Way of Love

I cant begin again

 Večer se nezadržitelně blížil. Začínala jsem mít strach. To nebyl dobrý nápad! Proč jsem ho neposlala někam? Proč jsem souhlasila, že se s ním sejdu?! Vždyť my dva jsme si už neměli co říct, skončilo to! To on to skončil, co víc po mě chtěl?! Začínalo se mi dělat špatně. Přecházela jsem po bytě a každou chvíli kontrolovala hodiny. Nillovi jsem to neřekla, nemohla jsem mu to říct, nechtěla jsem ho do toho zatahovat. Sama jsem pořádně náš vztah nechápala, nechodili jsme spolu, v tom jsem měla jasno. Milovala jsem ho? Možná, toužila jsem po něm? Rozhodně! Ta servírka, co po něm pořád po očku pokukovala, mě doháněla k šílenství! Z mích úvah mě vytrhlo zaklepání na dveře. Zarazila jsem se uprostřed kroku, zhluboka se nadechla a zamířila ke otevřít.

Stál tam, snad ještě krásnější, než jsem si pamatovala. Jeho smutný, zničený výraz mě ubíjel, Vlasy měl o něco delší a na tvářích měl několika denní strniště. Srdce se mi divoce rozbušilo při vzpomínce na naše společné chvíle, měla jsem co dělat, abych se mu s pláčem nevrhla kolem krku, ale udržela jsem se. „Ahoj.“ Vydechla jsem a ustoupila ode dveří, aby mohl vejít. „Ahoj.“ Zašeptal a váhavě překročil práh mého bytu. Došli jsme do kuchyně, spojené s obývacím pokojem, posadil se na barovou židli k pultu, já radši postála. „Změnilo se to tu, je tu méně věcí.“ Zamumlal. „To bude tím, že se stěhuju.“ Odvětila jsem. „Takže je to pravda?“ Zahleděl se mi do očí. „Jo, dáš si něco?“ Zavrtěl hlavou, založila jsem ruce na hrudi a vyčkávala, co bude dál, ale ničeho jsem se nedočkala. „Proč jsi přišel?“ Povzdechl a složil hlavu do dlaní. „Cestou jsem přemýšlel co ti mám říct, vymyslel jsem snad tisíc omluv, ale žádná nebyla dostatečná.“ Zvedl hlavu, oči se mu zalily slzami. „Taková neexistuje.“ Zavrtěl hlavou. „Já nevím co mám dělat.“ „A myslíš si, že já to snad vím?!“ Vyjela jsem na něj. „Liame tohle už se nedá vrátit, nedá se to ani spravit, nemůžeš to slepit, jako rozbitou skleničku!“ „Ale jo!“ Sklouzl ze židle a blížil se ke mně. „Můžeme to zpravit, nikdy ti to už nevynahradím, ale můžu se o to po celý zbytek života snažit.“ Už nás dělil jenom necelý metr, mozek velel ustup! Nenech ho, se tě dotknout, nenech ho, vkrást se ti zase do srdce, může ho opět kdykoli zlomit! Jenže poblázněné, hloupé srdce protestovalo, ale ono nemohlo rozhodovat! „Můžeme začít znova, všechno to můžeme zase prožít a tentokrát už nebudu takový hlupák! Už tě neopustím, nikdy!“ Překonal vzdálenost, která nás dělila a ovinul mi ruce kolem pasu, mělo vůbec cenu se vzpouzet? Jednou rukou mi odhrnul pramen vlasů a pohladil mě po tváři. „Pořád tě miluju, možná ještě víc než předtím, strašně moc mi chybíš.“ Zašeptal a naklonil se ke mně. Ne! Ne! Ne! To nejde! Znovu už ne, prosím! Tohle nemůžu Niallovi udělat. Pozdě. Lehce mě políbil, přeci jen, byl to slušňák Liam, žádal o povolení, stejně jako před rokem. Už už jsem mu chtěla polibek oplatit, na poslední chvíli jsem se ale odtáhla. „Co se děje?“ Zamračil se a vzal moji tvář do dlaní. „Nemůžeme začít znovu Liame.“ Nikomu jsem to ještě neřekla, ale byl nejvyšší čas. „Já nemůžu...“ Proč jsem to nikomu neřekla? To bude tím, že jsem se s tím stále nedokázala smířit. „Charlie? Co nemůžeš?“ Hlavně nebreč, hlavně nebreč! V očích mě začaly pálit slzy. Fajn, tak aspoň nevyváděj a nenech se od něj utěšovat. „Už nemůžu mít děti.“ Pochopil a zbledl. Neměl slov, jen mě k sobě přivinul a políbil mě do vlasů. „Moc, moc mě to mrzí.“ Zašeptal. „Jo, mě taky.“ Přikývla jsem.

