Životní šance (Dokončeno)

Velké pátrání

Ráno jsme se všichni probudili s otřesnou bolestí hlavy, každý nepatrný zvuk byl pro mě peklo. Když jsme se všichni vzbudili, kňourali jsme a naříkali, že jsme to trochu přehnali. "Měli bychom jít něco sníst," řekl Thomas, ale Michael ho hned zpražil, "ty myslíš pořád jen na jídlo, já teď do sebe nedostanu nic," je pravda, že žaludek mi kručel hlady, ale nechtěla jsem raději nic jíst, ale když Thomas řekl, že skočí do obchodu, tak jsem šla s ním. "Tak to vypadá, že neděli prožijeme všichni spolu tady na základně," řekl Thomas. Po chvilce jsme došli do obchodu, koupili jsme rohlíky, česnekovou pomazánku a nějaké salámy, "tohle bodne po menší kalbičce," řekl Thomas. "Menší?" Zeptala jsem se, "no jo, máš pravdu," zasmáli jsme se tomu a šli nákup zaplatit, potom jsme se vrátili na základnu, Gabi zrovna míchala céčko, tak jsme si dali taky a potom šli s Thomasem namazat rohlíky, protože jen my dva byli jakž takž v pořádku, "chtěl jsem s tebou probrat, ehm ten včerejšek, kdyby tam nevešel Michael nevím, jestli bych se udržel, ale nechci na tebe spěchat, nechci tě ztratit," svěřil se mi, bylo mi ho líto, je pravda, že spolu už nějaký čas chodíme, ale podle mě na to není ještě vhodná doba, "neomlouvej se, tak bych tě nějak zarazila a nemusíš se bát, neztratíš mě," potom jsem ho objala a dala mu pusu. Najednou tam přišel Petr, "tak co vy dvě hrdličky, jak vám je?" Zeptal se a držel se za břicho, "nám, pokud mohu mluvit za nás oba je fajn," a usmál se na mě, po chvilce se tam došourala Biggi, "ještě, že máme tu volnou neděli, musíme se dát do kupy a být zítra v pohodě," jak to dořekla, běžela na záchod. Připravili jsme očka a donesli je na stůl a pár si jich vzali, po chvilce už jedli všichni a shodli se, že se jim ulevilo. "Já nevím jak vy, ale volný den strávit na základně, není to divný?" Zeptal se Thomas. "Aspoň tu budeme všichni spolu Thomasi a odpoledne se můžeme dopravit domů a chystat se na zítra, mimochodem, ráno začínáte vy," řekla Biggi. "To nee," zakňoural Petr. Na základně jsme byli asi do dvou hodin a potom se každý rozjel do svých domovů, Thomas mě odvezl domů, rozloučili jsme se a já zašla domů. Pozdravila jsem se s mamkou a šla se vysprchovat. Potom jsem si šla lehnout a probudila se asi v sedm večer, šla se navečeřet a znovu spát, ráno totiž musím vstávat brzo, zase na službu. Ráno, zase ten zvuk, který nesnáším, tak jsem vstala, oblékla se a vydala se na autobus, ale na cestě mě zastavil Thomas, "ahoj, tak si nastup, přece tě nenechám, aby si jela autobusem," přemlouval mě, tak jsem k němu nasedla a jeli jsme na základnu. Převlékli jsme se a přivítali s Michaelem a Petrem a čekali na zásah. Konečně okolo jedné hodiny přišel zásah, rozsáhlá pátrací akce po dvou paraglidistech, kteří se zřítili. Tak jsme to přijali a vyběhli ven a vyletěli hledat ty dva. Museli jsme naši akce přerušit, protože byl konec naší služby a navíc se začalo stmívat. "To jste celou službu hledali ty dva?" Zeptala se Biggi a Ralf. "No ano, ale nenašli jsme je bohužel, budeme pokračovat zítra." Odpověděl ji Thomas. Tak jsme se šli vysprchovat a všichni čtyři vyrazili na jídlo, "trochu mě štve, že jsme ty dva nenašli," řekl Michael. "Souhlasím s tebou, snad je najdeme zítra," řekla jsem mu. Objednali jsme si každý tak velkou porci, že jsem myslela, že to nesníme, ale měli jsme takový hlad, že to do nás padlo ani nevím jak, potom jsme si ještě dali kávičku a rozpustili to. "Tak chceš jet domů nebo ke mně?" Zeptal se Thomas. "Já bych chtěla k tobě," řekla jsem mu, on se usmál a jeli jsme k němu. Byli jsme oba unavení, tak jsme