Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 14 - Děkuju

"Zayne, to nemůžeme. Co když nás chytí?" ptám se se značným strachem v hlase. Pravou tvář Afterlife mi chce Zayn ukázat přímo ve firmě, jenže tam touhle dobou můžou už jen ti, co mají noční směnu nebo ochranáři a my nejsme ani jedno. Nehledě na to, že nechce jít hlavním vchodem, ale doslova se tam vloupat. 

"Nedělám to poprvé, věř mi. Jen se drž u mě, jasný?"Zayn mě už půl hodiny ujišťuje, že se nám nemůže nic stát, ale když jsou schopní narvat kamery všude, není možné, aby nás neuviděli. Bůh ví, co by se nám stalo, kdyby nás chytli. Šli bychom sedět? Rozhodně by mě vyhodili, to si nemůžu dovolit. 

"Trochu se odvaž. Ukaž mi, jakej jsi, když nejsi posranej z každý věci," zasmál se Zayn a čapl mě za paži. 

Povzdychl jsem si a šel s ním, i když jsem z toho stále neměl dobrý pocit. Po cestě jsme se smáli každé kravině a atmosféra se hned zlepšila. Nejsem už tak napjatý, jako kdybych zapomněl na vše špatné, co nás může potkat a žil přítomností, která je plná adrenalinu. 

Po půl hodině jsme konečně obešli firmu a našli zadní vchod, ke kterému jsem se hned rozešel, ale Zaynův hlas mě zadržel. "Čekej, čekej. Jdeme tudy," řekl a ukázal na poklop od nějakého kanálu. Nakrčil jsem nos. "Do toho ti nevlezu, budu špinavej," začal jsem protestovat. 

"Nebuď holčička. Kdybychom šli dveřmi, tak jsme jasní hned." Zayn se zasmál a zvedl poklop. "Navíc tohle není žádnej smradlavej kanál. Tahle cesta je čistá, protože ji používá víc lidí, jako my." 

"Lidí, co se vkrádají do firmy je víc?" zasmál jsem se a sešel schody od zadních dveří a nakoukl do kanálu. Žebřík vypadal zachovaně a dokonce se zdálo, že tam jsou světélka. 

"Nemusí to být do firmy. Tudy se dostaneš všude. V podzemí jsou taky mimochodem i nejlepší bary a všechny jsou propojený touhle hlavní cestou, tak nezdržuj a pojď," řekl Zayn a s úsměvem na tváři se chytl žebříku a slezl dolu. 

"Dobře," povzdechl jsem si. "Jen si zavážu tkaničky!" křikl jsem na něj, aby mě slyšel. 

Sedl jsem si na schody a hlavu složil do dlaní. Nesmím být holčička, nesmím být srab. Zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil, ale ani po minutě jsem se nezvedal. Najednou se mírně zvedl vítr a já střelil pohledem na nebe. Přesně v tu chvíli mi došlo, co způsobovalo ten divný pocit. Má 'spřízněná dušička'...  

Z nebe se najednou snesl papír a spadl mi k nohám. Kde vůbec bere tužku a papírky? To si je běžně bere, když jde ven nebo co? 

Zvedl jsem papír, na kterém stálo: Nemusíš se bát. Budu s tebou a já nedovolím, aby se ti cokoli stalo. 

"Dobře, nevím, proč ti vůbec věřím, ale fajn. Hlavně nezabíjej Zayna, je docela možný, že se na mě koukne a v tom bys mohl jistě vidět nějaký zamilovaný pohled," řekl jsem pohrdavě dost nahlas, aby to slyšel. Když ho nevidím, jsem o dost drzejší. O téhle své stránce vím, umím být drzý, opravdu hodně. 

Jen co jsem to dořekl, se ozval hrom a nebe se zatáhlo. "Promiň, promiň," začal jsem rychle opakovat a hned slezl dolu za Zaynem. 

"Co ti tak trvalo?" zeptal se a koukl se na mé tkaničky, které byly obě rozvázané. Bože, Tomlinsone, ty jsi vážně kus vola... "Uh, to máš fuk, pojď," zasmál jsem se zastrčil si tkaničky do bot. Zayn se rozešel a já naposledy zvedl pohled a nakoukl nahoru, poklop se zavřel, což značilo, že jde opravdu s námi. 

Doběhl jsem za Zaynem. "Nebuď tak nervózní, kámo. Přetahuješ to na mě a já nejsem nikdy nervózní," zasmál se a praštil mě do ramene. "To je tak vidět, jak se bojím?" nadzvedl jsem obočí. "Jsi jako nervózní koule, vole," začal se smát a já s ním, načež jsem ale nahodil smutný pohled. "Koule? Přijdu ti tlustej?" zeptal jsem se smutně a ruce si položil na zadek, ale hned na to se zvedl vítr. Co mu zase je? Co jsem provedl tak hrozného, že se naštval? Rozhodně se naštval, jinak by se ten vítr nezvedl.