Way of Love

I can't do this PART TWO

 Mohla jsem se vrátit k rodičům, ale po čtyřech letech, co jsem je skoro téměř nevídala, mi přišlo trochu nevhodné k nim jen tak, bez ohlášení vtrhnout se slovy, mami, tati jsem těhotná. Ještě jsem se tak úplně nerozhodla, jestli si to dítě nechám, ale Liama jsem do toho zatahovat nehodlala. V práci jsem si vzala na týden volno a s Miou jsem se domluvila, že kdyby mě někdo sháněl, má říct, že jsem dala výpověď. Práce, další důvod, proč jsem nemohla mít dítě. Měla jsem svoji práci ráda, bavila mě a vyplňovala převážnou část mého života. Nehodlala jsem se ji vzdát a s dítětem bych pracovat nemohla. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si byla jistá tím, co jsem hodlala udělat, i když to nebylo správné.

Týden volna jsem se rozhodla strávit v letním domku rodičů. Večer jsem si k nim zajela pro klíče a vymluvila se na to, že si potřebuji na chvíli odpočinout od města. Dům stál v jedné okrajových, poklidných čtvrtí Londýna, kde by mě nikdo nenašel, i kdyby mě hledal. První noc byla nesnesitelná, nemohla jsem bez Liama usnout, bez něj bylo všechno pochmurné a chladné. Chyběl mi jeho úsměv, obětí, polibky. Chyběly mi všechny ty maličkosti, které ho dělaly tím, kým je. Ráno mi bylo zase špatně, devět měsíců bych tohle nevydržela. Mobil jsem měla od včerejšího dne vypnutý, Bella si mě ale i tak našla, jen jsem doufala, že z mého dopisu, který jsem ji nechala na stole v pokoji, pochopí, že má před Liamem mlčet. „Ty jsi se asi úplně zbláznila?! Už dva dny jsi nebyla doma! Liam má o tebe strašný strach, nespí a snaží se ti neustále dovolat, volal i do práce a tam mu řekli, že jsi dala výpověď, Charlie co se děje?“ Povzdechla jsem, netušila jsem, jestli ji mám říci pravdu. „Je tam Liam?“ „Ne, před chvíli odjel za ostatními, snaží se pochopit vzkaz, který jsi mu nechala.“ „Bello? Teď mě prosím poslouchej a neodsuzuj mě, prosím.“ „Poslouchám.“ „Jsem těhotná.“ „Cože?! Ty jsi Liama podvedla?!“ „Ne! Jak tě něco takového napadlo! To dítě je jeho!“ "A proč jsi utekla?!“ Nechápala. „Nemůžu mu to říct, nemůžu mu zkazit život, nebo ty snad chceš, aby se One Direction rozpadli proto, že jedna kráva upoutala Liama doma u dítěte?!“ „Nejsi kráva! A proč by jsi ho někde poutala?! To je blbost! Koukej se vrátit domů a říct to Liamovi! Bude mít obrovskou radost!“ „Bello, tohle není tvůj problém, prosím nech to být ano? A slib, že to nikomu, ani Liamovi neřekneš, ano? Já ti věřím, nezklam mě, prosím.“ „Ale tohle není ničí problém! Není to problém, je to úžasný!“ Namítla. „Bello, prosím.“ Povzdechla. „Dobře, nikomu to neřeknu.“ Slíbila sklesle. „Vrátíš se ještě domů?“ „Vrátím, až se rozhodnu, co budu dělat dál.“ „Stýská se mi po tobě.“ „Mě taky, nechala jsem ti doma peníze, až ti dojdou, dej mi vědět ano?“ „Děkuju.“ „Nemáš za co, mám tě ráda, ahoj.“

Vymezila jsem si celý týden na to, abych všechno promyslela a konečně se rozhodla, co budu dělat. První dva dny jsem jenom ležela, bylo mi příšerně a to ne jenom fyzicky, ale i psychicky, mobilu jsem se ani nedotkla. Třetí den se všechno krapet zlepšilo a já se rozhodla dojít si ke kadeřnici, na pedikůru a takové ty blbosti, které by odvedli moji mysl od řešení onoho problému. Čtvrtý den jsem strávila nákupy, stále jsem se to snažila oddalovat, co to šlo. Pátý den jsem netušila co dělat, bylo mi zase špatně, takže jsem většinou spala a když jsem se probudila, byl tu poslední den mé dovolené a já na tom nebyla se svým rozhodnutím o nic dál, než před týdnem. Bella už nezavolala, byla jsem za to ráda, chtěla jsem, aby byla šťastná, užívala si a ne řešila moje problémy. Večer přišel z ničeho nic. Seděla jsem u jídelního stolu a dloubala se v nedojedené večeři. Nechtěla jsem dítě, nemohla jsem si ho nechat a vychovávat ho, nic jsem o dětech nevěděla! I tohle rozhodnutí ale mělo dvě další varianty. Buď jít na potrat, nebo dát dítě po narození k adopci. Nevím proč, ale to druhé mi přišlo horší jak to první. Nechat to dítě žít s myšlenkou, že jeho rodiče ho nemají rádi a nechtěli ho, něco takového je milionkrát horší než zabít něco, co v podstatě ještě ani nežije, nebylo to dítě, ale fazole. Jedině takové myšlenky mě dokázaly utišit a dodat mi odvahu, byla jsem rozhodnutá.

