Way of Love

I can't do this PART ONE

 Dostaveníčko s jídlem, které jsem snědla, jsem měla během rána a dopoledne ještě několikrát, něco nebylo v pořádku, ale já neměla čas to řešit, umělé rampouchy visící ze stropu sálu byly v tu chvíli důležitější. Perrie s El dorazili chvíli před oficiálním začátkem akce, aby mi pomohli všechno zhodnotit a překontrolovat. Sál vyzdobený v zimní tématice je naprosto uchvátil, musela jsem i sama sobě uznat, že jsem odvedla dobrou práci, taky mě z toho všechno neskutečně bolelo. Akce proběhla v pořádku, všem se moc líbila a after party se hned na začátku rozjela. Já s Perrie a El jsme seděli u baru, popíjeli a povídali si. „Nevím co to má být, asi jsem ve stresu.“ Svěřila jsem se holkám s mým ranním problémem. „Nebo jsi těhotná.“ Ušklíbla se El a já po ní vrhla otrávený pohled. „To těžko, beru prášky.“ Namítla jsem, ale v hlavě mi začalo cosi hlodat a to konkrétně počty. „Charlie? Děje se něco?“ Zamračila se Perrie. „Nejsem si jistá, já, nevychází mi to.“ Perrie vyvalila oči a El se zakuckala šampaňským. „Počkat, to jako vážně? Měl to být jenom vtip!“ Ani jedna z nás se ale nesmála. „Víš co, prostě si to ověříme, počkejte na mě na toaletách.“ Křikla Perrie a už běžela ze sálu pryč.

„Těhotenský test, to jako vážně?“ Založila jsem ruce na hrudi. „Ano! Jinak si nemůžeš být jistá.“ Stála si Perrie na svém. „Fajn.“ Přikývla jsem. Řídili jsme se podle návodu a pak čekaly tři dlouhé minuty, které narušilo zvonění Perriina telefonu, volal ji Zayn, než odešla, slíbila, že nic samozřejmě neřekne. „Jsi nějak bledá? Nechceš donést něco k pití?“ Přikývla jsem a opřela se o umyvadlo, El potichu vyklouzla ven. „Jsi tu nějak rychle.“ Podivila jsem se, když bouchly dveře, místo El jsem ale spatřila Harryho. Otráveně jsem zaúpěla. „Co ty tady děláš? Počkej, nic mi neříkej, tohle je módní přehlídka, jdeš sem sbalit nějakou nebohou modelku, užiješ si a pak ji odhodíš jako ostatní.“ Zamračil se. „Co proti mně máš?“ Nadzvedl obočí. „Já proti tobě, to jako vážně?!“ Přikývl. „Spíš co ty máš proti mně? Neslyším od tebe nic jiného, než hnusný poznámky a posměšky, přitom jsem ti nic neudělala!“ „Ne? Ale ano.“ „A co?!“ „Naštvala jsi mě!“ „Kdy?!“ Nechápala jsem. „Když jsi mě odkopla a místo mě si vybrala Liama!“ Ztuhla jsem. „Cože?“ Povzdechl a prohrábl si vlasy. „Měla jsi si vybrat mě, každá holka si vybere mě, ale ty jsi mě odkopla.“ Usmál se na mě, poprvé se na mě skutečně usmál a v tu chvíli vypadal jako andílek. „Hodně dlouho mě to žralo, nechápal jsem, proč jsi si sakra vybrala jeho? Jsem hezčí!" Protočila jsem oči, ale neubránila jsem se ušklébku. "Chtěl jsem tě, jako ještě žádnou, chvíli jsem si dokonce myslel, že by to mohla být láska a neskutečně mě štvalo, že jsi o mě ani pohledem nezavadila! A pak, když jsem vás dva viděl, opadlo to, patříte k sobě. Promiň, že jsem se choval jako idiot." Už jsem mu chtěla říct, že je to v pohodě a že jsem ráda že jsme si to vyříkali, ale pohled mi sklouzl k těhotenskému testu. „Pane bože!“ Vykřikla jsem. „Já vím, je to asi trochu šok co? Zakoukal jsem se do holky svýho kámoše.“ Ušklíbl se. „Ne, to ne! Teda ano, ale to jsem nemyslela, já...jsem těhotná!“ Zamračil se a snažil se dát si dvě a dvě dohromady, nešlo mu to. „Cože?!“ Podala jsem mu těhotenský test a čekala na jeho reakci. Pootevřel pusu a chvíli jen tak zíral. Nakonec se usmál. „To je úžasný! Liam bude táta!“ Měl z toho opravdovou radost. "Bože! To je perfektní! Jsem rád, že jsem ti všechno řekl a můžeme se teď normálně bavit." Smál se jako sluníčko. Tohle byl skutečný Harry, ani trochu namyšlený nebo sebestředný. „To je dokonalý!“ Opakoval stále dokola, pevně mě objal a už tahal mobil, stihla jsem ho zarazit. „Co to děláš?!“ „Volám klukům, nebo jim to chceš říct sama?“ Podal mi mobil a já zavrtěla hlavou. „Nesmí se to dozvědět, Harry prosím, slib mi, že to nikomu neřekneš! Prosím!“ Zamračil se, ale přikývl. „Proč?“ Nechápal. „Nemůžu mít dítě, je mi devatenáct! A Liam?! Vždyť má jedno turné za druhým, nahrávání, rozhovory, večírky. Nemůžu mu takhle zkazit život! A jsme spolu jenom tři měsíce!“ „Neblázni! Bude nadšenej! Bude to úžasný mít tu prcka!“ „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle nejde.“ Oči se mi zalily slzami a já se rozběhla pryč. Bylo mi jedno kam, hlavně pryč. Tohle se nemělo stát.