Netušila jsem, jak dlouho jsme tam stáli a vlastně mě to ani nezajímalo, v tu chvíli to nebylo podstatné. „Na mích citech se ale nic nemění, miluju tě a chci být s tebou.“ Super! Co víc si přát! „Liame já...“ „Chápu, že to nepůjde jen tak ze dne na den, ale prosím, dej mi šanci naučit tě mi znova věřit, prosím.“ Povzdechla jsem. Co jsem měla dělat? „Dobře.“ Přikývla jsem a jemu se po tváři rozlil úsměv. „Ani nevíš, co to pro mě znamená.“ Znovu mě objal. „Měl by jsi už jít.“ Řekla jsem, když se mi povedlo vyklouznout z jeho obětí. Přikývl a zamířil ke dveřím, než z nich vyšel, naposledy se na mě otočil. „Odpusť mi to, prosím.“

Probudilo mě zvonění mobilu. Aniž bych se podívala, kdo volá, přijala jsem hovor. „Ano?“ Zamumlala jsem ospale. „Ahoj.“ „Nialle? Víš kolik je?“ Nebal to řečnická otázka, já to opravdu nevěděla a po pravdě řečeno mě to zajímalo. „Vím, promiň. Mohl bych prosím přespat u tebe?“ Posadila jsem se a snažila se trochu probrat. „Samozřejmě, ale proč? Co se děje?“ Zívla jsem. „Jen potřebuju vypadnout.“ „Dobře, čekám tě.“ „Děkuju, za chvíli ahoj.“ Vymotala jsem se z peřin, propletla se mezi krabicemi s mými zabalenými věcmi a zamířila si to k ledničce. Ani jsem si nestihla nalít džus a Niall už klepal na dveře. Otevřela jsem mu a vrátila se do kuchyně. Zrovna jsem uklízela džus zpátky do lednice, když jsem ucítila jeho ruce na svých bocích, počkal než uložím džus a prudce mě k sobě otočil, načež mě hladově políbil. Takového jsem ho neznala. Na okamžik se ode mě odtáhl. „Nialle jsi v pořádku?“ Ujišťovala jsem se. „Jo, jen už mě nebaví hrát si na hodnýho kluka.“ Ušklíbl se, popadl mě do náruče a zamířil se mnou do ložnice. Až pozdě mi došlo, že je plná mích krabicí. „Nialle pozor krabi...“ To už jsem slyšela jeho výkřik a cítila jsem, jak oba padáme k zemi. Nic se nám nestalo, ale smáli jsme se jako šílení. „Tak to mi moc nevyšlo, uznávám.“ Smál se, ležíc vedle mě na zemi. „To tedy ne, možná by jsi měl roli zlýho kluka přenechat radši Zaynovi, toho starýho Nialla mám radši.“ Zvedl se a pomohl mi na nohy. „Jenže ten starý Niall by nejspíš asi nikdy neudělal tohle.“ Políbil mě a povalil mě na postel.

„Vedle spí Bella.“ „Já vím.“ Přikývl a sundal mi vytahané, šedivé tričko s Mickeymousem. „A já zítra stávám do práce.“ Nenechala jsem se jen tak odbít. „I to vím.“ Přikývl, zazubil se a snažil se najít rozepínání mé podprsenky, ups, netušil, že je ve předu, no já mu to říkat nehodlala. „Sakra!“ Chudáček, slitovala jsem se nad ním a pomohla mu. „Trapas.“ Zašeptal a políbil mě, přičemž se mu povedlo dostat svoje triko přes hlavu. Zasmála jsem se. „To se stane, neboj, nikomu to neřeknu.“ Ujistila jsem ho. „Nialle, musím ti něco říct.“ Zarazil se. „Teď hned? To jako vážně?“ Uznávám, že to nebyla vhodná chvíle, ale já musela. „Byl tu Liam.“ Zkrátila jsem to a hodlala pokračovat, zip od jeho kalhot jsem našla během chvilky i ve tmě. „Počkat, byl tady? Proč?“ Povzdechla jsem. "Chtěl se mi omluvit a tak, znáš to.“ „A dál?“ Pokrčila jsem rameny. „Co by? Já mu to nemůžu jen tak odpustit a zapomenut, zvlášť když...“ Odmlčela jsem se a pohrávala si s jeho rozcuchanými vlasy, milovala jsem tu jejich barvu. „Zvlášť když co?“ „Zvlášť když už nemůžu mít děti.“ Zamračil se. „Nikdy?“ Zašeptal. „Tak to tvrdí doktoři.“ Chvíli se mračil, než se usmál. „Pro teď je to dobře, já ehmm, zapomněla jsem na...no víš co.“ Zazubila jsem se a on se začervenal, vážně se červenal. Byl tak roztomilý! Místo odpovědi jsem ho políbila a přitáhla si ho blíž k sobě. 

Konec se blíží! Chtěla bych to dopsat co nejdříve a věnovat se naplno svému novému příběhu, ale bohužel se nějak nemůžu rozhodnout, jak tohle všechno vlastně skončí takže jsem zoufalá! Pomozte mi někdo prosím!!! :D :D :D :D