Way of Love

From the beginning

Probudila jsem se v nemocnici. Moc dobře jsem věděla co se stalo, byla to neskutečná hloupost tam lézt, hloupost, za kterou jsem musela zaplatit. „Je mi to moc líto.“ Zašeptala doktorka, která se mi před pěti měsíci snažila rozmluvit potrat, zbytečně, nakonec jsem o svého prcka stejně přišla. A co víc, už jsem nikdy žádného mít nemohla. „Domluvím vám schůzky s psychologem a...“ „Ne, nechci psychologa, chci Liama.“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a po tvářích mi stékaly slzy. „Několik chlapců čeká venku, mám je pustit dovnitř?“ Mlčky jsem přikývla a doktorka odešla.

První se ke mně nahrnul Harry, oči měl zarudlé od pláče a byl rozcuchaný. Jakmile mě objal, znovu se rozbrečel a s ním i já. Během chvíle ho ode mě odtáhl Zayn a zaujal jeho místo. I on brečel. „Je mi to moc líto.“ Jen jsem přikývla, na víc jsem se nezmohla. Zayna brzy odstrčil Lou, který mě sotva objal, už byl vystrčen Niallem. Všichni si sedli na moji postel, nikdo nemluvil, nebylo třeba. „Kde je Liam?“ Uvědomila jsem si, že tam není, když mě Niall neochotně pustil ze svého objetí. „On nepřišel.“ Zamumlal Harry a sklopil hlavu, víc říkat nemusel.

Kluci kvůli mně na týden přerušili turné, chodili za mnou každý den, až na Liama, ten se neukázal. Psala jsem mu, volala, ale marně. Netušila jsem, co se děje? Byl na mě naštvaný?! To já na sebe taky! Zabila jsem naše dítě jenom proto, že jsem nedodržela slib, který jsem mu dala, jen kvůli mojí hlouposti jsme o malého Harryho přišli. Přijeli za mnou i holky, El byla naprosto mimo, nemluvila, Perrie se každou chvíli ptala, jestli něco nepotřebuji, vždycky jsem zavrtěla hlavou, díky Niallovi, který v nemocnici i přespával, jsem měla všechno. Od té doby co přijel, se ode mě nehnul. Byla jsem za to ráda, ale přála jsem si, aby na jeho místě byl Liam. Bella chodila každý večer, snažila se mě rozveselit různými historkami ze školy, ale já opravdu neměla chuť na to se smát. Všechno jsem zničila. To, že už nikdy nebudu moct mít děti jsem nikomu neřekla, nechtěla jsem, aby mě litovali ještě víc, nezasloužila jsem si lítost.

„Kdy tě pustí?“ Zajímal se Niall. Ležel vedle mě na posteli a jedl pizzu. „Asi za dva dny. Proč?“ „Mohli by jsme si s klukama prodloužit volno, abychom tě odvezli domů a chvíli s tebou zůstali, už jsme o tom mluvili.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý.“ „Ale přece nebudeš po tom všem hned zase sama!“ Nesouhlasil. „Nebudu sama.“ Namítla jsem. „Vracím se k Belle.“ „Cože?!“ „Nialle Liam se tu za celý týden neukázal, neodpovídá mi na zprávy, volala jsem mu snad tisíckrát. Je konec, už ve vašich životech nemám co dělat. Odstěhuju se a vy můžete na tohle všechno zapomenout.“ „Na tebe se nedá zapomenout! Nemůžeš přeci jen tak odejít, Liam tě potřebuje, my tě potřebujeme, patříš k nám, jsme rodina.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To bylo, než jsem všechno zkazila.“ Nevěřícně na mě valil oči a zapomněl i na pizzu. „Nemůžeš jen tak odejít.“ „Už jsem se rozhodla.“ "Tak to svoje rozhodnutí koukej změnit, kluci o tom vědí?" "Pochybuji, já jim to neřekla." Začal po kapsách lovit mobil. "Jen počkej, oni ti to daj pořádně sežrat." Namířil na mě plátek pizzy místo ukazováčku. Protočila jsem oči. "Harry? Výborně, koukej laskavě naší princezně vysvětlit, že se nikam nestěhuje! Já vím že se nikam nestěhuje, ale ona to plánuje! Jo, přesně! Prostě jí tam zamkneme! Jo počkej, dám to na hlasitej odposleh." Položil mobil vedle nás na postel a vítězně se ušklíbl. "Tak na to hodně rychle zapomeň!" Zaúpěla jsem. "Harry já musím pryč." "Ne! Ty nemůžeš pryč! Zayne pojď jí to říct!" "Nechce mrkev?" Slyšela jsem Louise. "Nechce mrkev, chce se odstěhovat!" "To přeci nejde!" "To ti pěkně děkuju." Zamračila jsem se na Nialla. Pokrčil rameny a vrátil se k jídlu. Dalších pět minut jsem poslouchala překřikování kluků a jejich argumenty, proč musím zůstat. "Prostě musíš! Liam?! Liame! Řekni jí to, řekni že nemůže odejít!" Zastavilo se mi srdce a Niall zpozorněl. "Chvíli bylo naprostě ticho, nikdo ani nedutal. "Ať se odstěhuje." Zněla Liamova odpověď a mě bodlo u srdce. Ztěžka se mi dýchalo a před očima se mi dělaly mžitky. "Vídíte, musím." Zašeptala jsem.

