Afterlife - Larry Stylinson Cz

Kapitola 48

Nervózně jsem svíral v rozklepané ruce menojský meč, který mi přišel stále těžší a těžší. Strach, že ho nakonec ani neunesu a vše pokazím, se mě zmocnil a nechtěl odejít. Upil jsem kávy a snažil se být v klidu, což mi nešlo zrovna dobře. Dvě hodiny zbývají do srazu démonů u brány do Afterlife, potom to vše vypukne. Potom budu dělat všechno pro to, abych odvedl Harryho do bezpečí a zničil peklo, které o mých plánech nemá ani nejmenší tušení. 

"Jsi vzhůru brzo," ozval se ospale Lucas, který se očividně právě probudil a doufal, že síla kofeinu ho nakopne. 

"Nemůžu spát. Mám nervy." Nejraději bych vzal ten meč a vrazil si ho přímo do srdce, abych se okamžitě zbavil toho utrpení. Tohle není život, o který jsem stál. 

"Neměj, všichni jsou spíš nedočkaví. Víš, jak dlouho čekáme na to, až se konečně zbavíme Afterlife? I kdybys ty odpadl, tak my to už zvládneme. Nemůžeš nic pokazit," konejšil mě Lucas, ale jeho slova měla spíš oačný účinek. 

"Odpadl?" zhrozil jsem se a rozklepal se nanovo. 

Ačkoli se mě snažil uklidnit, už se mu to nepovedlo. Ztrácel jsem veškeré naděje na mé přežití a to bylo nejspíš to nejhorší. Vědomí, že to nemůžete zvládnout, ale i tak do toho musíte jít. Harry se probudil brzo po Lucasovi, takže jsme už u stolu seděli dva jako klepající se trosky, co čekají na smrt. 

Sledoval jsem hodiny, které značily jediné - je čas vyjít. 

Poprvé jsem se nebál vyjít ze dveří, poprvé mi bylo jedno, jestli mě tu někdo zabije. Možná bych o to i prosil, udělal bych vše, abych se vyhnul tomuhle souboji, ale co Harry? Nemůžu ho v tom nechat, neudělal bych mu to. 

Šel jsem veprostřed a v ruce svíral zářící meč, jistě už věděl, co se chystá. Snažil jsem si užít všechno, veškeré detaily, protože nevím, zda tudy nejdu naposledy. Budou mi chybět i tyhle chodníky plné prasklin, do kterých jsem nemálokrát málem šlápl. Bude mi chybět to vedro, ty plameny, to neznámo. Veškerý démon, kterého jsme potkali, šel stejným směrem jako my. Všichni na nás házeli pohledy a já nevěděl, zda to jsou pohledy dobré nebo zlé. Zda nás chtěli uctívat nebo zabít. 

Už z dálky byl vidět zástup démonů. Bylo jich neuvěřitelné množství, ani jsem nevěděl, že jich je v pekle tolik. Kam jsem se podíval, tam stály nejohavnější zrůdy, co jsem kdy viděl, ale nemohl jsem říct nic. Teď to byli moji spojenci. 

"Čau, kámo," ozval se nějaký démon s lidskou podobou. Hned přiběhl k Harrymu a Lucasovi a já byl odstrčen do pozadí. 

Nevadilo mi to, chtěl jsem být sám, i když to šlo složitě. Všude kolem mě byli démoni, stovky, né-li tisíce, démonů. Připadalo mi to, jako kdyby všichni koukali jen a jen na mě, jako kdyby čekali, že udělám něco, za co by mě měli zabít. Jenže to já neměl v plánu. Naopak, sedl jsem si na zem a složil hlavu do dlaní. Slzy mi naplnily oči a já dělal vše pro to, abych se teď nerozbrečel. Přišel bych si neuvěřitelně slabý, i když je pravdou, že jsem. 

"Lou? Chci s tebou mluvit," ozval se nademnou Harry, tudíž jsem si rychle otřel tváře a vstal ze země. Vedl mě kamsi stranou, dokud kolem nás nebylo minimum démonů. 

"O co jde?" zajímal jsem se. 

Místo odpovědi si mě přitáhl do objetí, ve kterém jsem chtěl v tu chvíli zůstat už navždy. 

"Slib mi, že nás tohle nerozdělí. Slib mi, že budeme spolu i po tom souboji. Nesmíš mě opustit," šeptal mi do vlasů a já nevěřil tomu, že i on projevil city. Myslel jsem, že už se mnou nepromluví, že už si mě užil v noci a teď se chce jen soustředit na bitvu.