„Ještě tři dny Mio, prosím, jenom tři.“ „Charlie co se děje? Odmítáš si brát volno i po akcích, na kterých jsi do rána a teď najednou tohle.“ Zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, že můžeš ještě tři dny zůstat doma, ale má o tebe starost, před kým utíkáš?“ Před sebou samou, vířilo mi hlavou. „Před nikým, jen teď potřebuji být sama.“ Zaparkovala jsem na nemocničním parkovišti, ze sedadla spolujezdce si vzala tašku a vystoupila jsem. „Vážně si o tom nechceš promluvit?“ „Vážně, už musím končit, ahoj a díky.“ Ukončila jsem hovor a strčila mobil do tašky k tomu starému, ano, koupila jsem si zbaběle nový mobil, samozřejmě stačilo jenom vyměnit SIM kartu, ale co už. Vešla jsem do hlavní haly a ohlásila se u sestřičky, která mě dovedla k doktorce, s kterou jsem měla sjednanou schůzku. Bylo třeba vyplnit nějaké papíry, přičemž se mě doktorka snad tisíckrát zeptala, jestli jsem si opravdu jistá, popravdě, nebyla, ale tvrdohlavě jsem pokaždé přikývla. Nebylo cesty zpět. S papíry jsem se vrátila na recepci za sestrou, které jsem je měla předat.

„Hned vás zavedu na pokoj, jen založím vaše papíry.“ Usmála se na mě a já přikývla. Opřela jsem se o pult a trpělivě vyčkávala. Ozvala se hlasitá rána a kdosi se vřítil dovnitř, podle kudrnaté hlavy jsem poznala Harryho. Ztuhla jsem, popadla z pultu nějaké letáčky a rozložila je před sebou, abych se tak skryla, uznávám, velmi nenápadné. Když mi je vytrhl z ruky a třískl s nimi o pult, polekaně jsem nadskočila. „Co si myslíš, že tu právě děláš?!“ Vyjel na mě a já vyděšeně zamrkala. „Můžu se tě zeptat na to samí.“ Odsekla jsem. „Co tu dělám? Jdu tě přivíst k rozumu a zabránit ti zlomit Liamovi srdce.“ „Už se stalo.“ Oznámila jsem sklesle. „Ale hovno! Napsala jsi to sice moc hezky, ale nedalo se z toho nic pochopit! Nedošlo mu, že jsi mu dala kopačky! A já jsem ten, kdo to tu bude žehlit!“ „Nemusíš nic žehlit! Hodlám to napravit sama!“ „Tím že zabiješ vaše dítě?!“ „Tobě do toho nic není!“ Zavrčela jsem a měla chuť ho něčím praštit! „Ale je! Jsme jedna velká rodina a ty i ten prcek k nám patříte! Jsme v tom spolu, všichni, nejsi v tom sama a nikdy nebudeš! Jen to prosím nedělej.“ Zašeptal a po tváři mu sklouzla slza, on vážně brečel. Zavrtěla jsem hlavu. „Promiň Harry, já nemůžu.“ „Ale...“ „Můžeme jít?“ Zjevila se u mě sestřička a já přikývla. Naposledy jsem se otočila na Harryho, stále tam stál, se slzami v očích a prosebně mi hleděl do očí, sklopila jsem hlavu a pokračovala v cestě.

 Obloha byla temná, nad Londýnem vysely těžké, dešťové mraky, jako ostatně většinu času. Má nálada klesla pod bod mrazu. Byla to chyba? Měla jsem to udělat jinak? Ne, věděla jsem, cítila jsem, že takhle to bude nejlepší, musí být. Odemkla jsem auto a hodila tašku na zadní sedačky. Na tvář mi dopadla první dešťová kapka, jakoby obloha plakala a já s ní. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k nemocnici, z přemýšlení mě vytrhlo hlasité pištění gum a k nemocnici se přiřítila černá limuzína. To jako vážně? Ne, teď ne! Nemohla jsem se mu po tom všem podívat do očí! Rychle jsem nastoupila a chtěla nastartovat, ale byl rychlejší. Otevřel dveře a vytáhl mě ven, načež mě pevné objal. „Proč jsi to udělala?“ Brečel, jasně že mu to řekl, podrazák Styles, s ním si to ještě vyřídím. Všichni ostatní se vyhrnuli z limuzíny a mlčky nás pozorovali, Harry stále brečel, stejně tak holky, byla tam i Bella, z jejího výrazu se ale nedalo nic moc vyčíst. „Postaral bych se o vás, postaral.“ Mumlal a dál mě k sobě tiskl. Myslel si, že to nevím! Ale já mu to nemohla dovolit. „Liame? Musím ti něco říct.“ Zašeptala jsem. „Neudělala jsem to.“

Vážně neám nejmenší ponětí, co si o tomhle mém psacím pokusu kdo myslí, za komnt bych byla vděčná :D Uznávám, že jsem tuhle kapitolu ukončila poněkud zvláštně, snad se nikdo nebude zlobit :)