Way of Love

In my life

Boty, boty! Kde mám sakra boty?!

Prohledala jsem už téměř celý svůj byt, bezúspěšně a čas neúprosně ubíhal. Bylo už po půl deváté a práce mi začínala v devět. V rychlosti jsem se zakousla do jablka, odhodila ho na kuchyňský pult a pokračovala v pátrání.

„Botičky, no tak kde jste?! Ukažte se." Žadonila jsem a lezla pod postelí v naději, že najdu to, co potřebuji. Když mi v kapse džínsů začal zvonit mobil, polekaně jsem sebou škubla a praštila se o hlavu. „Au! Sakra!" Vyklouzla jsem z pod postele a vylovila mobil. „Čau Charlie." Povzdechla jsem, sestra mi volala jen když něco potřebovala, nebo si chtěla postěžovat, ani na jedno jsem ale momentálně neměla čas a náladu už vůbec ne. „Ahoj Bello, promiň, ale teď opravdu nemám čas, pospíchám do práce." Odbila jsem ji a bez rozloučení hovor ukončila, načež mi pohled sklouzl k semišové, šedivé lodičce na vysokém, jehlovém podpatku, povalující se u mích nohou. „No konečně!" Oddechla jsem si, rychle se obula a zkontrolovala svůj zjev v zrcadle. Čokoládově hnědé vlasy se mi elegantně vlnily až k pasu, světle zelené oči jsem měla jen decentně namalované, nebylo to téměř ani potřeba, byly samy o sobě hodně výrazné. Přes šedivé tílko s hlubokým výstřihem jsem si přetáhla černé sáčko a trochu si povytáhla světlé, úzké džíny. Všechno bylo perfektní, spokojeně jsem se usmála, popadla kabelku a pospíchala ke dveřím. Cestou jsem si ještě stihla vzít jablko a párkrát do něj kousnout. Seběhla jsem schodiště z mého bytu a vyběhla na ulici, můj stříbrný Mercedes stál přímo před vchodem do domu, v noci se mi povedlo dobře zaparkovat. Nastoupila jsem, hodila kabelku na sedadlo spolujezdce, nastartovala a za doprovodu hlasitého skřípění gum se zařadila do provozu.

Dříve jsem bydlela s rodiči v rodinné vilce kousek za Londýnem, když mi bylo patnáct, odjela jsem kvůli škole a přestěhovala se přímo do centra Londýna k tetě, kde už jsem zůstala a to i po tom, co teta zemřela. Ještě během školy, kterou jsem popravdě dost flákala, jsem si našla práci u firmy Fulfilled dreams, která se zabývala plánováním nejrůznějších akcí, od narozeninových oslav přes svatby až po charitativní akce. Během několika málo let se vypracovala na samý vrchol a přijímala zakázky především od finančně dobře zabezpečených lidí. Ve firmě jsem začala pracovat už v sedmnácti a to díky mé kamarádce Mie, která byla zároveň ředitelkou firmy. Tu práci jsem nedostala jen kvůli protekci, ta mi jen krapet pomohla, ale hlavně kvůli svým schopnostem. Osvědčila jsem se, po ukončení školy podepsala pracovní smlouvu a nastoupila na velmi dobře placenou pozici organizátora.

Mobil začal znovu vyzvánět zrovna, když jsem parkovala před firmou. Štěstí mi přálo, zbývaly mi ještě tři minuty do začátku mé pracovní doby. Vystoupila jsem a za chůze začala v kabelce hrabat mobil. „Copak jsem ti to neřekla dost jasně?" Zavrčela jsem na svoji mladší sestru. „Ale tohle je důležité." Namítla a já povzdechla. „Fajn, tak to zkrať." „Pohádala jsem se s našima, řekla jsem, že radši budu bydlet u tebe než s nima a máma řekla, ať si jdu, že mě má plný zuby, takže, můžu bydlet u tebe?" Bylo ji patnáct, mezi námi byl ani ne čtyřletý, věkový rozdíl, v jejím věku už jsem bydlela sama a pracovala jako servírka v kavárně, ona se na rozdíl ode mě jen poflakovala s kamarády pochybných poměrů, chodila za školu a vysávala účty rodičům, kdyby ji to nezatrhli, brzy by je připravila o opravdu tučnou část majetku. „Na to zapomeň." Pečlivě jsem od sebe oddělovala jednotlivé slabiky, aby náhodou nedošlo k nějakému omylu. „Charlie prosím, moc tě prosím! Budu ti uklízet a prát! Jen mě nech u sebe, nemůžu se tam vrátit." S rodiči to nebylo jednoduché, to jsem musela uznat, mamka pracovala jako právník a otec jako psycholog, žili si dobře, čtyřikrát do roka jezdili na dovolenou, o víkendech hrávali golf s přáteli a přes týden tvrdě pracovali a domů se vraceli v noci. Na první pohled, jsme se mohli zdát jako perfektní rodina, ale nic není dokonalé. „Dobře, můžeš u mě na nějakou dobu zůstat." Souhlasila jsem neochotně a tak nějak jsem tušila, že toho budu ještě litovat. „Díky! Jsi nejlepší!" Smála se Bella spokojeně. „Jasně, ale budeš uklízet, jasný?" Varovala jsem ji. „Rozkaz, čau." Rozloučila se, to už jsem vcházela do své kanceláře.