Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 28 - Jsem monstrum, jako on?

"Co se stalo, zlato?" zeptala se starostlivě máma, když se ozvala rána od vchodových dveří.

"Vůbec nic," odsekl jsem a odešel do pokoje, kde jsem své tělo svalil na postel.

Mé emoce byly všelijaké, avšak smutek hrál nejmenší roli. Slzy se na mých tvářích dávno nedrží, nýbrž se na mé tváři drží rozzlobená grimasa. Obočí mám pevně semknuté k sobě, i když se snažím svůj hněv uklidnit.

Fakt, že jsem přišel o kamarádku se řadí úplně někam jinam, než to že se vzdal našeho vztahu. Myslel jsem totiž, že mu na mně záleží, ale opak je pravdou. Kdyby mu na mně záleželo, nezabil by člověka, se kterým trávím většinu času.

Claire mě naučila vše, tak nejlépe, jak mohla. Starala se o mě, bránila mě a já se jí nikdy dostatečně nezavděčil. Už od začátku věděla, že dokážu velké věci a budu v oboru víc než dobrý, ale čím jsem jí oplatil to vše, co pro mě udělala? Sprostě jsem lhal o takové věci. Kdybych jí o tom řekl, pomohla by mi. Zbavila by mě Stylese jednou pro vždy a ušetřila by mi veškeré trápení a sobě v podstatě taky.

Měl jsem udělá vše pro to, aby dnes odjela z toho zátahu se mnou. Měl jsem jít proti Haroldovi a vykašlat se na nějaké city. City... To co jsem k němu začal cítit bylo až moc silné. Myslíte si, že nevím, že jsem se do něj pomalu ale jistě zamiloval? Je to absurdní. Měl bych se za svoje emoce nesnášet. Nechci s ním být, nenávidím ho, ale ty společné chvíle se podepsaly na tom, aby moje city přerostly v něco víc. Nechci si to připustit a ani to neplánuju.

Vím, že řekl, že si vybrala jeho duše a on takové pocity necítí z jeho srdce. Vím, že potřeboval čas, aby mohl pochopit, co ke mně cítí. Vím, že mé city asi neopětuje, ale i tak jsem doufal, že v koutku srdce nosí jenom mě.

Co mě to vůbec napadlo? Držet se od něj dál, to jsem mel udělat. Je mi ze sebe samého špatně, když si vzpomenu na každé líbání a doteky na těle toho druhého. Vím, že k takovým věcem potřebuju zázemí, ale přesto jsem se jim poddal a tím rozpoutal válku mozku a srdce, přičemž vyhrávalo srdce. Stydím se za sebe. Za moji hloupost, kvůli které zemřel další člověk.

Nebýt mě, žije Ryan i Claire a nikdo není v nebezpečí. Bojím se celým svým tělem o všechny. Zayna, Alexe a jeho kamarády, rodinu... Byl by schopný ublížit dalším lidem, na kterých mi záleží? Byl by schopný, mi znovu ukázat, jak moc důvěřuju špatným lidem?

Je to zrůda. Zabíjí pro své potěšení a nehledí na následky, které to přivodí. Je mu jedno, kolik srdcí zlomí. Kolik přátelství rozdělí. Kolik rodin zničí.

Může být takový člověk vůbec schopný milovat? To že si vybere jeho duše je jedna věc, ale může si vybrat on?

Změnil mě. Cítím to v kostech, ale snažím se tomu vší silou bránit. On si neuvědomuje, že z něj mám respekt a beru si z něj v jistých ohledech příklad. Vše se ale změní. Musím se vrátit do starých kolejí, kdy žádný Harry nebyl v mém světě. Kdy bylo vše dobré.

Od té doby, co jsem s ním trávil čas, se můj vzhled opět zlepšil. Ten kdo způsobil, že jsem se proměnil v mrtvolu, mě zase vzkřísil. Štěstí, které mým tělem proudilo každou možnou chvíli, kdy jsem byl s ním, navrátilo barvu do mých očí, hustotu do mých vlasů, vyplnilo mé propadlé tváře a zaoblilo mé křivky, které byly až moc hubené. Jenže teď jako kdybych narazil a spadl na úplné dno. Nesmím dovolit stresu, aby se znovu dostal pod mou kůži. Musím najít odreagování a nemyslet na všechny ty špatné věci, co se odehrály.

Zvedl jsem se z postele a vytáhl ze skříně čisté oblečení. Není nic co bych mohl ztratit, takže ani necítím strach.

