Životní šance (Dokončeno)

Nikdy tě tu nenechám

Venku už na mě čekali Petr a Michael. "Tak pojď Lilly, odvezu tě domů," řekl Michael. Vzdorovala jsem, nechtělo se mi jít pryč, "ne, nemůžu odejít, co když se probudí nebo naopak, stane se něco horšího?" Raději na to ani nemyslet. "Tak zavolají na základnu a my ti to pak dáme vědět a na to druhý ani nemysli, teď tě odvezu domů a trochu se prospíš." Řekl Michael a vedl mě pryč. "Neusnu, jsem si jistá, že ne." Řekla jsem, ale cítila jsem se unaveně, bylo toho na mě moc, navedla jsem Michaela, kde bydlím a rozloučil se se mnou se slovy "neboj, Thomas to zvládne, má přeci důvod, proč bojovat. Tak jsem mu poděkovala a šla domů, pozdravila se s mamkou a všechno ji to řekla a znovu se rozbrečela, ta mě začala utěšovat a řekla, ať se pokusím sníst, aspoň něco. Nešlo to, měla jsem stažený žaludek. Šla jsem tedy k sobě do pokoje a na chvilku jsem se natáhla. Pak jsem ale najednou vstala a šla z domu, chytla jsem si autobus a jela do nemocnice za Thomasem. Už jsem věděla, kde je jeho pokoj, tak jsem zamířila tam, jenže jeho postel byla prázdná, nevěděla jsem, co se to děje, tak jsem našla první sestru, "lituji, nemůžeme podávat informace cizím lidem, jen jeho rodinným příslušníkům," byla příjemná teda jak něco. "Ale já jsem jeho přítelkyně," řekla jsem naštvaně. "No dobře, zavolám vám lékaře." A odešla pro nějakého doktora. "Dobrý den pane doktore, na tomhle pokoji, ležel můj přítel a teď je tu prázdná postel, co se to děje?" Lékař chvíli mlčel, byl to ale jiný než který nás přijímal. "Dobrý den slečno Priceová, mám pro vás bohužel špatnou zprávu, váš přítel, před pár minutami zemřel, je mi to opravdu moc líto, upřímnou soustrast." Byla jsem jako omámená, "cože, to snad ne, ne to nemůže být pravda, nee, Thomasi, proč? Měla jsem umřít já a ne ty." Začala jsem brečet, ten lékař mě držel za ruku. "Mohu vám dát něco na uklidnění nebo nějak vám pomoci?" Zeptal se mě. "Chtěla bych ho vidět, pokud to jde." Chtěla jsem se s ním naposledy rozloučit, ten lékař mě tedy vedl takovou chodbou, pak mi řekl, že mě nechá o samotě a že pak mám zamknout a dát klíč sestře, tak jsem mu poděkovala a on odešel. "Thomasi, co jsi mi to udělal, proč si mě tu nechal, co já si tady bez tebe počnu, už nikdy ode mě neuslyšíš slovo miluji tě a já od tebe, měla jsem tu teď být já a ne ty, kdybych nešla k vám na praxi tohle by se nestalo, ale zase bych nepoznala tebe, má to své pro i proti, jen tomu pořád nedokážu uvěřit, že už tu nejsi." Najednou jsem slyšela, jak mě někdo volá, "Lilly, haloo Lilly," v tom jsem se probudila, celá zalitá potem a ještě jsem se klepala, to mě budila mamka, "křičela si pořád o Thomasovi, tobě se zdálo, že.." už to nedopověděla. "Ano zdálo a doufám, že jen zdálo." Jestli se mi tohle zdálo, tak to byl pěkně živej sen. "Jo, jen se ti to zdálo, ale volal ti nějaký Michael, prý jestli nastoupíš na dnešní službu nebo ne, máš se mu prý ozvat, co nejdřív." Počkat směnu, to jsem spala tak dlouho. "Kolik je vlastně hodin?" Vůbec jsem netušila, jak dlouho jsem mohla spát. "Je pět a vím, že v sedm začínáš." Moc se