Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 46 -

V Afterlife panoval obrovský chaos, snad jako nikdy předtím. Velmi rychle se rozkřiklo, že já jsem Vyvoleným, avšak nikdo netušil, kdo je tím pekelným. Vyhovovalo mi to, jelikož takhle alespoň Harry nebude v nebezpečí.

Seděl jsem na posteli a v rukách svíral Menojský meč, který poslední dny získával mou veškerou pozornost. Harry i Lucas to ignorovali, jelikož měli sami dost problémů a mně to tak vyhovovalo. Cítil jsem, jak se ke mně ten meč váže. Jak tak perfektně sedí do mých rukou. Byl neuvěřitelně silný a nejlepší na tom všem bylo to, že tu sílu přenášel do mě.

"Lou?" ozvalo se od dveří, ve kterých stál Harry.

Otočil jsem se na něj, aby věděl, že mu věnuju pozornost, no nepřestával jsem se kochat mečem.

"Povolal si nás můj Pán. Zejtra se tam musíme dostavit, tak jen abys to věděl," povzdechl si a odešel zpět do obýváku.

Přemýšlel jsem nad tím, co by mohl Satan chtít, i když se chce nejspíš poptat ohledně toho, jak šla mise. Dle mého šla víc než dobře, no Harry tvrdí opak. Štve ho, že jsem mu zase lhal a vydal se pro meč bez něj, ale co jsem měl dělat? On by mě nepustil a tohle byla jedinečná příležitost.

Psal jsem si se Zaynem, který byl vždy v obraze ohledně toho, co se děje v Afterlife, což mi vyhovovalo.

Dle něj firma aktivovala neviditelný štít, tudíž obyčejní lidé nemůžou vidět ty trosky, co z firmy zbyly, ba naopak vidí normální budovu, jako předtím. Také se zvýšil počet chytačů, což upřímně nikdo nečekal, ale dalo se předpokládat, že mají zásoby. Zabili jsme tedy okolo dvoustovky lidí, ale víc jak polovina z toho se tam vrátila.

Nemůžu si ale stěžovat. Hlavním cílem byl meč a ten máme.

Zvedl jsem se a šel se kouknout na kluky, co dělají. Od té doby, co jsme se vrátili domu, jsem byl jenom zavřený v pokoji a ignoroval všechny a všechno. Nestál jsem o Harryho řvací scény ohledně meče, i když jich už pár bylo.

Meč jsem opatrně položil na stůl a svalil se k Harrymu, který dělal něco na mobilu a u toho koukal na seriál v televizi. Přišel mi dost vyrovnaný, vzhledem k tomu, co se stalo.

"Zlobíš se hodně?" zeptal jsem se, když mi nevěnoval ani pohled.

"Budu dělat, že jsem to neslyšel," zavrčel, čímž mi dal jasnou odpověď.

Raději jsem zmlknul, ale stejně mi to nedalo a já se opět otočil na mého přítele.

"Nechtěl jsem, abys o tom věděl, protože bys to nedovolil. Musíš tohle chápat," naléhal jsem, ale s ním to ani nehnulo. "Chováš se zase jako malej," povzdechl jsem si a raději s mečem v ruce odešel zpět do pokoje.

Ani jsem na něj nečekal a šel spát, stejně bych se ho asi nedočkal. Vždy, když se naštve, chová se jako úplný debil, ale nemůžu mu to mít za zlé, když beru v potaz všechny ty věci, kterými si prošel.

***

"Bude to dobrý," konejšil jsem Harryho a pevně ho objal, když se zase strachy klepal před branami Satana. Bylo mi děsně, když jsem ho musel vidět takhle. Úplně plného strachu.

Ke všemu ten strach ještě přetahoval na mě, což mi taky moc nepomáhalo. Od té doby, co mám meč, mi přijde, že to pouto mezi námi je ještě silnější. Neumím si to vysvětlit, ale cítím opravdu všechno, co cítí Harry.

"Držte se, bude to dobrý," řekl Lucas a ještě mě poplácal po zádech, než se brána otevřela a my se pomalým krokem vydali dovnitř.

Harry mi doslova drtil ruku, nejspíš z toho všeho zapomněl na to, že má o dost větší sílu než já. Bolelo to, ale jeho to uklidňovalo, takže jsem ho nechal být.