Vyšel jsem ze svého pokoje a zaklepal na dveře Alexe, který mi hned otevřel. Z jeho pokoje byla cítit tráva a to je přesně to, co po něm teď chci.

"Co chceš?" zeptal se Alex vesele. Oči má červené a byl celý vysmátý. Jak já mu závidím.

"Myslíš, že bys pro mě neměl?" zeptal jsem se a kývl hlavou na jeho stůl, kde měl položenou drtičku a tyhle věci. Vůbec se v trávě mevyznám, což mi ale problém vůbec nedělá. Vezmu si to jen jednou za čas a to ještě, když mi to někdo nabídne. Tohle je poprvé, co o to sám žádám.

"Jasně, vezmi si moje," řekl a podal mi do ruky napůl vykouřený joint. Bohatě stačí.

"Díky," řekl jsem a odešel. Obul jsem se a vyšel ven. Všude už byla tma a blížilo se k půlnoci, takže za chvíli zhasínají lampy.

Užíval jsem si dým kolem sebe a snažil se vypnout, ale jde to těžce, když víte, že člověk, kterého nesnášíte, vás sleduje. Zase tu je. Cítím ho, ale nedávám nic znát, jelikož on je pro mě prostě mrtvý.

Lampy zhasly a já se na okamžik zastavil, abych se rozhlédl okolo sebe. Došel jsem až na konec ulice a zamířil směrem k té proklaté vyhlídce, kde vše začalo.

Zahodil jsem na zem zbytek jointu, který mi zbyl v ruce a pokračoval dál. Je divný být zhulený, když jsem sám, ale vše je jednou poprvé. Mé tělo se uvolnilo a já pomalu a jistě přestával myslet na všechny ty věci.

Posadil jsem se na lavičku a koukal před sebe. Měsíc byl schovaný za mraky, takže bylo těžce vidět, za což jsem byl rád. Vím, že tu je, ale já chci být sám. Nechci, aby viděl, že jsem kvůli tomu na sračky. Bojím se, že když cítí mé emoce, zjistí, že jsem se do něj zabouchl.

Koukal jsem na řeku před sebou a ignoroval slzy, které mi tekly po tvářích. Alespoň jsem se o to pokoušel, vážně.

Nevím, jak dál. Vše se zničilo a já mám pocit, že nemám pro co žít. Položil jsem svou hlavu do dlaní a snažil se tlumit vzlyky, abych nevypadal jako nějaká ubrečená holka. I když jí jsem. Nikdy jsem nebrečel, prostě to ke mně nesedělo. Ale teď není den, co bych alespoň jednu slzu nezpustil.

Tělem mi proudil ten známý pocit, který se mi tak příčil. Jeho pocity byly tam intenzivní, že je mohu cítit a zaráží mě, že je touhle situací smutný. On nemá jediný důvod. Já přišel o kamarádku a člověka, kterého miluju. On přišel jen o někoho, kdo mu vše sežral.

Brečel jsem co to šlo, když jsem ucítil, že si sedl na lavičku. Jeho přítomnost prostě nejde přehlédnout. Koukl jsem se na místo, kam se sedl. Zajímá mě, jestli kouká na mě a vidí můj zničený pohled, nebo mu nestojím ani za podívání.

"Dej mi do hajzlu pokoj!" zakřičel jsem. Nečekal jsem na nic, zvedl se a zaběhl do lesa, ze kterého jsem po chvíli vyběhl u nás u domu.

Něco se ve mně hnulo. Pamatujete na ten den, kdy byla ta oslava a já přemýšlel nad tím, že se cítím, jako kdyby se má duše z části obarvila na černo? Ten pocit je tu zase. Ta zloba uvnitř mě křičí na všechny strany a chce se dostat ven. Touží po utrpení. Chce slyšet křik nevinných lidí, chce vidět jejich slzy, cítit jejich krev. Chce vidět, jak pod jejíma rukama přestane bít srdce nějakého žijícího tvora. A to všechno se rodí ze mě.

Je to jako kdyby mi pomalu a jistě zčernala duše. Jako kdybych procházel nějakou změnou. Jako kdybych se měnil ve stejné monstrum, jako je on...

-------------------------

Další, trošku nezáživný, díl.

Původně jsem chtěla vydávat až zítra, ale právě si přede mě sedli dva gayové a jsou tak ňuňu, že mi to připomnělo Larryho a nějak mě napadlo, že vydám díl😂