padli do postele a usnuli jsme. Probudil mě Thomasův polibek, "Thomasi, je to pěkné probuzení, ale proč mě budíš a kolik vlastně je?" Zakňourala jsem, protože jsem chtěla spát. "Je deset, volala tvoje mamka, tak jsem ji řekl, že tu přespíš, snad ti to nevadí," já jsem zase zapomněla dát vědět mamce, ještě, že ho mám. "Ne vůbec mi to nevadí a teď už pojď zase spát," a přitáhla jsem si peřinu až k puse. Thomas mi však peřinu odkryl, aby se mohl trochu na mě namáčknout a obejmout mě a takhle jsme usnuli. Ráno už mě neprobudil jeho polibek, ale jeho šílený budík, "co to máš za příšerný zvuk, to by probudilo i mrtvýho," postěžovala jsem si. "No právě, kdybych tvrdě spal, mám jistotu, že tohle mě vzbudí," odpověděl mi, tak jsem se vysoukala z postele a šla se trochu upravit, měla jsem tu už jen sportovní oblečení, ale vzala jsem si ho, pořád lepší než mít to stejný druhý den. Po chvilce se upravil i Thomas, "budu se po tobě opičit, taky si beru sportovní oblečení," řekl a zasmál se. "To jsme ale sehraný tým," řekla jsem a on mě políbil. "Bohužel musíme jet. Dojeli jsme na základnu, zase jako první, tak jsme se převlékli a čekali na zbytek. "Tak můžeme vyrazit hledat naše dva paraglidisty?" Zeptal se Thomas. Všichni jsme kývli, tak jsme vyrazili. "Jsou zkušení, mají za sebou několik seskoků, takže budou někde na louce nebo mýtině, určitě ne v lese," řekl Thomas, tak jsme prolétávali různé louky a mýtiny. "Tamhle na sedmi hodinách je světlice," zakřičel Michael. "To jsou oni, Thomasi přistaň, musíme je ošetřit." Řekl Michael. Thomas během chviličky přistál a Michael a Petr se rozběhli k raněným, informovali jsme horskou službu, aby přijeli také. Potom jsme s Thomasem donesli nosítka. Muž měl zlomenou nohu, tu jsme zafixovali a dali mu něco proti bolesti, s ženou to bylo horší, má zlomená žebra, Michael ji musel zavést dýchací ventil. "Pane, za chvilku přiletí horská služba a vyzvedne vás, my odvezeme tuto ženu do nemocnice." Muž byl v šoku. "Hlavně se o moji přítelkyni dobře postarejte, nesmí umřít." Začal sebou házet, tak mu Michael píchl něco na uklidnění. Během chviličky dorazil vrtulník horské služby, naložili toho muže, my tu ženu a letěli jsme do nejbližší nemocnice. "Měla velkou kliku, že jsme ji našli dnes, zítra by už nežila," řekl Petr. "To máš naprostou pravdu," souhlasil Michael. Thomas přistál a ti dva šli předat pacientku. Vrátili jsme se na základnu a do konce naší služby se nestalo nic zvláštního, už jen jedna zlomená ruka a infarkt. Po službě jsme se šli vysprchovat a když jsme s Thomasem vylezli a měli na sobě sportovní oblečení, tak se všichni dívali jako na dva blázny, "co tak blbě čumíte?" Řekl Thomas. "Nic, jen vy jdete běhat," zeptala se Gabi. "Ne, jen se půjdeme projít, aby se nám hezky spalo," odpověděla jsem ji, "Aha," řekli všichni tři. Tak jsme se rozloučili a vydali se na procházku do lesa. V lese bylo krásně, všude klid a jen my dva, došli jsme do takového menšího altánku a tam si sedli, abychom se občerstvili, ale hlavně jsme se líbali a byli v objetí. "Je to tu nádherné," řekla jsem. "Nádherné to tu je, jen díky tobě," řekl Thomas a já ho znovu políbila. V tom se podíval na hodinky bylo asi devět a začalo se stmívat, tak jsme se vydali zpátky a odvezl mě domů, rozloučili jsme se a těšili se na sebe zase zítra. 

Ahoj lidičky, takový kratší díl, trochu akce tam zase je a vypadá to, že ob den vydám jeden díl, včera se mi moc nechtělo a dneska jsem se k tomu taky musela dokopávat, už mi totiž nějak dochází nápady o čem psát, ale nebojte, mě zase něco dobrého napadne, děkuji za přečtení a případný komentář, by mi udělal radost :-)