Way of Love

I feel something

Přijala jsem hovor. „Ty ještě nespíš?“ Liam mě zvídavým pohledem pozoroval. „Ne, není mi pět a zítra je sobota.“ Namítla. „Tak co se děje?“ Povzdechla jsem a promnula si spánky. „Naši mi zablokovali kreditku.“ Postěžovala si. „A ty se jim divíš? Jsi horší než pijavice! Když chceš peníze, vydělej si je.“ „Ale no tak!“ „Kolik potřebuješ?“ Rezignovala jsem. „Tak dva tisíce?“ „Cože?!“ Peníze nebyly problém, vydělávala jsem víc než dost, ale nehodlala jsem sestře platit všechny kraviny, které si vymyslí. „Vím že jsi zazobaná, stejně jako naši, prosím.“ Škemrala. Liam mě i nadále mlčky pozoroval, bylo mi jasné, že všechno slyší, telefon byl dost hlasitý. „A na co ty peníze potřebuješ?“ „Na koncert One Direction! Musím si rychle koupit lístek!“ Liamovi se po tváři rozlil široký úsměv a já protočila oči, viděl to a jemně do mě dloubl. „Přece nepůjdeš na koncert těch lůzrů!“ Netušila jsem koho tím chci provokovat, ji nebo Liama? Zatvářil se uraženě, potom přimhouřil oči a hodil po mě salát. Vyplázla jsem na něj jazyk a mrskla po něm hrst popcornu, už mi to chtěl vrátit, ale když zahlédl zlostné pohledy kuchařů, radši toho nechal. „Nebudu komentovat to, jak moc jsi blbá a nebo možná budu! Jsi úplně blbá, oni jsou nejlepší a...“ Liam mi vytrhl mobil z ruky a přiložil si ho k uchu. „Když ti dám VIP lístky na koncert, dáš už svojí sestře pokoj?“ Otázal se a já nadzvedla obočí. „Co-cože?! Kdo je tam?“ „Tady Liam, tak chceš ty lístky?“ Slyšela jsem její nadšený jekot a zběsilé žvatlání. „Dobře, ale dáš už Charlie pokoj, jasný?“ Nato zavěsil a vrátil mi mobil. Zasmála jsem se. „To jako vážně? Má sestra vás z toho koncertu přinejmenším unese!“ Varovala jsem ho. Pokrčil rameny. „To je možný, ale já mám aspoň teď důvod navštívit tě u tebe doma, čímž se i dozvím, kde bydlíš.“ Mrkl na mě. Proti své vůli jsem se hloupě uculila. „Fajn.“ Přikývla jsem, sklouzla z linky a zamířila ke kuchařům, rozhodnuta pomoci jim s horou nádobí. Liam mě následoval a když se chopil utěrky a pustil se do utírání a ukládání nadobí, vyjeveně jsem se na něj zahleděla. „Co je?“ Zasmála jsem se. „Nic jen, vážně patříš ke stejný skupině jako Harry?“ „Jo, proč?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Protože on je sebesřednej, namyšlenej, nadrženej debil a ty jsi...“ Nebyla jsem si jistá, co říct. „To si rád poslechnu, co jsem?“ „Jsi jiný než on.“ Snažila jsem se to zamluvit, nepovedlo se. „Co to znamená?“ Šťoural se v tom dál. „Šel by mi Harry pomoc utírat nádobí?“ Zamyslel se. „Asi ne.“ „Určitě ne. Ty se zkrátka nechováš jako nějaká velká hvězda.“ „Protože jí taky nejsem, a ty nás za hvězdy taky nepovažuješ, co jsem slyšel.“ Ušklíbl se a já zčervenala. Jasně že jim to Zayn řekl. „Kdy jsi na to přišla?“ Zeptal se. „Když jsem přišla domů a jeden z vašich songů se mi pokoušel rozbořit byt. Šla jsem za Bellou, to je sestra, do pokoje a Zaynův obličej na mě civěl z asi stovky plakátů.“ Protočila jsem oči a mírně se otřásla. „Bylo to děsivý.“ Přiznala jsem se.

