Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 35 - Neopětované city

Vyšel jsem z brány, načež jsem okamžitě začal hledat Harryho, jelikož nebyl u stromu, jako když jsem odcházel. Mohli ho unést? Co když nečekali na mě a prostě se ho zbavili?!

"Co se děje?" ozvalo se za mnou a mně spadl kámen ze srdce. Otočil jsem se na něj a skočil mu kolem krku.

"Lekl jsem se, že se ti něco stalo," vysvětlil jsem mu své obavy a pustil ho ze sevření.

"Co by se mi stalo?" Z jeho hlasu bylo poznat, jak moc je zvědavý, co jsem se dozvěděl, a tyhle řeči mu vůbec nepomáhají.

"U Nejvyššího... Čekal jsem všechno, no tohle ne," řekl jsem zaraženě.

Je tu ten okamžik. Mám mu říct pravdu? Mám mu lhát?

"Řekni mi to," naléhal nedočkavě a nožkou dupnul do země, než vystrčil spodní ret. Musel jsem se tomu zasmát, vypadal neuvěřitelně roztomile a já měl chuť ho umačkat.

"Nejdřív ze mě tahal, jaký vztah spolu máme. Když jsem řekl, že přátelskej, začal mít kecy, že v tom případě nebude vadit, když se od tebe vzdalíme... Harry... Co si cejtil, když jsem tu nebyl?" zeptal jsem se.

"Bolest. Vždyť víš, že mě bolí, když jsi ode mě daleko..."

"Ale... Co děláš, když cejtíš tu bolest? To jako sedíš a koukáš do nebe nebo... Nechápu to. Nikdy tě tak nemůžu vidět, i když nechci, jen jsem zvědavej."

"Prostě... Nejde to vysvětlit. Je to jako když máš křeče do břicha, takže jsi jen v klubíčku a dejcháš nahlas, že by to slyšeli až na druhý straně planety. Říkal jsem ti, že nemůžu jíst ani spát. Prostě jen ležím, protože když sedím, bolí to ještě víc," vysvětlil mi.

Nevím, jak na to reagovat. Nechci mi ubližovat, ale zase spolu nemůžeme být dvacet čtyři hodin denně. Jak takhle může ten vztah fungo-. Už vím... Minule mi říkal, že když se spojí duše, tak se ta bolest utlumí... Takže mu pomůžu jen tím, že se s ním vyspím. A to je trochu problém, vzhledem k mému strachu z natrhnutého zadku.

Ignoroval jsem jeho slova a pokračoval v původní řeči. "Nechtěl jsem, abys trpěl, takže jsem řekl, že jsem tvůj somnimant. Ani se neptal, jestli jsme spolu... jako... spali. Říkal jsi, že když se spolu vyspíme, naše duše se spojí. A co kdybychom se už nemilovali?" zeptal jsem se a tím opět vybočil.

Koukal jsem na něj s chtíčem po odpovědi v očích, když mi došlo, co jsem to zase řekl. Co kdybychom se už nemilovali... Nikdy vlastně neříkal, že je do mě zamilovaný. Jen říkal, že si vybrala jeho duše a teď závisí na času, jestli si vybere i srdce, ale... Co když ke mně nic necítí a chce být jenom kamarád, ale kvůli jeho potřebám si mě drží u těla? Vypadal stejně zmateně jako já, párkrát otevřel pusu a poté ji zase zavřel, než se mu na tváři objevil nepatrný úsměv.

"Kdybychom se už nemilovali, tak já si rovnou můžu psát parte, jelikož bych to bez tebe nezvládl. Když se duše spojí, už je nejde rozdělit. Prostě k sobě patří," objasnil mi Harry. Už od jeho prvních slov se na mé tváři držel přihlouplý úsměv.

"A co když... Co když mě ani nikdy milovat nezačneš?"

"A ty mě miluješ?"

"Já se ptal první," připomněl jsem mu a tím se vyhnul odpovědi. Nedokázal bych mu lhát, jen nechci všechno pokazit.

Sedl jsem si na zem a opřel se o bránu. Nohy už mě z toho stání bolely, ale myslím, že za to můžou hlavně ty schody. Harry si sedl naproti mně.

"Nemůžu říct, že k tobě nic necejtím. Ale nemůžu říct, že tě miluju," řekl a já přímo mohl slyšet to křupnutí mého srdce. Chovám city k někomu, kdo mi je neopětuje. Je něco horšího?