Přespala jsem v hotelu, nemohla jsem domů za Liamem, ne dokud nevymyslím, co bude dál. Měla jsem dvě možnosti, nechat si dítě a zmizet z Liamova života, nebo si ho nechat vzít a Liamovi nic neříct. Ani jedno mi nepřišlo jako to správně. Napsala jsem holkám, že jsem musela odejít, ráno se za mnou stavili v hotelu a šli jsme na snídani. „Nemůžu tomu uvěřit, vy budete mít dítě!“ Radovala se El a já se snažila její radost zmírnit. „Nebudeme El, nemůžu to udělat. Nemůžu Liamovi zničit kariéru, upoutat ho tady u dítěte, vždyť jsme spolu teprve tři měsíce!“ „A co jiného chceš dělat, Liam bude ten nejlepší táta, věř mi. Bude mít neskutečnou radost!“ Ujišťovala mě Perrie. „Jo, to Harry říkal taky.“ „Harry to ví? Já myslela, že se nesnášíte?!“ Nechápal El. „No, to já taky, jenže pak za mnou přišel, když jsi mi odešla pro pití a Perrie zrovna telefonovala, a o všem jsme si promluvili a já mu to řekla. Slíbil mi, že to nikomu neřekne, ani vy to nesmíte klukům říct.“ „Ale jednou se to stejně dozvědí, tohle neutajíš.“ „Utajím, když si ho nechám vzít.“ „To nemyslíš vážně, že ne?!“ Zhrozila se Perrie. „Charlie to nemůžeš! Nemůžeš to dítě zabít a už vůbec ne bez Liamovi vědomosti. Nemůžeš mu to udělat.“ Vyšilovala El. „Takže kdyby jste byli na mém místě, co by jste udělali?“ „Já bych to Zaynovi řekla, chceme mít jednou děti a kdyby to přišlo už teď, byla by to o to větší radost.“ „Taky bych to Louimu řekla, společně by jsme vyřešili, co budeme dělat dál.“ „Jenže Liam by mě nenechal jít na potrat, ani kdyby to dítě nechtěl a o to tu jde! Udělá to, co je správné a ne to, co by doopravdy chtěl.“ „To nemůžeš vědět.“ Nesouhlasila Perrie a já povzdechla. „Nevím co mám dělat. Nechci nikomu ublížit, nejradši bych vrátila čas.“ Zamumlala jsem. „Musíš bojovat, běž za Liamem a řekni mu to!“ Stály si holky za svým, jim se to řeklo, ony nebyli těhotné.

 Nejdřív jsem zavolala k sobě domů na pevnou linku, abych se ujistila, že nikdo není doma. V rychlosti jsem se osprchovala a převlékla se, měla jsem po včerejší akci volno, ale v té chvíli bych raději pracovala. Jako bez duše jsem bloumala bytem, až jsem skončila v Bellině pokoji, plném plakátů One Direction. Nemohla jsem dovolit, aby se rozpadli, ne kvůli mně a tomu prckovi, který ve mně rostl. Prohlížela jsem si plakáty a po tváři mi stékali slzy. Kluci na nich byli šťastní, usmívali se, nemohla jsem jim ten úsměv jen tak vzít, vtrhnout do jejich života a převrátit ho. Existovalo jenom jedno řešení. Milovala jsem Liama, jako ještě nikoho, milovala jsem ho tak moc, že jsem byla připravena ho pro jeho vlastní dobro opustit. Vrátila jsem se do své ložnice, vytáhla tašku a začala balit své věci. Netušila jsem kam půjdu, co budu dělat, ale svůj starý život jsem musela nechat tady v tom bytě, se všemi svými vzpomínkami na mého dokonalého Liama. Váhala jsem, jestli mu mám nechat vzkaz, nebo napsat raději dopis, bez rozloučení jsem ale zmizet nemohla. Tři měsíce, byly nám poskytnuty jen ty pouhopouhé tři měsíce. Zastavila jsem se v předsíni a naposledy se podívala na svůj byt, v záchvatu pláče a balení jsem nestihla vypnout televizi, začala jsem hledat ovladač a než jsem stihla televizi vypnout, hudební kanál se mi rozhodl dát pořádnou ránu pod pás a pustil videoklip Little things. Tohle už bylo na mě moc, sbohem lásko, nikdy nezapomenu, dal jsi mi všechno a já tobě nic, byl jsi mým princem, hvězdou na temné obloze, byl jsi můj jediný směr cesty, každý ho má, ale jenom jeden, jeden směr, který jsem já právě opouštěla.