Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 17 - Harry

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, když se můj hlas utišil a já ho pouze držel za krkem a odpočíval na jeho rameni, zatímco jeho ruce byly stále na mých bocích. "Je to jediná věc, kterou o tobě nevím."

"Nevíš toho o mně dost," řekl potichu, aby nerušil hrobové ticho. Možná na tom spojení duší něco bude. Cítím se s ním tak bezpečně. Strach ovšem cítím také, ale ne tak intenzivně. Asi jde o situaci.

"Vždyť víš, jak to myslím..."

Atmosféra byla tak klidná, tak příjemná, nemohl jsem se ji nabažit. On se neptá, proč jsem brečel a ukázal tak, jak slabá osoba jsem, ne. Jenom sedí a nabízí mi oporu, kterou tak potřebuju.

"Jsem H-" zasekl se a jeho stisk zesílil. Povzdychl si a hlavu si položil na mé rameno.

Zvedl jsem pohled a rukama se zapřel o jeho ramena. Koukal mi do očí, já jemu. Byl tak blízko. Snažil se tvářit šťastně, ale jeho oči, které se mírně leskly, ho prozradily.

"Co se děje?" zeptal jsem se, načež sklopil hlavu, nadechl se a opět ji zvedl.

"Nikdy jsem nikomu nedovolil, aby se mnou manipuloval nebo tak. Vždy bylo po mém, já měl vždy nejlepší nápady, víš? Proto jsem byl možná vždy za toho zábavnýho kluka..." usmál se a chvilku bylo ticho. "Přijde mi, že když jsem s tebou, jsem hrozně... Zranitelný? A tohle je poslední věc, kterou o mně nevíš a když ti to řeknu, budeš mě mít v hrsti," řekl nakonec.

"Tuhle tvojí stránku neznám," zasmál jsem se na odlehčení situace. "Nikdy tě nebudu mít v hrsti, ať už bych chtěl nebo ne. Ty jsi tu démon, já se bojím každou chvíli, že se mi něco stane. Řekl bych, že tvoje obavy jsou zbytečností... Ale nemusíš mi to říkat, jen by to bylo lepší vzhledem k situaci."

"Jsem Harry," povzdychl si a zvedl hlavu, aby se setkal s mýma očima. Na tváři se mi rozlil úsměv, protože mi věří.

"Harry je krásný jméno," řekl jsem a opět si lehl na jeho rameno. Vypadá dobře, zní dobře, je evidentně dost chytrý, stará se o mě a má i krásný jméno. Proč jen musí být démon?

"Takovou dobu jsem tě chtěl držet. Přál bych si, abys zažil ten pocit, když mám u sebe někoho, koho doslova potřebuju k životu," zašeptal a natlačil mě na svou hruď ještě víc, i když jsem myslel, že to víc nejde.

"Nevím sice, co cítíš ty, ale mně je takhle dobře, hodně dobře." Trochu jsem se nadzvedl, abych se posunul víc k jeho tělu, ale ve chvíli, kdy jsem dosedal, přišel Lucas.

"Co tu sakra děláte?" vyštěkl vylekaně a pustil hrníček, který se naštěstí nerozbil, ale celý jeho obsah se vylil. "Sakra," zaklel.

"Harry, já se ho bojím," zašeptal jsem mu do ucha a víc ho objal. Jen z pohledu na Lucase se mi dělá zle. To co udělal mu nezapomenu a přísahám, že za to bude trpět.

"Jako co to vypadá, kámo?" zasmál se Harry. Slyšel mě vůbec?!

"Uh... Jako že jsi zase pekelně nadrženej, jak máš ve zvyku, a chudáka se ho pokoušíš znásilnit," řekl nakonec a já se trochu zasmál.

"Za prvé - nemám nic ve zvyku! A za druhý, vždyť sedí Loui na mně!" začal se hájit, ale bylo mu to marný. Lucas i já, jsme se začali smát.

Lucas odešel a hned se vrátil s utěrkou, aby mohl vytřít podlahu.

"Asi není nejlepší moment ti začít líčit, kolik lidí jsem dnes zabil, co?"

Trochu jsem ztuhl, trochu víc. Sakra, rozhodně tohle není nejlepší moment!

"Nechal bych to na večer," odpověděl mu Harry. Stále mě drží, já mám stále hlavu na jeho rameni a to mi chcete říct, že necítí, jak moc se bojím?