mi nechtělo, ale takhle bych alespoň přišla na jiné myšlenky. "Já mu zavolám, že dojedu, že mě tam prosím hodíš?" Zeptala jsem se mamky. "To víš, že ano," a objala mě. Zavolala jsem Michaelovi, dala jsem si rychlou sprchu a s mamkou jsme jeli na základnu. Když jsme dorazili na místo, rozloučila jsem se s mamkou a šla na základnu. Už tam byl Michael i Petr a čekali na nového pilota, najednou přišel pan Ebelzieder, "zdravím vás slečno Priceová, myslel jsem, že dnes nepřijdete." "Také vás zdravím pane Ebelziedere, já nemůžu být doma, pořád na něj musím myslet a Thomas by si nepřál, abych se kvůli němu takhle trápila." Usmál se a pak mi řekl, že to beru statečně, potom se s námi rozloučil a říkal, že do deseti minut by měl nastoupit náhradní pilot. "Přesnost nebude jeho silná stránka," řekl Michael. Trochu jsem se pousmála. Najednou slyšíme, jak se pan Ebelzieder vítá s náhradním pilotem, chtěl nám ho představit, ale Petr řekl, "vždyť toho známe, to je Martin, Thomas ho učil, nás dva už znáš, tak se ti nemusíme představovat. "Ne, to určitě ne, ale kdo je tahle krasotinka?" A podíval se na mě. "Já jsem Lilly, jsem studentka zdravotnické školy a dostala jsem jedinečnou šanci, být tu na půl roční praxi," hezky jsem se mu představila. "A co máš nějakýho borca?" Zeptal se. "Ano mám, leží na JIPu, proto tu jsi ty." Trošku jsem to na něj zakřičela. "Promiň, nevěděl sem, to je mi líto, Thomas je fajn chlap." Začal mluvit úplně jinak. "Jo v pohodě, jen nemám náladu na hloupý žerty." Šla jsem do šatny, protože jsem zapomněla bundu, uviděla jsem tu Thomasovu, tak jsem ji vzala do ruky a sedla si. Musela jsem vypadat, jako blázen, sedím na židli a v rukách objímám bundu, každej by si řekl, že mi muselo přeskočit, začala jsem brečet. Přišel za mnou Michael a řekl, že tu bundu schováme, do jeho skříňky, tak jsme ji tam dali a zamkli. "A slib mi, že už ji nevytáhneš ven." Ano nevytáhnu, protože si na něj vzpomenu a začnu brečet. "Neboj se, už ji nevytáhnu, slibuji." Služba se vlekla, žádná autonehoda, žádný úraz, prostě nic, tak jsem se natáhla na pohovku a zavřela oči. Nevím, jak dlouho jsem spala, když jsem se rozhlídla kolem sebe všichni spali, tak jsem se podívala kolik je hodin, byly tři ráno, najednou se vzbudil Petr, "co se děje, proč nespíš?" "Ale divím se, že jsou tři hodiny a pořád žádný zásah, to je nějaké divné." Bylo to zvláštní, tedy pro mě. "Ale není, už kolikrát se nám stalo, že v noci nikdo nepotřeboval pomoci, buď ráda, budeš odpočinutá a hned po službě vyrazíš za Thomasem." Měl pravdu nebudu unavená, tak tam s ním budu moci být celou dobu. Ty tři hodinky už utekli, "za chvilku bude střídání," řekla jsem a tím jsem vzbudila Michaela i s tím novým pilotem. Sotva jsem to dořekla, objevila se Biggi, tak jsme ji všichni pozdravili, "tak jaká byla služba?" Ptala se. "Neměli jsme vůbec nic, tak jsme se tu všichni vyspali no." Odpověděla jsem ji. "Pche, no to bych taky chtěla mít takovou službu, jít se do práce vyspat a ještě za to dostat peníze," trošku se pousmála. Po chvilce přišla Gabi a Ralf, měli stejnou reakci jako Biggi, tak se šli