Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 8 - Promiň

Po příchodu domu jsem se vysprchoval, upravil a vybral si oblečení. Claire říkala, že to nebude nic moc nóbl, takže jsem zvolil černé džíny, košili a koženou bundu.

Nevypadá to ani moc společensky a ani nevhodně. Přesně tak, jak řekla. Zbývala mi hodina a ke Claire to mám asi deset minut, takže jsem se svalil na gauč a položil na sebe mámin notebook.

Do Gogolu jsem zadal slovo Afterlife a sledoval, co se bude dít. Vyběhla mi hromada článků, které se docela opakovaly a některé si i protiřečily. V jednom bylo psané, že Afterlife ovládají doopravdy démoni, ale ta stránka byla celá divná. Navíc mi přijde jako kravina, že by ji nechali veřejnou, když o démonech nikdo nesmí vědět. Další stránka říkala, že firma Proov je dokonalá firma a není jako nějaké jiné firmy. Nepodvádí a neždíme z lidí peníze pro svou potřebu. Tomu by dokázala věřit jen vůl...

Projížděl jsem vše, co jsem mohl, ale nedozvěděl jsem se nic nového a když už, tak to byly věci, které jsou naprosto nepodstatné.

Zaklapl jsem notebook a dokopal se do koupelny, kde jsem si zkontroloval vlasy a poté se šel obout. Na jakou akci mě vůbec chce vzít? Opět jsem kývl na něco, o čem nic nevím. Mé nohy instinktivně šly, ale myšlenkami jsem byl jinde. Přemýšlel jsem nad tím démonem. Jaké důvody může mít k tomu, aby chytl zrovna mě. A navíc mě chytit už mohl, zahrává si se mnou, jako s loutkou.

Začal jsem kvůli němu být zcela paranoidní, ale co je nejzvláštnější. Vždy cítím, když na mě kouká. Ve chvíli, kdy na mě upírá oči, se vše změní. Atmosféra zhoustne, tělem mi projede zvláštní pocit, načež mi vyskočí husina. Začíná mě i zajímat, kdo to vůbec je. Jaký druh démona, jak se jmenuje. Mají vůbec démoni jméno? Asi jo, vždyť by to jinak nešlo... A co mě zajímá nejvíce, jak vypadá. Zachytil jsem oči, jelikož mu září na metry daleko. Vlastně bych přísahal, že jsem je viděl včera večer. Koukal na mě, ale nejsem si vůbec jistý, jestli to nebyl sen. Jediné, co vím, že tu noc se mi zdál sen.

Šel jsem ulicí, ze které se vynořila postava s černou kápí. Chytila mě, týrala mě a poté konečně zvedla pohled a já spatřil ty oči. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neměl paměť na oči, nepamatuju si žádné s výjimkou těch mých. A teď se můj seznam o jeden pár očí rozšířil.

Jsem kousek od místa, kde bydlí Claire. Vlastně si nějak uvědomuju, že jsem měl domítnout. Nikam nejít a v klidu ležet v posteli. Přesně to bych totiž nejraději udělal právě teď. Kdybych mohl, lehl bych si klidně za chodník a usnul. Claire akorát vyšla ze vchodu, když jsem byl pár metrů od něj. Mile se na mě usmála a já jí stěží úsměv opětoval. Nevím, jestli to je tím pochmurným počasím nebo tím, že je toho zkrátka poslední dobou moc, ale její úsměv přestával mít ten kouzelný účinek, díky němuž jsem roztál jako kostka ledu na slunci. Jako by se mi na ní změnil celý pohled a já nevěděl proč.

„Můžeme jít?" zeptala se a koukla se do mých očí. Poprvé jsem si všiml, že je má hnědé.

„Jasně." Bez špetky projevu citů jsem rozpohyboval nohy a šel tam, kam mě vedla.

„Proč jsi byla taková zaražená? Po tréninku," vyplivl jsem slova, které jsem ani nechtěl. Byly to mé myšlenky, měly zůstat v hlavě, ale má zvědavost je někdy až kriticky těžce ovladatelná.

„Já ti ani nevím... Prostě jsem měla pocit, že jsem ti řekla, že se nic nestane. A vůbec mi nejde do hlavy, proč tě sleduje démon. Nejspíše to nebude ten samý, ale ten pocit, že tě můžu ztratit...Promiň," odpověděla a pohled zabodla do země. Její slova jsou ale zcela mylná, alespoň jedna část určitě. Sleduje mě jeden a ten samý démon.