Láska nebo nenávist

Rudá smrt 2. část

Tak lidi, pomalu, ale jistě se přibližujeme ke konci, hrozně se omlouvám za to, jak to bylo krátké, já asi zkrátka nejsem na knížky o 60 a více kapitol, tak mi to prosím odpusťte.

Závany dračích křídel kolem nás tvořily miniaturní víry a pohledy jak lidí, tak draků do nás propalovali díry.

,,Vy nezůstanete na obřad? Potřebujeme nakrmit něčím našeho dráčka!" řekl zlomyslně muž držící rudé vejce a kývl na ostatní.

Ostatní nás dovedly zpátky k ohništi, kam položili vejce a nás svázali naproti němu.

,,Loki, ať se stane cokoli, věř mi, že tě moc miluju" zašeptala jsem a položila mu hlavu na rameno.

,,I já tebe" otočil se na mě s láskyplným úsměvem.

,,Notak vy dvě hrdličky, máte umřít, tak si to aspoň trochu uvědomte..." pronesl otráveně muž v kápi, otočil se zpátky k vejci a začal říkat něco, co znělo jak nějaké zaříkávadlo.

Vejce se začalo otřásat a objevovaly se praskliny, z níchž vystupovalo rudé světlo, které ho postupně zakrývalo společně se zvyšujícím se počtem rýh a prasklin, až bylo zahalené světlem celé.

Vejce pak s ohromnou silou prasklo, a když záře zmizela, byl vidět.. Malý roztomilý dráček...?

,,Já se omlouvám, ale mám pocit, že při jeho velikosti, bysme my dva, byli až moc velké sousto" poznamenala jsem posměšně, ale odezvou mi byl ironický úšklebek.

,,Proto jste dva... První bude, jako předkrm, aby drak vyrostl, a druhý, aby zesíl. Nebojte, pak mu ještě něco najdem.

Vytřeštila jsem oči a polkla, tohle nedopadne dobře...

,,Ty budeš předkrm, protože jsi vyzáblejší, a ty.." zarazil se u Lokiho ,,Diť ty jsi dnad ještě hubenější, než ona!" ukázal na mě.

,,No dovolte... Nemůžu za to, že trpí anorexií!" to už se přidal i Loki.

,,Cože?! To není pravda, nevím, kdo z nás dvou,  tady vyžírá zásoby z královské kuchyně! A navíc unesu 10 tun, kolik ty???" ohradil se.

,,Aspoň nemám 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 12 měsíců v roce, to stejný oblečení, a neumytý vlasy!" Loki zbledl, pak zrudl a pak měl zase normální barvu.

,,Že je má..." chtěla jsem se zeptat toho muže, ale žádný tam nestál.

,,Loki... Vidíš to stejný, co já?" ani jsem se na něho nepodívala, ale koutkem oka jsem viděla, že přikývl.

Velký plazící se had s ostny a křídly se plazil přímo k nám, a  očích moc lásky neměl.

Ucítila jsem, jak provazy povolují, nakonec povolily úplně. Rychle jsem se zvedla ze země a rozeběhla se k našemu drakovi, který jako jediný zůstal neohlodán.

Když jsme vzlétly, bylo vidět, jak ten druhý drak vzlétl taky a míří k nám.

,,Hlavně neleť k paláci!" upozornil mě Loki, a já upravila směr letu.

Drak se k nám nebezpečně rychle přibližoval a Drago už o moc rychleji letět nemohl, takže zbývala jediná možnost.

,,Musíme pod útes!" Loki se na mě poněkud nechápavě a člověk by řekl i vyděšeně podíval.

,,Máš snad lepší nápad?" Zeptala jsem se ho, ale to už jsem klesala prudce k oceánu, který se tříštil o zmíněný útes, a v němž se nacházely skalnaté sloupy, mezi kterými se musí kličkovat.

Útes se přibližoval, stejně rychle jako monstrum za námi, ale přece jen byl ještě celkem daleko, narozdíl od draka.