Liam se mnou zůstal až do rána, ochotně mi pomohl s úklidem, čemuž jsem zkrátka stále nemohla uvěřit, začínal se mi vážně líbit. Když bylo konečně hotovo, pozval mě na snídani, chtěla jsem jít, ale hodiny hlásily už půl deváté a já musela do práce. No, ne že bych úplně musela, po takovýchto akcích jsme měli vždy den volna, ale já prostě nemohla dát svým spolupracovníkům další záminku k tomu, aby všude rozhlašovali, že jsem ve firmě jen díky protekci. „Nemůžeš jít přeci teď do práce!“ Namítl Liam a starostlivě se mračil. „Omyl, já musím.“ Odemkla jsem auto a hodila tašku na zadní sedadla. „Chceš svézt?“ Nabídla jsem mu a on přikývl. Dovezla jsem ho k obrovské vile v centru Londýna, bydlel tam společně s ostatními, chudák. Ještě než vystoupil z auto, vyžebral si u mě adresu mého bydliště a uznávám, že jsem mu ji dala ráda, nezapomněla jsem připsat ani telefonní číslo, no co už.

V práci jsem vydržela jenom do dvanácti, Mia mě proti mé vůli poslala domů. Bella byla někde pryč, takže doma byl klid a konejšivé ticho. Aniž bych se zula nebo převlíkla, lehla jsem si na postel a prostě usnula. Probudil mě až nadšený křik. Polekaně jsem sebou škubla, pomalu rozlepila oči a posadila se. Budík na mém nočním stolku oznamoval devět hodin večer. Chvíli jsem se vzpamatovávala z toho nepříjemného probuzení, křik stále neustával, proto jsem byla nucena vstát a doklopýtat do obývacího pokoje. V předsíni postával Liam, ještě krásnější než jsem si ho pamatovala. Zářivě se usmíval, ruce strčené v kapsách džínsů, které mu perfektně padly, pod červenou mikinou měl jenom bílé tílko a já se neubránila pohledu na jeho tělo. O můj bože! Proč mi tohle děláš? „Dobré ráno.“ Vyndal ruku z kapsy a zamával mi. Já se jenom chabě, rozespale pousmála a namířila si to k ledničce. „Pane bože! Nemůžu tomu uvěřit! To není možný! Liam chodí po podlaze po který chodím já! Liam dýchá stejný vzduch jako dýchám já! Panebože a taky chodí s mojí sestrou!“ Ztuhla jsem a vykoukla zpoza dveří ledničky. „Nechodíme spolu.“ Namítla jsem a nechápala, proč Liam jen mlčí a uculuje se. „A proč ti tedy nosí kytky? A chodí za tebou? Mě lhát nemusíš! Nikomu to neřeknu.“ „Kytky?“ Nadzvedla jsem obočí. Liam si to ke mně nakráčel a zpoza zad vytáhl kytici modrých růží, netušila jsem, kde ji měl předtím schovanou, ale když jsem ji viděla, přestalo mě to zajímat. Usmál se a čekal až si kytici vezmu. „Dě-děkuju. Za co? To ty jsi pomáhal s úklidem mě.“ Namítla jsem. „No, přijde mi blbý zvát holku na rande s prázdnýma rukama.“ „Rande?!“ Vyjekli jsme s Bellou současně, každá ale z naprosto odlišných důvodů. „Jo! Moje ségra chodí s celebritou!“ Ječela Bella. „Mohla by jsi na chvíli zmlknout?“ Otočila jsem se k ní, poslechla a posadila se na barvou židličku k pultu a pozorovala nás, jako nějaký exemplář zvířat v kleci. „Rande?“ Otočila jsem se zpět k Liamovi. „Půjdeš se mnou na rande, prosím?“ Udělal psí oči, nemohla jsem ho odmítnout, ani kdybych chtěla, což jsem nechtěla. Pomalu jsem přikývla. „Dobře.“ Souhlasila jsem a on se spokojeně usmál. „Dej mi chvilku.“ Požádala jsem ho a pospíchala do své ložnice, udělat ze sebe člověka, povedlo se mi to během deseti minut. Když jsem se vrátila, Liam právě dával Belle čtyři lístky a ona se mu nadšeně vrhla kolem krku. Brzdi holka. Ječel můj vnitřní hlas, že bych už žárlila? Neměla jsem k tomu důvod, na Liama se určitě věšely miliony fanynek a on nebyl můj, neměla jsem na to právo, i tak se mi to ale nelíbilo. „Můžeme.“ Oznámila jsem a on se vymanil z Bellina obětí. "Vypadáš úžasně." Usmál se na mě. "Ty taky nejsi k zahození." Mrkla jsem na něj a zamířila ke dveřím.

 A je tu další kousek, na můj vkus neobvykle krátký, ale nechtěla jsem nic zbytečně okecávat :D Snad se bude líbit :)