převléknout a dali si kafe, sedli jsme si všichni spolu a popíjeli kávu. Najednou přišel Max, tak jsme ho pozdravili, "tady vám nesu něco k snědku jsou to croissanty, tak si dejte," tak jsme mu poděkovali a pustili se do nich. "Sedm hodin, zakřičel Michael, střídání." Tak jsme se zvedli šli se převléknout, proletěla jsem sprchou, rozloučila se se zbytkem a popřála jim klidnou službu a vydala se na autobus. Během chviličky jsem byla v nemocnici, pozdravil se se mnou lékař, "tak, máte pro mě nějakou dobrou zprávu?" Zeptala jsem se. "Pokud myslíte to, že se váš přítel probral, tak to bohužel." Bylo mi to líto. "Mohu jít za ním?" "Ano jistě, víte, kde leží." Tak jsem mu poděkovala a šla za Thomasem, pořád tam ležel tak nehybně, sestra mu kontrolovala jeho hodnoty, tak jsem ji pozdravila a sedla si vedle Thomase a začala mu vyprávět o naši nudné službě, o tom snu a že doufám, že to nebude skutečnost, o tom, jak moc ho mám ráda a nechtěla bych o něj přijít, pořád jsem ho držela za ruku. Najednou jsem ucítila slabý pohyb nebo se mi to jen zdálo. Chvilku jsem sledovala Thomasovi ruce nepohnuly se, slzy se mi vhrnuly do očí, moje naděje upadla. Dívám se na něj, jak tam nehybně leží, najednou ucítím nějaký pohyb na mé ruce, rychle se podívám a opravdu Thomas začal hýbat rukou. Tak jsem zmáčkla tlačítko sestry, "copak se děje, můj přítel začal hýbat rukou," prvně mi nevěřila, ale pak to viděla sama, "zavolám rychle lékaře, buďte u něj," kam bych asi šla. "Nebojte, nikam neodejdu." Po chvilce přišel lékař, "tak, že by se pan Wächter budil?" Řekl to tak nevěřícně. "Thomasi, vstávej, já vím, že to dokážeš," mluvila jsem na něj, asi to pomohlo Thomas mě chytl za ruku ne moc pevně, ale chytl. Potom začínal pomalu otevírat oči, "rychle dejte mu pryč dýchací přístroj," křikl lékař na sestru, Když otevřel oči úplně, začal se rozhlížet kolem sebe, "Li..Lilly, co.. co se to sta.. stalo?" Zeptal se mě, můj bože on promluvil. "Chtěli po mě vystřelit, jenže ty si skočil do rány, obětoval si se pro mě," měla jsem radost, že se konečně probudil. "Takže, to.. to jsem hrdina," a trochu se pousmál. "Výborně pane Wächtere, jen nepřepalte začátek, určitě si toho máte hodně co říct, ale teď musíte odpočívat," řekl ten lékař. Začala jsem mu děkovat a Thomas začal vzdorovat, "teď jsem se vzbudil a zase mám spát?" Všichni jsme se tomu zasmáli. "Necháte nás chvilku o samotě," poprosila jsem doktora. "Ano, ale opravdu na chvilku, dám vědět vašim kolegům na základnu, že se probudil, teď bude tak asi dva dny takový spavý, potom ho přesuneme na normální pokoj." Když mi to oznámil, tak i se sestrou odešel. "Thomasi, já jsem se o tebe tak bála, kdyby si.." Nestačila jsem to dopovědět, dal mi prst přes ústa. "Ani na to nemysli, já tě tu nikdy nenechám, už se mě nezbavíš," začali jsme se oba smát a já ho objala, "mám tě ráda Thomasi," "Já tebe taky a moc." Dala jsem mu pusu na tvář, rozloučila se s ním a šla teď už šťastná domů.

Ahoj lidičky, tak jsem zase přidala jeden díl včera jsem se k tomu nějak nedostala, moc díky za přečtení, ale i komentář by potěšil, snad se bude díl líbit :-)