Za několik minut nás ze všech stran obklopily stěny jeskyně, ve které se za chvíli objevily sloupce z různých druhů hornin, jimž jsme se musely vyhýbat, což Dragovi šlo líp i se zátěží, jak drakovi za námi.

,,Jane.. Tam to neproletíme" oznámil Loki s obavami, ale já ho moc nevnímala.

Kličkování bylo čím dál obtížnější a my se blížili k místu, jehož se Loki tolik obával, a já i když jsem si to nechtěla přiznat, taky.

Jeskyně se začala pomalu zúžovat a místo sloupů se objevily takové tunely podobné včelím plástvím, akorát věčí a ne tak pravidelné.

Drago musel hodně klopit a krčit křídla, aby se nikde nezasekl a náš pronásledovatel díky své velikosti nemohl vůbec za námi letět.

tma houstla a houstla, až nebylo vidět ani na vlastní končetiny, ale Drago díky tomu, že je drak, má daleko lepší noční vidění s daleko lepší orientací v prostoru.

Najednou se prostor zprudka rozšířil asi milionkrát na obrovskou jeskyni, v níž už nebyla taková tma, zato spoustu chodeb vedoucích bůh ví kam a krystalů rozmístěných po stěnách a v takové vypouklině byly kulaté oválné zdobené věci.

,,No a jsme v háji" konstatovala jsem a rozhlížela se všude po prostoru.

,,Ne, opravdu?" zeptal se Loki ironicky, jak jen mohl a taky se trochu díval po jeskyni.

,,Loki, diť se umíš přemisťovat.." začala jsem, jenže mě hned přerušil.

,,Sebe s jedním či dvouma lidma možná, ale s okřídleným monstrem??!" zvýšil hlas a naklonil se, aby se podíval na Draga, jenž na nás nechápavě natočil hlavu.

Můžu ho shodit nebo sežrat? Ozvalo se v mé hlavě otráveně.

,,Ne, promiň" odpověděla jsem mu mírně pobaveně a očkem mrkla po Lokim propalujícím nás naštvaným pohledem.

,,Fajn, můžu to zkusit, ale nic neslibuju" řekl nakonec klidnějším hlasem a zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit.

Všude byla cítit energie a svět se začínal lehce pohybovat.

Najednou, jakoby lusknutím prstů se změnilo celé okolí a my se ocitli u stájí.

Chtěla jsem Lokiho obejmout, ale ten se mi vyčerpáním sesunul do náruče a dýchal jen velmi mělce, ale těžce.

Musela jsem ho dostat do paláce, ale když uvidí Draga, možná ho zabijou a pak hned mě.

Koneckonců semka asi stejně moc nepatřím, takže...

Než jsem se nadála, byli jsme oba opět ve vzduchu a letěli k paláci, rychle jak to jen šlo.

Nechávali jsme za sebou po proletu ječící obyvatele města, a kopí a zbraně, jež nás minuly.

Letěla jsem do zahrady, kde shodou okolností byla Frigga, ale tak jako ostatní i ona byla z nezvaného návštěvníka dost vyvedená z míry.

,,Friggo!" zavolala jsem na ní, když jsme přistáli a ona mohla vidět Lokiho ochablé tělo.

Naštěstí se Frigga uklidnila a doběhla k nám spolu s dalšími asgarďany pobývajícími nyní v zahradě.

Jen, co Frigga s Lokim a ostatními zmizeli v paláci, Drago mě popadl a odletěl, tak rychle jak jen mohl, jelikož do zahrad vtrhl dav vyděšených, a naštvaných lidí, kteří už nestihli zabránit tomu, aby nás zastavili.

No omluva, by asi moc nepomohla, za to příšerné zdržení, ale... bude to znít blbě, ale tahle knížka už mě moc nebaví, což neznamená, že s ní seknu a dopíšu až za x let. Ne, budu ji dál psát, jen prosím o shovívavost. A hrozně moc děkuju za 3 tisíce přečtení :-*