Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 23 - Claire?

Nemůžu uvěřit, že mě tam nechal a odešel. Obzvláště po tom co se stalo. Možná kdybych byl v jeho pozici, ani mi to nepřijde nějak... zraňující, ale vzhledem k tomu, že tohle bylo za hodně dlouhou dobu to nejintimnější, co jsem zažil, docela mě to mrzí. Nechci být sám. Ne po tom co jsem mu dovolil, aby se mě dotýkal.

Proč se tak naštval? Udělal jsem něco špatně? Hlavou mi prolétávaly stovky myšlenek a všechny se točily jen okolo Harryho. Nelituji toho co se stalo. Bylo to úžasné a já vím, že Harryho začínám mít rád. Bohužel je někdy tak milý a přítulný, že zapomínám na jeho pravou tvář. Na to že je démon. A potom to dopadne takhle... Rozzlobí se na mě kvůli tomu, že chci, aby se měl dobře a já se bojím, že by mi mohl třeba ublížit. V afektu, nebo tak.

Lehl jsem si a přikryl se. Teprve teď si začínám všímat interiéru jeho pokoje. Má tu malé okno, které sem propouští rudé světlo. Nemá tu vůbec lustr. Na zdi má nějaké malé pochodně, které sytě červeným ohněm osvětlují celou místnost, avšak to tu je spíše tmavé. Přesně podle mého gusta. Má ta jednu černou skříň a černý stůl. Postel, na které ležím. Docela mě udivuje výběr jeho povlečení. Červený satén. To bych typoval na holku. Jinak tu nic moc neměl. Asi tu trávil čas jenom přes noc a přes den někde létal. Doslova.

Nehybně jsem ležel a lehce oddechoval, snažíc se nemyslet na to, co se stalo, ale bohužel to nešlo. Nechal mě tu ležet jako nějaký kus hadru. Použitý kus hadru...

Přijde mi, že jsem hrozně slabá osoba. Dřív mě jen tak něco nevyvedlo z míry, ale teď bych neustále brečel a fňukal, což mi přijde moc zženštilé a já bych si za tyhle stavy nafackoval. Jenže tělu neporučím. Koukal jsem na okno a nechal sklouznout jednu slzu po mé tváři. Tak slabý...

Oči se mi pomalu zavíraly, když se k pokoji blížily kroky a já byl opět plně při vědomí. Co když to je totiž Lucas?

Dveře od pokoje se otevřely a někdo vstoupil. Byl to Harry. Viděl jsem ho v periferních vidění a rychle si otřel tvář do polštářů. To, že tu kvůli němu zase brečím, vědět nemusí.

"Omlouvám se," kuňkl jsem potichu. Stále jsem hleděl na to okno. Nechci mu vidět do tváře, na to se až moc bojím. Třeba bych tam našel pobavený výraz, nebo další naštvanou grimasu.

Harry má slova ignoroval a po čtyřech vlezl za mě a lehl si ke mně pod peřinu.

"Je to dobrý, jen už takové věci nedělej," povzdychl si a přehodil přes mé tělo ruku. Natlačit jsem se na jeho hruď, protože mi to dodávalo pocit bezpečí.

"Jsem poučen," řekl jsem rezignovaně. "Co tě sem donutilo jít?"

"Tvoje pocity, které byly až moc impulzivní a já je mohl cítit. I to že jsi brečel. Kvůli mně," řekl sklesle a já v duchu proklínal tu pitomou somnimaci. Nechci, aby mě měl tak moc pod kontrolou. Chci volnost.

"Nenechávej mě příště samotného. Ne po takový věci." Možná zním jako holka, která plaší pro nic za nic, ale opravdu mě to mrzí. Neumím vysvětlit, jak moc zneužitě se cítím.

"Příště? Takže se nezlobíš natolik, abys mě odkopl?" zeptal se a já z jeho hlasu mohl slyšet ten strach i tu naději.

"Ne. Ani bych to nedokázal."

"Také jsem poučen," řekl.

Naše těla k sobě tak úžasně pasovala, že mi to přišlo až nemožné. Právě v tuhle chvíli mi došlo, že je mi s ním vážně dobře. Že bych si na to zvykl a že se toho nehodlám vzdát.

"Mám tě rád, Harry."

"Já tebe taky, zlato," zašeptal s po chvíli jsme oba usnuli v hřejivém objetí.