem se k němu naklonila a zašeptala "Miluji tě," dala mu pusu na tvář a s pláčem odešla ven.

Ahoj lidi, ještě jednou moc děkuji za přečtení, tady trošku smutnější díl, když jsem tohle psala, opravdu mi běhal mráz po zádech, tak ještě jednou díky a budu ráda za nějakej komentář, jestli jste spokojeni s tím jak to píšu nebo jestli to mám změnit :-)