 To že nestojím o psychologa jsem musela doktorce opakovat ještě několikrát, než mi s tím dala pokoj. „Máš všechno?“ Ujišťovala se Bella. „Nemám.“ Špitla jsem a oči se mi opět zalily slzami. Přispěchala ke mně a objala mě. „To bude dobrý, pojď.“ Chytla mě za ruku a táhla z nemocnice pryč. Museli jsme si vzít taxi, auto jsem měla u kluků v garáži. Zastavil nám před domem, zaplatila jsem a s Bellou po boku vykročila vstříc k místu, kde jsem prožila ty nejkrásnější měsíce svého života. Když jsem vstoupila do předsíně, pohltily mě vzpomínky na Liama. To jak mi každé ráno dělal snídani, to jak křičel na kluky, aby byli zticha, když jsem usnula na gauči, to jak řekl, ať se odstěhuju. Ne, už jsem nemohla brečet, musela jsem se vzchopit, být silná. Sbalit všechny moje věci nám trvalo asi dvě hodiny, Bella šla odnést poslední tašku a já šla ještě jednou projít celý byt, nechtěla jsem tam nechat ani jedinou známku své přítomnosti. Kroky mě zavedly do dětského pokoje. Jen jsem stála ve dveřích a pozorovala sluneční paprsky, barvící pokoj do zlata. Možná to tak bylo nejlepší, Liama nebude nic brzdit v jeho kariéře a klukům nebude nic a nikdo narušovat jejich životy. S tím jsem opustila dětský pokoj, na kuchyňský stůl položila klíče a pokračovala do garáže za Bellou. Byla jsem rozhodnuta se vrátit ke starému způsobu života a zapomenout, což se lehce říká, ale težce dělá. Do práce jsem nastoupila ještě ten týden, co mě pustili z nemocnice. Potřebovala jsem něco dělat a přestat na to myslet. Fotky a články v časopisech mi to ale nedovolovaly. Na Twitter mi přicházeli zprávy od fanynek, kupodivu mi dodávaly sílu. Psali, jak jim je to líto, a že věří, že to spolu s Liamem zvládneme. Jenže mi už nebyli spolu, i tak jsem to musela zvládnout. Kluci mě v tom nenchali, i když jsem si výslovně přála, aby mě už nekontaktovali, každý den mi od nich přicházely zprávy, Když jsem neodepisovala, tak chodit přestaly. El a Perrie se u mě čas od času stavily, popovídali jsme si, zasmály se a vyrazili do klubu, nebo na nákupy. Můj život nabral nový směr. Pustila jsem se do podnikání a založila si vlastní firmu, nechtěla jsem dělat Mie konkurenci, proto jsem se vrhla do návrhářství od oblečení, přes doplňky až k dekoracím do bytu a dortům, které se staly mojí srdeční záležitostí. Během několika málo měsíců si firma získala jméno a popularitu. A pak, když už jsem byla zase šťastná, do mého života opět vstoupilo těch pět pošuků a to na den přesně rok od chvíle, co jsem se potkala s Liamem.